Drouin věří v olympijskou obhajobu
Derek Drouin ovládl před čtyřmi lety olympijské finále v Riu de Janeiru. Ovšem od té doby ho pronásledovalo jedno vážné zranění za druhým a od roku 2017 v podstatě nezávodil. Odložení her tak bere jako velké osobní pozitivum. Získal totiž mnohem více času, aby se dostal do formy, která by mu umožnila útočit na další olympijský cenný kov. „Nebudu lhát. Pocítil jsem velkou úlevu, když se rozhodlo o odložení her. Znamená to pro mě další rok na přípravu, přestože jsem doufal, že si letos konečně pořádně zaskáču na závodech, což teď vůbec není jistě,“ uvedl.
Třicetiletý Kanaďan se potýká se zraněními po celou kariéru. To první vážnější přišlo rok před olympijskými hrami v Londýně 2012. Tehdy si poranil vazy v koleni a od té doby v něm má dva šrouby. To mu však nezabránilo na hrách v britské metropoli k zisku prvního velkého cenného kovu, když si vyskákala olympijský bronz. Medaili stejné hodnoty získal i o rok později na mistrovství světa v Moskvě. V nadcházejících sezónách Drouin zaznamenal sérii velkých vítězství. V úvodu roku 2014 vylepšil kanadský národní rekord na 240 centimetrů a následně zvítězil na Hrách Commonwealthu v Glasgow. V sezóně 2015 se stal v čínském Pekingu mistrem světa. Na olympiádu v Riu de Janeiru pak v roce 2016 odjížděl jako jeden z favoritů na zlato a papírové předpoklady potvrdil, když vystoupal na nejvyšší stupínek. Dokonal tak zlatý hattrick.
Byl na vrcholu svých sil a do sezóny 2017 vstupoval s jasným cílem, kterým byla úspěšná obhajoba světového zlata. Na šampionátu v Londýně si ovšem nezazávodil. 15. června si totiž na mítinku Diamantové ligy v Oslu přetrhl levou achillovku. „Bylo to opravdu těžké. Byl jsem nesmírně zklamaný, že nebudu moci obhajovat svůj titul, ale využil jsem každé příležitosti, abych mohl na podzim začít opět trénovat,“ vzpomíná.
Ovšem pouhé dva týdny poté, co se vrátil do plné tréninku, přišel další krizový moment. „Když jsem cvičil s medicinbalem, v jednom momentě jsem pohnul hlavou dozadu, abych sledoval balón a v ten okamžik mi z ničeho nic otupěly nohy. Najednou jsem necítil nic na pravé straně těla od hrudníku až po prsty u nohou,“ popisuje nešťastný okamžik. Následná vyšetření prokázala poranění krční páteře. Bylo natolik vážné, že Drouinovi hrozil konec kariéry. To naštěstí nenastalo, ale Derek se rozhodl pro jistotu vynechat celou sezónu 2018 a plně se věnovat rekonvalescenci. „Poranění páteře nebylo nic, s čím bych si chtěl zahrávat,“ zdůvodnil své rozhodnutí.
Přesto se rozhodl, že nehodlá absolvovat operaci, která by si pak vyžádala ještě následně operační zákroky. „Nechtěl jsem podstoupit operaci. Řekl jsem si, že to nechám uzdravit sám. Pokud se neuzdravím, skončím, pokud ano, doufám, že budu mít ještě možnost skákat,“ věřil.
Následovala dlouhá a bolestivá rehabilitace. Dlouhé měsíce byla jeho jedinou aktivitou cvičení rovnováhy. I volný běh pro něj byl velmi obtížný. „Byly to opravdu těžké časy. Nemohl jsem dělat žádná dynamičtější cvičení, což je přímo základ skoku do výšky.“
V létě 2018 nakonec přeci jen podstoupil operační zákrok, když mu byla podél míchy voperována titanová destička. Poté se mohl konečně vrátit k větší tréninkové zátěži. S trenérem Jeffem Huntoonem si stanovili jasný cíl, kterým byly olympijské hry v Tokiu, které se původně měly konat v tomto roce. Postupem času ale začali uvažovat i o loňském světovém šampionátu v Dauhá. Vzhledem k tomu, že se měl uskutečnit až v říjnu, nezdálo se jim to nereálné. V dubnu 2019 se tak téměř po dvou letech vrátil do závodního sektoru. V kalifornském Riverside skočil 213 centimetrů a o týden později v Torrance zvládl ještě o centimetr více.
Přesto, že se vrátil k závodění, měl stále problémy s pravou stranou těla, kde jen velmi omezeně cítil bolest. „Pokud mě někdo udeřil nebo píchnul jehlou, nepoznal jsem rozdíl.“ Proto jen těžko mohl poznat, že si natrhl tentokrát pravou achillovku. „Vzpomínám si na bolest, kterou jsem cítil, když jsem si utrhl v roce 2017 levou achillovku. Tentokrát jsem necítil téměř nic. Lidé říkali, že je dobře necítit bolest, ale cítit ji, je dobrá věc. Je to dobrý varovný systém pro naše tělo, že se něco děje,“ je přesvědčen.
Poté, co se ukázalo, že bude k rehabilitaci potřebovat více času, než bylo původně plánováno, rozhodl se předčasně ukončit závodní sezónu 2019 a v Dauhá chyběl. Hlavním cílem přeci jen nadále zůstávají olympijské hry v Tokiu.
Ač sám v Dauhá nesoutěžil, finálový závod si nenechal ujít a ve svém domě v Torontu sledoval, jak se z titulu na domácí půdě radoval jeho kamarád Mutaz Essa Barshim. „Bylo zvláštní sledovat v televizi finále, ve kterém jsem chtěl být. Poslal jsem Mutazovi zprávu asi deset vteřin poté, co zvítězil. Neumím si představit, jaký na něj musel být vyvíjen tlak, když byl hlavní domácí hvězdou na mistrovství. Byl jsem za něj moc šťastný,“ přál úspěch svému příteli.
V době olympijských her v Tokiu mu bude 31 let. Ví, že musí získat zpět svou výbušnost a sílu, kterou vynikal v době své největší formy. Příznaky poranění krku odezněly, přesto je opatrnější. „Stále nevím, zda mohu svému tělu věřit na 100 %, ale rozhodně jsem na tom o dost lépe než dříve,“ udává.
V průběhu letošní halové sezóny si dokonce stihl jednou zazávodit, když vyhrál menší mítink v americkém Ann Arbor. Vítězný výkon 205 centimetrů nebyl nijak oslnivý, přesto Drouin věří, že by mohl v Tokiu zažít podobný comeback, jaký se povedl Barshimovi v Dauhá. „Vím, že se nenacházím zdaleka v ideálním stavu, ale věřím, že se ještě mohu dostat na vrchol. Nehodlám se vzdát, ještě ne,“ neztrácí odhodlání.
