Olympijské vrcholy tohoto milénia – Sydney 2000
Železného zlatý hattrick
Z českého pohledu bylo jednoznačně vrcholem vystoupení oštěpaře Jana Železného, jenž v Sydney jen potvrdil, že je nejlepším závodníkem historie této disciplíny. Pro Jana byla tato olympiáda již čtvrtou v pořadí. Svou medailovou sbírku zahájil již na hrách v Soulu 1988, kde vybojoval stříbro. V Barceloně 1992 a Atlantě 1996 pak vystoupal na stupínek nejvyšší. Železný byl v devadesátých letech jasným vládcem oštěpařského sektoru. Několikrát překonal světový rekord a přemožitele našel jen opravdu výjimečně. Cestu za třetím olympijským titulem mu ovšem značně zkomplikovaly zpřetrhané vazy v rameni, kvůli kterým musel vynechat celou sezónu 1998. Po téměř fatálním zranění se ale dokázal vrátit, když si hned v roce 1999 vyházel ve španělské Seville světový bronz. Otázkou bylo, zda stále ještě dokáže dosáhnout na příčku nejvyšší. V době konání her v Sydney mu bylo 34 let.
Cesta za jedinečným zápisem byla vskutku těžká. Jeho největšími soupeři byli Rus Sergej Makarov a tradiční rival Brit Steve Backley. Byl to právě Backley, jenž Železnému v průběhu soutěže vzal olympijský rekord a zdálo se, že Janovi vrátí porážku z Atlanty. Náš reprezentant však zabojoval, když se opřel do svého náčiní, které následně dolétlo až na 90.17. Stal se tak prvním oštěpařem, který v historii olympijských her přehodil devadesát metrů a mohl se tak radovat ze zlatého hattricku, čímž se nesmazatelně zapsal do olympijské historie. Na Backleyho zbylo stejně jako v Atlantě stříbro.
Freemanová symbolem i národní hrdinkou
Pro domácí publikum byl jasným vrcholem her závod žen na 400 metrů. V něm startovala australská hvězda Cathy Freemanová. Ta byla nejen největší australskou nadějí na zisk olympijského zlata, ale také tváří a symbolem her, jelikož byla hrdou zástupkyní původního aboriginského obyvatelstva. Dostalo se jí dokonce takové cti, že byla poslední členkou štafety s olympijským ohněm.
Freemanová patřila mezi největší favoritky čtvrtky. Na předešlých hrách v Atlantě podlehla pouze legendární Francouzce Marii José Perécové a zaběhla dosud platný kontinentální rekord 48.63. V letech 1997 a 1999 pak opanovala na této trati oba světové šampionáty a byla dva roky neporažena. V Sydney pak očekávání naplnila a doběhla si pro zlato, čímž se stala národní hrdinkou. Následně se ještě pokoušela o zisk dalšího cenného kovu na dvoustovce. Tam ovšem její úsilí stačilo „pouze“ na šesté místo.
Gebrselassie ve stopách olympijských legend
Etiopský vytrvalec Haile Gebrselassie byl v devadesátých letech neohroženým králem běhu na 10 000 metrů. V Atlantě získal olympijské zlato a čtyřikrát v řádě se na této distanci radoval z titulu mistra světa a dvakrát překonal světový rekord. V Sydney se navíc mohl stát po Emilu Zátopkovi a Finu Lasse Virenovi teprve třetím běžcem, který by dokázal obhájit olympijský triumf na desítce.
Měl však silného vyzyvatele, kterým byl jeho tradiční keňský sok Paul Tergat. Byl to právě on, který Gebrselassieho v roce 1997 na několik měsíců připravil o světový rekord, ale na velké mezinárodní akci ho nikdy neporazil. Na posledních čtyřech globálních vrcholech před Sydney se musel vždy před Etiopanem sklonit a toto prokletí chtěl na prahu nového milénia zlomit. Samotný olympijský závod byl strhující až do samotného konce. Rozhodovalo se až na cílové šachovnici, kde měl přeci jen hlubší předklon Gebrselassie, který se tímto úspěchem vyrovnal zmiňovaným běžeckým legendám. Tergat se do cíle předkláněl o pouhých devět setin později. Jednalo se o nejtěsnější doběh na desítce v rámci olympijských her. Rozdíl mezi prvním a druhým byl dokonce menši než v případě sprinterů na 100 metrů.
Ngeny prodloužil El Guerroujovo olympijské čekání
Jedním z nejočekávanějších běžeckých závodů byla mužská patnáctistovka. Tam byl jasným favoritem marocký suverén Hicham El Guerrouj, který před Sydney nenašel přemožitele přes čtyři roky v 31 finálových závodech v řadě. Vzpomínky na poslední prohru ovšem byly bolestné. Už na olympiádě v Atlantě pomýšlel na zisk olympijského triumfu. Krátce před ní se stal prvním běžcem, jenž dokázal po čtyřleté neporazitelnosti pokořit Alžířana Noureddina Morceliho, který byl také jeho hlavním soupeřem i při olympijském svátku ve Spojených státech a byl to právě kontakt mezi ním a Morcelim, který zmařil veškeré El Guerroujovy naděje, když v náběhu do posledního okruhu finálového závodu zakopl právě o Alžířana, upadl a cílem nakonec proběhl na posledním dvanáctém místě.
Od té doby byl ovšem naprosto dominantní. Získal na patnáctistovce dva světové tituly a v roce 1998 zaběhl v Římě dosud platný světový rekord 3:26.00. Rostl mu však zdatný konkurent v osobě Keňana Noaha Ngenyho. V závodech, kde nestartoval hvězdný Maročan vítězil právě on a své možnosti naznačil už rok před olympiádou na mistrovství světa v Seville, kde vystoupal na stříbrný stupínek. Pro olympijský závod byl ale stále hlavním favoritem El Guerrouj. Zlatý happy end se ovšem bohužel něj nekonal. Ve finále tentokrát nechtěl nechat nic náhodě a riskovat další kolizi, a proto nastoupil svým soupeřům už 700 metrů před cílem. Dlouhý finiš se mu ovšem nevyplatil. V cílové rovince se na něj totiž dotáhl Ngeny a oba borci běželi bok po boku. V závěrečných metrech měl více sil Keňan a radoval se nejen z vítězství, ale také z dosud platného olympijského rekordu 3:32.07. El Guerrouj udělal pro prvenství vše, co bylo v jeho silách, ale zlatý olympijský sen se mu opět rozplynul. Musel vzít za vděk „pouze“ stříbrem.
Korzeniowského chodecký double
Chodeckým králem her byl beze sporu Polák Robert Korzeniowski, když ovládl obě chodecká klání. Nejprve byl nejrychlejší na dvacítce, kde navíc svůj primát ozdobil tehdy novým olympijským rekordem 1:18:59. O několik dní přišla na řadu jeho oblíbená padesátka, kde obhajoval zlato z Atlanty. Ani zde nedal svým soupeřům nejmenší šanci a dokráčel si pro suverénní vítězství s více než minutovým náskokem na nejbližšího pronásledovatele.
Taylorův překážkářský triumf z první dráhy
Je obecně známo, že první dráha bývá v závodě na 400 metrů překážek značně nevýhodná, a právě s tímto výrazným handicapem se musel v olympijském finále srovnat Američan Angelo Taylor. Ten do Sydney odcestoval jako úřadující americký šampion a jeden z hlavních kandidátů na nejcennější kov. Semifinále mu však nevyšlo podle představ a do boje o medaile zaklekl právě v oné první dráze. Dokázal však zdánlivě nemožné. Cílem totiž proběhl jako olympijský šampion v čase 47.50, když se na cílové šachovnici vtlačil před do té doby vedoucího Hadiho Al Somayliho ze Saudské Arábie, kterého za sebou nakonec nechal o pouhé tři setiny.
Schumannovo šokující vítězství
Jedním z nejpřekvapivějších atletických olympijských vítězů byl jistě německý půlkař Nils Schumann. Do finále sice vstupoval jako úřadující mistr Evropy, ovšem s nejhorším osobním rekordem z celého startovního pole. Přesto dokázal zaskočit všechny favority včetně světového rekordmana Wilsona Kipketera, pro kterého to byla vzhledem k předcházejícím čtyřem rokům velmi hořká pilulka.
Kipketer původně reprezentoval Keňu, ale následně přešel do dánských barev, ve kterých získal v roce 1995 svůj první světový titul. V olympijském roce 1996 vyhrál všech čtrnáct závodů, do kterých nastoupil, ale pod pěti kruhy nakonec startovat nemohl, protože dle mezinárodního olympijského výboru nesplnil při své změně občanství všechny podmínky, které by mu mohly umožnit start na olympiádě. Z titulu se tak radoval Nor Vibjorn Rodal. Těsně po olympiádě však nenechal Kipketer nikoho na pochybách, kdo je nejlepším půlkařem, když zaběhl čas 1:41.83, což bylo pouhou desetinu za tehdejším světovým rekordem. O rok později pak dokázal časy 1:42.67 a 1:41.11 dokonce světové rekordy v hale i pod otevřeným nebem překonat a bral také oba tituly světového šampiona.
V roce 1998 však onemocněl malárií, přesto se na poslední chvíli rozhodl závodit na mistrovství Evropy v Budapešti, a tam o sobě dal poprvé vědět do té doby poměrně neznámý německý mladíček Nils Schumann, který vynikal zejména rychlými finiši. Právě se Schumannem měl pak v cílové rovince finálového závodu Kipketer kolizi, kvůli které nakonec doběhl na poslední osmé pozici, zatímco Schumann získal překvapivé zlato. V dalším roce však Němec ve světové konkurenci zrovna nezářil. Zato Kipketer zůstal v sezóně 1999 neporažen.
V olympijské sezóně sice už tak suverénní nebyl, ale i tak patřil k favoritům, stejně jako obhájce stříbra Hezekiel Sepeng z Jihoafrické republiky, Švýcar André Bucher, Alžířan Djabir Said Guerni nebo ruský běžecký objev Jurij Borzakovski. Se Schumannem se v boji o medaile příliš nepočítalo. Závod však zvládl skvěle po taktické stránce a v závěru měl i nejrychlejší nohy. Zaskočil tak plejádu zkušenějších soupeřů a stal se olympijským šampionem, což je úspěch, kterému se v dalších letech už nedokázal přiblížit. Velezkušený Kipketer oproti svému mladšímu soupeři zlato protaktizoval, když musel finišovat až v páté dráze a Schumanna už nedostihl. Zaostal za ním o šest setin a bral stříbro.
Krůček od dvojnásobného běžeckého primátu
Jediná, komu se kromě polského chodce Roberta Korzeniowského a za doping později diskvalifikované Američanky Marion Jonesové, podařilo získat v Sydney dva individuální cenné kovy, byla rumunská běžkyně Gabriela Szabóová. Drobná středotraťařka si brousila zuby na běžecký double v bězích na 1500 a 5000 metrů. První část své mise splnila na výbornou. Na pětce jasně jako dvojnásobná mistryně světa deklasovala své soupeřky a zvítězila s pětivteřinovým náskokem v tehdejším olympijském rekordu 14:40.79. Na patnáctistovce pak obhajovala stříbro z Atlanty. Zde ji však od zlata nakonec dělilo jen 17 setin. V těsném finiši byly rychlejší Alžířanka Nouria Benidaová a další Rumunka Violeta Szekelyová. I tak byla Szabóová jednou z nejvýraznějších atletických osobností her.
