Jakub Uher: Sprinty jsou mojí srdcovkou

Jakube, trenérské činnosti jste se začal věnovat ve věku, kdy ještě řada atletů závodí. Jak vás vůbec napadlo, že se chcete věnovat právě této profesi?

Vždy jsem chtěl pracovat v oblasti sportu. Že se jednou stanu trenérem, to vlastně vzniklo souhrou okolností, když jsem ještě jako atlet trénoval pod vedením paní Jílkové. Po jejím odchodu jsem na rok a půl převzal přípravu Lucie Škrobákové. Byl to začátek z nuly na sto. V té době mi bylo 29. Obrovský dík za šanci, kterou jsem dostal, pak patří Pavlu Slukovi, trenérce Jílkové a Františku Ptáčníkovi, jenž mi následně dal šanci v jeho tréninkové skupině v pozici asistenta.

První trenérské zkušenosti jste tedy získával po boku trenérky Jílkové a Františka Ptáčníka. Jak moc to pro vás bylo inspirativní do budoucna a co vám to dalo?

Od obou jsem si do svého systému tréninku vzal něco. Řekněme, že osmdesát procent mého tréninku stojí na základech právě těchto dvou skvělých trenérů. Další poznatky se snažím sbírat převážně na soustředěních nebo velkých akcích. Zde musím ještě jednou poděkovat Františkovi i paní Jílkové, že se se mnou dělili o své poznatky. Spousta koučů se o ně s nikým nedělí.

V poměrně krátkém časovém období poté, co jste se stal trenérem, se pod vámi začali připravovat tak kvalitní sprinteři jako Klára Seidlová, Barbora Procházková nebo Dominik Záleský. To byla asi velká výzva hned na úvod trenérské kariéry, že?

V době, kdy jsem začal s vlastní tréninkovou skupinou, panovaly ve mně pochybnosti, zda zvládnu kompletní zodpovědnost za výkony atletů jako Barbora Procházková, Klára Seidlová nebo Marcel Kadlec. Výzva to byla obrovská. Hned v halové sezóně 2017 se Klára i Bára dokázaly kvalifikovat na halové mistrovství Evropy v Bělehradě a po hale přišel ještě Dominik Záleský. Progres mých svěřenců mě přesvědčil, že jdu správnou cestou.

Momentálním leaderem vaší skupiny je beze sporu česká rekordmanka na šedesátce Klára Seidlová. Čím vás zaujala?

Spolupráce s Klárou začala již ve společné skupině s Frantou Ptáčníkem, kam Klára přišla od Jana Rudy. Sledoval jsem ji samozřejmě i předtím a věděl, že v té holce něco je, byť to v té době u ní nebylo výkonnostně ani zdravotně úplně ono. Po rozdělení skupiny Klára přešla společně s ostatními sprintery pod mé vedení. Pro pořádek bych rád podotknul, že rozdělení skupiny a „rozchod“ s Františkem byl naprosto přátelský a korektní.

Pod vaším vedením se Klára stala českou sprinterskou jedničkou a také rekordmankou na trati 60 metrů. Má za sebou již i několik účastí na velkých mezinárodních akcích. Kam myslíte, že až sahá její potenciál?

Když se podíváme trošku do řeči čísel, tak Klára dokázala v hale zaběhnout již patnáctkrát šedesátku pod 7.30. Z toho soudím, že ještě neřekla poslední slovo ani tam. Co se týká stovky, věřím, že její potenciál není zatím naplněn. Kam by mohla svůj čas stlačit, si ale nechám pro sebe. O Kláře se hovoří jako o halové specialistce. Je ale nutno si uvědomit, že zapsala i velmi kvalitní časy na tratích 150 či 200 metrů.

V čem má Klára podle vás největší rezervy?

O rezervách atleta se hovoří velmi složitě. Samozřejmě jako trenér vidím, v čem se zlepšila a kde může ještě přidat. Na stovce vidím rezervy v absolvování zahraničních startů s evropskou či světovou konkurencí. Na šedesátce má těchto startů každou sezónu několik a dokazuje, že se umí se silnými soupeřkami vytáhnout k dobrému výkonu. Pokud bych měl ale vybrat jednu rezervu, tak je to přiznání sama sobě, že není jen „šedesátkařka“.

V průběhu halové sezóny měla skvělou formu. Stabilně běhala šedesátku pod 7.30 a dokonce vyrovnala vlastní národní rekord. Jak moc vás mrzí, že byla olympiáda o rok odložena?

Odložení olympijských her mě velmi mrzí. Stejně tomu bylo už u halového mistrovství světa v Nankingu, ač to je v momentální situaci nevyhnutelné a správné rozhodnutí. Věřím, že pokud Klára zůstane zdravá, účast na olympiádě si v příštím roce vybojuje.

Jakým způsobem se teď v omezeném režimu připravujete?

Omezení se nás samozřejmě dotýkají. Stadion máme mimo provoz. Stejně tomu je u posilovny a rehabilitace. Využíváme především běhání v oboře Hvězda, posilování s vlastní vahou, medicinbaly a další pomůcky. Pravdou je, že v momentální fázi přípravy se tato limitní situace dá zvládnout a trénink se dá udělat zase trošku jiný a pestřejší než obvykle. Předpokládám, že začátek závodní sezóny se posune, čímž nám vzniká více prostoru pro objemovou přípravu, na kterou při standardním stavu není tolik času.

Věříte, že se bude v létě konat alespoň mistrovství Evropy v Paříži?

Mistrovství Evropy se má konat zhruba tři týdny po původním termínu olympiády. Situace v celé Evropě moc nepomáhá tomu, aby pokračovaly přípravy na samotný šampionát. Obávám se, že pokud se situace kolem koronaviru rapidně nezlepší, je mistrovství Evropy ohroženo. Nezbývá než věřit. Ovšem zdraví máme jen jedno, a to je zcela jistě přednější než závodění.

Většina členů vaší tréninkové skupiny jsou sprinteři. Vy sám jste byl velmi solidní překážkář. Jsou vám tedy bližší hladké nebo překážkové sprinty?

Po celou dobu trénování jsem měl nějakého překážkáře. Momentálně je jím Kryštof Pospíšil, který patří k nejlepším závodníkům běhající mužské překážky prvním rokem. Hledat u mě nejoblíbenější disciplínu je složité. Každá má v atletice svou krásu a specifika. Mému srdci přirostl sprint, ať už hladký nebo překážkový.

Neláká vás někdy v budoucnu vychovat například nástupce Petra Svobody, který by navázal na jeho úspěchy?

Petr je jedinečným překážkářem. Je vysoký, rychlý, silný a dynamický. Jedná se o ideální somatotyp na překážkový běh. Byť se mládežnické rekordy a přední místa v tabulkách na překážkách přepisují jako na běžícím pásu, do nového Petra Svobody mají mladí při vší úctě k nim hodně daleko. Vychovat překážkáře takové úrovně bude velký a těžký úkol pro celou českou atletiku. Pokud se mi povede vychovat nástupce v jakékoliv sprinterské disciplíně, budu naprosto spokojený.