přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

30. prosince 2020, 15:08

Pokorný šampion chce dál posouvat hranice

Švédský tyčkař Armand Duplantis má za sebou životní sezónu, za kterou nyní sbírá jedno ocenění za druhým. V pouhých jedenadvaceti letech je nejlepším tyčkařem historie, přesto má nadále touhu posouvat lidské možnosti.

Šestnáct závodů, šestnáct vítězství, třikrát překonaná hodnota světového rekordu a deset závodů přes šest metrů, to je letošní bilance švédského tyčkařského supertalentu Armanda Duplantise. I tak složitá technická disciplína jako je skok o tyči, vypadá v jeho podání jako naprosto snadná záležitost. On sám v ní také žádné zásadní složitosti nehledá. „Ke každému skoku přistupuji stejně, ať mám na stojanech 550 nebo hodnotu světového rekordu. Chvilku sedím a snažím se představit, co musím udělat, pak vstanu, zhluboka se nadechnu a udělám to. Je to pořád stejná rutina,“ snaží si nepřipouštět enormní tlak, který je na něj vyvíjen.

Švédský mladík dokázal v průběhu halové sezóny hned dvakrát překonat světový rekord svého předchůdce, soupeře i kamaráda Francouze Renauda Lavillenieho. Poprvé se mu to podařilo na mítinku World Indoor Tour v Toruni, kde se úspěšně přenesl přes 617 centimetrů. Následně pak rekordní zápis při dalším díle tohoto seriálu v Glasgow ještě o centimetr vylepšil. Pod otevřeným nebem pak vytrvale útočil i na čtvrt století staré historické světové maximum Ukrajince Sergeje Bubky. Ani tato meta mu nakonec neodolala, když na mítinku Diamantové ligy v Římě skočil 615 centimetrů a stal se tak v pouhých 21 letech nejlepším tyčkařem historie. Za své jedinečné výkony byl vyhlášen nejlepším světovým atletem roku 2020.

Ze svých tří rekordních počinů nejraději vzpomíná hned na ten první. „Když jsem překonal Renaudův rekord, vše se pro mě změnilo. Všichni ve mně viděli zázračné dítě, kterému je předurčeno, aby se jednou stalo světovým rekordmanem. Věřil jsem tomu i já, ale když se to pak opravdu stalo, připadalo mi to neskutečné. Pořád si nemohu zvyknout na to, když o mně někdo mluví jako o držiteli světového rekordu. Stále je těžké tomu uvěřit a snažím se to nadále zpracovávat,“ přiznává, že se s novou rolí ještě plně neztotožnil.

Nyní se zdá, že jediný, kdo může překonat jeho rekordní zápisy, je on sám. Však k tomu má také všechny předpoklady. Jeho otec Greg byl špičkovým tyčkařem s osobním rekordem 580 centimetrů a jeho matka Helena, rozená ve Švédsku, byla zase sedmibojařkou a volejbalistkou. Armand se hned v úvodu své kariéry rozhodl, že bude reprezentovat zemi původu své matky.

S tyčí v ruce vyrůstal již od velmi útlého věku. Nejprve skákal s násadou od koštěte doma v obýváku a tyčkařské základy se pak učil na podomácky vyrobeném sektoru na zahradě jejich rodinného domu v Lafayette v USA. Od sedmi let pak překonával mládežnické světové rekordy všech kategorií. Nebylo tak překvapením, že v roce 2015 se stal v šestnácti letech v kolumbijském Cali dorosteneckým světovým šampionem. Jeho vzestup byl raketový. Už o tři roky později vybojoval v Berlíně evropské zlato mezi dospělými, když vylepšil hodnotu juniorského světového rekordu na 605 centimetrů. Byl tak nejmladším tyčkařem historie, který přeskočil šest metrů.

Po jedinečné halové sezóně bylo jen těžko představitelné, že by na nadcházejících olympijských hrách mohl zvítězit někdo jiný než právě Duplantis. Vše se ale nakonec vyvíjelo jinak. Přišla koronavirová krize a Armand se místo přípravy na olympijské hry vrátil tam, kde s tyčkou začínal, tedy na zahradu domu jeho rodičů. „Neměli jsme moc na výběr, takže jsem se vrátil ke skákání na zahradě, kde jsem trénoval naposledy v roce 2015. Bylo v tom trochu sentimentu. Sice jsem neměl plnohodnotnou přípravu, ale na druhou stranu jsem si odpočinul a trávil čas s rodinou. Přesto už jsem se nemohl dočkat toho, až budu zase závodit, jelikož to miluji,“ uvádí.

Proto se také rád zúčastnil v nejsložitějším období projektu Ultimate Garden Clash, kdy si na dálku zazávodil s Renaudem Lavilleniem a Samem Kendricksem, když všichni tři závodili ve stejný čas na zahradách svých domů. Toto klání sklidilo obrovský úspěch a všichni zúčastnění si pochvalovali, že si mohli alespoň tímto způsobem zazávodit.

Poté, co se začalo závodit i na běžných mítincích, dokázal Duplantis, že i přes veškerá omezení, neztratil nic ze své halové formy, když byl opět naprosto dominantní. Na závodech v Oslu, Göteborgu a Karlstadu se zahříval a pak opět přišly šestimetrové skoky. V Monaku to bylo rovných šest metrů, ve Stockholmu 601, v Lausanne 607 a v Římě pak již zmiňovaný světový rekord 615 centimetrů.

A v čem je Duplantis vlastně tak jedinečný? To vysvětlil jeho otec Greg, který spolu s manželkou Helenou získal letos cenu za trenéra roku. „Mondo mohl vždy díky své rychlosti (osobní rekord na 100 metrů má 10.57) a technickým schopnostem používat delší a tvrdší tyče než jeho vrstevníci.“ Jelikož je tyč jeho přirozeností, nikdy nepociťoval strach ze skákání, který v průběhu kariéry postihne téměř každého tyčkaře. Přesto se nepovažuje za odvážnějšího oproti svým soupeřům. „Samozřejmě musíte být do určité míry nebojácní, ale myslím si, že někteří jiní tyčkaři jsou mnohem odvážnější než já. Z mého pohledu nad nimi vyčnívá Renaud,“ vyzdvihuje svého idola, který mu shodou okolností byl oporou při překonání světového rekordu v Římě, kde chyběli jeho rodiče.

Kromě Lavillenieho pěje chválu také na dalšího svého velkého rivala Sama Kendrickse, kterému podlehl v napínavém duelu na mistrovství světa v Dauhá 2019. „Sam a Renaud toho v letech 2017 a 2018 udělali pro světovou tyčku hrozně moc. Předváděli parádní souboje v neskutečných výškách, což nastavilo současný tón této disciplíny. Mezi ženami dělají to samé Katarina Stefanídiová a Sandi Morrisová. Já se jen pokouším také přispět, takže jdu ven, snažím se skákat vysoko a předvést dobrou show, kterou lidé ocení,“ dodává.

Aby se stal nejlepším světovým atletem roku, musel porazit ostatní finalisty Joshuu Cheptegeie, Karstena Warholma, Ryana Crousera a Johannese Vettera. Všichni za sebou měli jedinečnou sezónu, a tak byl Armand vítězstvím náležitě potěšen. „Je těžké porovnávat mé úspěchy například s koulařem nebo vytrvalcem, ale bylo skvělé vidět své jméno v takové elitní společnosti a odejít s výhrou pro mě bylo velkou ctí.“ Posledním tyčkařem, kterému se v této anketě podařilo zvítězit, byl v roce 2014 Renaud Lavillenie. Duplantis se v 21 letech stal vůbec nejmladším vítězem. Přes bohatý výčet svých úspěchu v sobě však nadále vidí rezervy. „Vždy existují způsoby, jak se zlepšit. Určitě mohu zapracovat na své rychlosti, síle i mentální připravenosti. Věřím, že tuto malou hru s centimetry dokážu posunout ještě výše.“

Petr Jelínek, foto: ČAS - Aleš Gräf

Vytisknout