přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

10. listopadu 2022, 13:55

Macurová: Prostě jsem vypnula a běžela

Před dvěma dny se vrátila česká výprava z úspěšného vystoupení na mistrovství světa v horských bězích v thajském Chiang Mai. O nejlepší český výsledek se postarala Barbora Macurová, která vybojovala v závodě Short Trail stříbrnou medaili. S jakými dojmy přiletěla zpět do České republiky?

Barboro, máte za sebou životní závod. S jakou taktikou jste do něj šla?

Rozhodně jsem nechtěla šetřit síly. To ani v horském maratonu nejde. Snažila jsem se už od začátku držet na vyšších pozicích. Původně jsem tedy myslela, že se pohybuji někde okolo desátého místa. Až kluci na občerstvovačce na mě křičeli, že jsem pátá, což mě trošku překvapilo. Na druhé občerstvovací stanici na mě pak Honza Pernica volal, že ztrácím pouze minutu na medaili.

Byla to právě ta rozhodující chvíle, která vás nakopla směrem k útoku na pódium?

Rozhodně byla. Musím se přiznat, že před šampionátem jsem vůbec neuvažovala nad tím, že bych mohla získat medaili. V momentě, kdy mi k ní scházela pouze minuta, jsem to prostě musela zkusit. Věděla jsem, že mě čeká ještě jedno nepříjemné stoupání a pak závěrečný seběh. Tam už jsem úplně vypnula hlavu a běžela střemhlav dolů, a nakonec to vyšlo.

Jak moc pracovaly emoce, ať už v závěrečné fázi závodu nebo těsně po jeho doběhu?

První záchvěv emocí přišel v momentě, kdy na mě kluci křičeli, že jsem kousek od medaile. Poslední kilometr a půl před cílem jsem se pak pořád otáčela, jestli se ke mně někdo nepřibližuje, ale to se naštěstí nestalo. Po proběhnutí cílem jsem nemohla uvěřit, že je to pravda. Když držíte v ruce vlajku a lidé v okolí křičí vaše jméno, je to něco, na co nikdy nezapomenu. Měla jsem samozřejmě slzy v očích a panovaly ve mně neskutečné emoce.

Jak moc náročné pro vás byly tropické podmínky a náročnost trati?

Musím říct, že nejsem typ, kterého by teplé počasí nějak zásadně omezovalo ve výkonu. Paradoxně v nich možná dokážu zazávodit lépe než jiné běžkyně, které se s vedrem a vlhkem perou více. Trať nebyla extrémně technicky náročná. Nebylo to nic, co by se nedalo zvládnout. Startovaly jsme v 7:30 ráno, ale i tak už bylo celkem teplo, ale snažila jsem se pravidelně doplňovat tekutiny a polévat se vodou. To bylo nejdůležitější.

Jakým způsobem se udržujete v koncentraci v tak dlouhém závodě?

Snažím se hlavně neuvažovat nad tím, kolik kilometrů mi zbývá do cíle. Nepřipouštím si to a prostě běžím.

Letošní sezóna pro vás byla jako na houpačce. Měla jste povedené i nepovedené závody, přišla zranění a zdravotní komplikace a zakončila jste ji stříbrnou tečkou. Jak se tedy za uplynulým atletickým rokem ohlížíte?

Byla jsem hodně zklamaná ze svého vystoupení na mistrovství Evropy v El Pasu. Po něm jsem pak řešila zranění a další zdravotní problémy. Uvědomila jsem si hodně věcí a dala se psychicky dohromady. Dříve jsem na sebe vyvíjela až příliš velký tlak, když jsem chtěla, aby každý můj závod dopadl perfektně, což mě svazovalo. Před odletem do Thajska jsme byli na třítýdenním soustředění v Rakousku, které mi také hodně pomohlo a na samotném šampionátu se mi pak závodilo mnohem uvolněněji, jelikož jsem od sebe tolik nečekala.

Připravujete se pod vedením trenéra Tomáše Ondráčka, který je bývalým maratoncem. Jak vám vyhovuje tato spolupráce?

Na Tomášovi si vážím nejvíc toho, že mi naslouchá. Když mu řeknu, že se necítím dobře, tak na to reaguje a naopak, když je potřeba, tak mě brzdí. Občas mám tendence to v tréninku přehánět. Vybírá závody, které mám ráda. Snaží se inovovat tréninky a nedrží se starších metod, které někteří trenéři striktně dodržují. Za ty dva roky už mě zná a myslím, že nám to spolu funguje velmi dobře.

Jaké jsou vaše nejbližší závodní plány?

Vzhledem k tomu, že loni jsem nemohla kvůli Covidu startovat na mistrovství České republiky v krosu, ráda bych si na něm zazávodila letos. Ještě také uvažuji o jednom prosincovém maratonském nebo půlmaratonském startu v Malaze.

Michal Procházka, Petr Jelínek, foto: David Švestka

Vytisknout