přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

12. ledna 2021, 13:21

Olympijské vrcholy tohoto milénia – Atény 2004

V našem miniseriálu pokračujeme v kolébce olympijských her Aténách, kam se tento svátek v roce 2004 vrátil po 108 letech.

Šebrle na desetibojařském Olympu

Českým barvám přinesl v Aténách největší radost desetibojař Roman Šebrle. Náš reprezentant sahal po zlatu již na hrách v Sydney, kde nakonec přeci jen zvítězil Estonec Erki Nool, kterému byl uznán diskutabilní přešlap v disku a Roman tehdy neskrýval zklamaní, když se musel spokojit „jen“ se stříbrem. O rok později se stal prvním desetibojařem, který dokázal překonat hranici 9000 bodů, když na mítinku v Götzisu vytvořil nový světový rekord 9026 bodů. Na velké globální zlato si ovšem musel počkat, jelikož na světovém šampionátu v Edmontonu 2001 na cenný kov nedosáhl a o dva roky později v Paříži bral stříbro za Američanem Tomem Pappasem.

Při Romanově druhé olympijské účasti mu stál v cestě za zlatým snem další soupeř ze Spojených států, kterým byl Brian Clay. Mladý Američan dokázal po většinou soutěže s Šebrlem držet krok a o titulu se rozhodlo v podstatě až v posledních dvou disciplínách. Česká atletika se tak díky Romanovi Šebrlemu mohla radovat ze zlata navíc v novém a dosud platném olympijském rekordu 8893 bodů. Předešlý rekordní zápis Dana O´Briana z Atlanty Roman překonal o 69 bodů. Stejného výkonu jako Šebrle v Aténách pak dosáhl na hrách v Riu de Janeiru 2016 Američan Ashton Eaton.

El Guerroujova olympijská satisfakce

Jedním z nejsledovanějších atletických příběhů her byl ten marockého běžce Hichama El Guerrouje. Ten začal již na olympiádě v Atlantě, kde jako jeden z favoritů upadl v náběhu do posledního kola. Ve stejné pozici odjížděl také o čtyři roky později do Sydney. Tam ale ve strhujícím souboji podlehl Keňanovi Noahu Ngenymu. Na další šanci tak musel čekat do roku 2004 a bylo otázkou, zda se mu konečně podaří prolomit olympijské prokletí.

Jeho bilance na trati 1500 metrů byla v uplynulé dekádě před Aténami vskutku jedinečná. V letech 1996 – 2003 vyhrál 53 finálových závodů na 1500 metrů. Porážku okusil pouze jednou, a to právě na olympijských hrách v Sydney. Čtyřikrát v řadě získal titul mistra světa pod otevřeným nebem a dvakrát v hale. Zaběhl světový rekord a měl ve svém držení sedm z osmi nejlepších časů historie na této distanci.

Maročanův hlad po úspěchu byl tak ohromný. Také proto se rozhodl kromě patnáctistovky startovat i v závodě na 5000 metrů. Na pětce sice neměl zdaleka tolik zkušeností, ale o rok dříve si na ní v Paříži doběhl pro světové stříbro. Prioritou ovšem nadále zůstávala patnáctka.

Stejně jako před čtyřmi lety byl jeho největším soupeřem keňský rival. Tentokrát jím byl Bernard Lagat, obhájce bronzu ze Sydney. Dvacet dní před Aténami navíc El Guerroujovi ve velmi rychlém a těsném závodě v Curychu uštědřil porážku. V olympijském finále zvolil Maročan stejnou taktiku jako čtyři roky nazpět v Sydney, když se rozhodl k dlouhému finiši a zdálo se, že se bude historie opakovat, když ho Lagat v cílové rovince začal dotahovat. El Guerrouj však tentokrát atak keňského rivala odrazil a konečně se dočkal svého olympijského zlata.

O čtyři dny později se postavil na start finále pětky. I zde ve finiši využil rychlých nohou a v posledních metrech se přehnal přes světového rekordmana Kenenisu Bekeleho z Etiopie a mohl slavit druhý a o něco méně čekaný triumf. Stal se po 80 letech prvním běžcem, kterému se na jedné olympiádě podařilo vyhrát závody na 1500 i 5000 metrů. To se naposledy podařilo Finu Paavo Nurmimu na hrách v Paříži 1924. Po tomto úspěchu Hicham El Guerrouj dosáhl v atletice všeho a už nikdy nezávodil na mezinárodní úrovni. V roce 2006 pak oznámil definitivní konec kariéry.

Od deprese k běžeckému double

Britská běžkyně Kelly Holmesová byla v druhé polovině devadesátých let a na přelomu tisíciletí světovou běžeckou stálicí. Z velkých mezinárodních akcí pravidelně vozila medaile z osmistovky i patnáctistovky. Na velké zlato ovšem stále čekala. Po zisku půlkařského stříbra na světovém šampionátu v Paříži 2003 se s vervou pustila do přípravy směrem ke své třetí olympiádě. V jejím průběhu se však zranila, což nesla v 33 letech velmi těžko. Byla jí dokonce diagnostikována klinická deprese, která vyvrcholila sebepoškozováním. Ze dna se však dokázala odrazit a v olympijské sezóně už opět závodila v někdejší formě.

Na olympiádě chtěla původně startovat pouze na osmistovce. Jen několik dní před hrami se ale rozhodla, že bude startovat i na patnáctce. Ve finále závodu na 800 metrů se nenechala strhnout rychlým tempem a síly si nechávala na závěrečný finiš. To se jí nakonec vyplatilo, protože se v cílové rovince přehnala přes všechny své soupeřky a doběhla si ve 34 letech pro vítězství. Zlaté euforie pak využila i na patnáctce. I zde využila rychlého závěru a zkompletovala běžecký double v novém národním rekordu 3:57.90. Po Ruskách Taťáně Kazankinové a Světlaně Mastěrkovové se stala teprve třetí ženou, která dokázala na jedněch olympijských hrách získat zlato na osmistovce i patnáctistovce. Jednalo se také o první dvojnásobný britský atletický zlatý double od roku 1920.

Historický zápis pro asijský sprint

Sprint na 110 metrů překážek byl v historii této disciplíny americkou doménou. Ve výjimečných případech dokázali dominanci reprezentantů Spojených států narušit překážkáři z Kuby, Kanady či Evropy. V Aténách se však našel muž, který zboural veškeré předsudky, že by na stodesítce překážek nemohli dosahovat na nejvyšší příčky také závodníci z Asie. Byl jím Číňan Liu Xiang.

Mladík z nejlidnatějšího státu světa o sobě dal v průběhu olympijské sezóny několikrát výrazně vědět, nicméně se očekávalo, že o olympijský titul si to rozdají spíše Američané s kubánským obhájcem zlata Anierem Garcíou. Ve finále však bylo vše jinak, protože Liu Xiang všem vypálil rybník a udělal to ve velkém stylu, když při svém vítězství dokázal časem 12.91 vyrovnat tehdejší světový rekord Brita Colina Jacksona a stanovil také hodnotu dosud platného olympijského rekordu, který do té doby držel ze Soulu 1988 časem 12.98 Američan Roger Kingdom. Xiang byl vůbec prvním čínským mužským atletem, který získal na olympijských hrách medaili a velkým příslibem své země pro nadcházející olympijské hry v Pekingu.

První oštěpařská sedmdesátka na OH

Hod oštěpem patří k tradičním atletickým disciplínám a ten ženský se hází na olympijských hrách od roku 1932. Sedmdesátimetrová meta se zdála dlouhou pro nejlepší světové oštěpařky nedosažitelná a poprvé se to podařilo až v roce 2001 Kubánce Osleidys Menendézové, když na řeckém ostrově Kréta hodila nový světový rekord 71.54. V dalších dvou sezónách sbírala vítězné vavříny, ale na podobný zápis čekala.

V olympijském roce se však nacházela v parádní formě. Před hrami v Aténách vyhrála 14 z 16 závodů a na olympiádě ukázala, že Řecko je její zemí zaslíbenou. Ve finále nedala svým soupeřkám šanci, když se její oštěp zapíchl na 71.53, čímž zaostala jediný centimetr za vlastním světovým rekordem a stala se první sedmdesátimetrovou oštěpařkou v historii olympijských her. Stříbrné Němce Steffi Neriusové nadělila propastných šest metrů.

Obhajoba v olympijském rekordu

Zatímco v ženském oštěpu již na olympiádě sedmdesátka padla, v mužském disku se na tentýž počin v rámci her nadále čeká. Vůbec nejblíže se k tomu dostal právě v Aténách Litevec Virgilius Alekna. Legenda této disciplíny a druhý muž historických světových tabulek už útočil na olympijský rekord Němce Larse Riedela z Atlanty v Sydney a svým vítězným výkonem 69.30 na něj ztratil pouze deset centimetrů. V Aténách pak měl dva cíle, kterými byli úspěšná obhajoba a olympijský rekord. V obou případech byl úspěšný, když získal své druhé olympijské zlato v historickém maximu her 69.89, což je výkon, kterým vládne této statistice doposud. Zdá se však, že pro Tokio se rýsuje hned několik borců, kteří by mohli rekordní zápis posunout za 70 metrů.

Jedinečný chodecký počin

Pokud bychom hledali nejúspěšnějšího chodce historie, volba by padla nejspíše na Poláka Roberta Korzeniowského. Jeho medailová bilance z olympijských her a světových šampionátů bude dlouhou dobu nepřekonatelná. Po chodeckém double na olympiádě v Sydney se rozhodl v Aténách absolvovat pouze padesátku, na které chtěl usilovat o třetí zlato v řadě, což se před ním ještě žádnému chodci nepodařilo. Jeho atak na zlatý chodecký hattrick byl nakonec úspěšný. Byl naprosto suverénní a zvítězil se čtyřminutovým náskokem v čase 3:38:46. Na olympijský rekord Sověta Vjačeslava Ivaňuka ze Soulu ztratil pouhých 18 vteřin.

Ruská výškařská kometa

Před sezónou 2004 znal jméno ruské výškařky Jeleny Slesarenkové jen málokdo. V neskutečně nabité domácí konkurenci se jí jen těžko dařilo probojovat do nominací národního týmu pro velké mezinárodní akce. Velký výkonnostní posun přišel v jejím podání ale právě v olympijské sezóně. V hale se radovala z překvapivého titulu světové šampionky v novém osobním rekordu 204 centimetrů a pro hry v Aténách rázem patřila mezi favoritky na pódiové umístění.

Očekával se zejména její souboj s úřadující mistryní světa pod otevřeným nebem Hestrie Cloeteovou a Švédkou Kajsou Bergqvistovou. Obě v sezóně 2003 přeskočily 206 centimetrů a útočily i na světový rekord Bulharky Stefky Kostadinové. Bergqvistová se ovšem zranila a na hrách vůbec nestartovala. Samotné olympijské finále pak mělo nečekaně jednoznačný průběh. Ač Cloeteová skákala výtečně, Slesarenková byla naprosto bezchybná a všechny výšky překonávala napoprvé, čímž nedala svým rivalkám žádnou naději. Hned úvodním pokusem se přenesla i přes 206 centimetrů, což ji také zajistilo olympijské zlato. Zaostala jediný centimetr za rekordem her, který má tak nadále v držení z Atlanty 1996 Kostadinová.

Petr Jelínek, foto: CPA

Vytisknout