Čtvrtkařský král chce zpět na trůn
Když zaklekl 22. února tohoto roku v jihoafrickém Bloemfontain do bloků při závodě na travnatém povrchu, měla to být pro sportovce takového kalibru spíše formalita a část přípravy. Pro Wayda van Niekerka to však znamenalo mnohem víc. Když proběhl stovku vítězně v čase 10.10, nejednalo se o jeho nejzářivější triumf, osobní hodnotu měl však obrovskou. Po více než dvou letech si dokázal, že může konečně závodit naplno. „Určitě jsem měl velké nervy, i když jsem se snažil si to nepřipouštět. Nakonec se ukázalo, že mám stále takovou rychlost jako před zraněním, což mi dodalo potřebnou sebedůvěru,“ uvedl.
Cesta k jejímu znovuzískání nebyla rozhodně jednoduchá. Z vrcholu se v okamžiku dostal na úplné dno. Byl světovým rekordmanem, olympijským vítězem i úspěšným obhájcem titulu mistra světa. Po další úspěšné sezóně se v říjnu rozhodl, že si zpestří program účastí na charitativním ragbyovém utkání. Právě při něm si přetrhl přední křížový vaz v koleni. Následovala zdlouhavá a bolestná rekonvalescence. Ještě více ho však užíral pocit viny. „Ze svého zranění nemohu obviňovat nikoho jiného než sebe samotného. Já byl ten, kdo se rozhodl hrát ragbyové utkání a sám jsem se dostal do pozice, která následovala. Jsem profesionální sportovec a musím být zodpovědný za svá rozhodnutí. Samozřejmě bych si přál, aby se nikdy nic takového nestalo, ale taková je realita a já se teď musím vrátit ještě silnější,“ dodal.
Jak sám říká, sebedůvěra se mu vracela jen velmi pomalu. „I když jsem byl zdravý, tak jsem občas měl pochybnosti sám o sobě, a to jsem byl na vrcholu. Obecně k sobě bývám velmi kritický a tvrdý. Vážné zranění může sportovce vtáhnout do různých fází zármutku, ať už se jedná o popření, zlost, depresi nebo přijetí. Právě do poslední fáze jsem se dostal poměrně rychle díky mým mentorům, kteří mi pomohli se odprostit od černých myšlenek a já začal zase myslet pozitivně. Hodně jsem pracoval na tom, abych byl sebevědomější,“ popisuje své nejtěžší okamžiky a dodává, že ho stále žene myšlenka rychlých časů v jeho podání.
Ač se cítil mentálně připraven, po fyzické stránce nebylo jeho tělo ještě v takovém stavu, v jakém by si přál. „Musel jsem být hodně opatrný a každé rozhodnutí, jak přidávat na zátěži důkladně zvážit. Bylo třeba najít přesnou hranici toho, jaké byly v daném období mé možnosti a limity.“ Wayde věřil, že se dokáže vrátit již v sezóně 2019 a v Dauhá bude moct opět obhajovat mistrovský titul. Když už to vypadalo, že si konečně zazávodí, koleno se opět ozvalo a svůj comeback tak musel odložit. Bylo zbytečné něco riskovat. „Musím se držet na uzdě a poslouchat své tělo, abych ho mohl dostat zpět tam, kde bylo před zraněním. Cítím, že mám sílu i rychlost, abych mohl běhat rychlé časy a třeba i znovu zaútočit na světový rekord,“ nechybí mu sebevědomí.
Právě znovu překonání jeho vlastního historického světového maxima ho motivuje k ještě tvrdší práci. Jak sám přiznal, občas si pustí svůj úžasný běh z olympijského finále v Riu de Janeiru, aby si připomněl, čeho je schopen. Díky tomu je dostatečně hladový po zisku dalších velkých úspěchů.
Nadále zůstává jediným člověkem v historii, který zvládl zaběhnout stovku pod deset, dvoustovku pod dvacet a čtyřstovku pod čtyřiačtyřicet vteřin a na všech třech distancích se chce ještě zlepšit. „Věřím, že dokážu být konkurenceschopný na mezinárodní úrovni ve všech třech disciplínách a jednou bych chtěl na čtvrtce pokořit 43-vteřinovou hranici.“
Ani on se nevyhnul výrazným omezením v přípravě. Koncem března se v Jihoafrické republice uzavřely v podstatě všechny prostory, kde se dalo trénovat. „Naštěstí mám doma zřízenou tělocvičnu a také poměrně kvalitní běžecký pás. Před několika týdny bylo povoleno lidem cvičit i venku mezi sedmou a devátou hodinou, takže běhám na cestě u svého domu. Stadiony jsou ale stále ještě zavřené,“ popisuje současnou situaci ve své domovině.
Přesto, že se chystal vrátit na vrchol již letos, odložení olympijských her mu až tak nevadí. „Alespoň mohu ještě zapracovat na spoustě aspektů v mém tréninku,“ má jasnou vizi do dalších měsíců.
Mezitím, co byl mimo hru, vyrostlo mu hned několik zdatných konkurentů. Na dálku sledoval vzestup halového světového rekordmana Michaela Normana, aktuálního světového šampiona Stevena Gardinera nebo dalšího rychlého Američana Freda Kerleyho. „Mám k nim obrovský respekt. Prošel jsem stejným procesem jako oni a vím, jaký mají hlad po úspěchu. Jejich výkony neberu vůbec na lehkou váhu a jsou pro mě velkou výzvou. Stejně jako v Riu ovšem budu mít oči pouze pro svou dráhu a půjdu si za svým cílem. Chci zdokonalovat hlavně sám sebe. Vyhrát může jen ten nejlepší,“ vzkazuje.
