přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

ATLETIKA 12 - Příběh

PŘÍBĚH


MIROSLAV GUZDEK NEČEKANÝM FINALISTOU MS – ATLETICKÝ START V TŘINCI – SUPEROSOBÁKZ AFRIKY 85,74 – ZA PŘÍTELKYNÍ JEZDÍ DO BELGIE


ŽÁK DANY ZÁTOPKOVÉ

V Paříži jsme až do posledního dne světového šampionátu čekali na skutečně milé překvapení. A přišlo dost nečekaně v podání oštěpaře Miroslava Guzdka. V kvalifikaci propadla řada osobností, ale Mirek se do finále doslova „procedil“ třetím pokusem 77,24 jako 12. Zcela nečekaně se potom probojoval druhým finálovým pokusem 81,40 i mezi osmičku nejlepších. Z boje o medaile vyřadil jednoho z největších favoritů Brita Backleyho, světového juniorského rekordmana Nora Thorkildsena i Rusa Ivanova, letos třetího muže světových tabulek s výkonem 88,90. Pařížský úspěch Guzdkovi vynesl i šestou příčku v české anketě Atlet roku 2003.


TŘINECKÝ START

Mirek se narodil v polovině léta 1975 v Třinci. Bydlel s rodiči jen 500 m od známé Terasy, tradičního centra všech velkých atletických soutěží ve městě, které mělo po Praze, Ostravě a Jablonci čtvrtý český tartan.. Na základku chodil do školy, která dnes nese jméno Dany a Emila Zátopkových. Tam se vždy dobře starali o atletiku, škola vyhrála několikrát i Pohár Čs. rozhlasu. Dodnes tam je ředitelem bývalý přední československý maratonec Karel Biringer. V rozhlasovém poháru běhal Mirek dlouhé tratě. „Také jsem se věnoval házené a gymnastice. To byla perfektní průprava. Díky ní nemám problémy s koordinací. Tehdy jsem byl ještě gymnastickým typem – zakrslý cvrček,“ tvrdí i dnes s úsměvem jeden z nejvyšších oštěpařů.

Ke své disciplíně se dostal v 8. třídě. Tři roky trénoval s Bohumilem Kyselým a potom dva roky s tátou. „Ten mě naučil správně posilovat a oštěp si nastudoval z knížek. Chodili jsme po trávě a já se učil házet ramenem,“ vzpomínek Mirek.


V DRESU DUKLY

Na vojnu šel do Dukly. Házet však chodil do Stromovky na Olymp. „Tam si mě všimla paní Zátopková. Bez ní bych byl ztracený. Má na oštěp skvělé oko a umí nenásilně předat tu správnou radu. Už spolu trénujeme devět let.“ První reprezentační start zažil v pětadevadesátém v Německu v dresu českého týmu do 22 let. Na vojně se Mirek zlepšil ze 67,74 na 75,82. To bylo v roce 97, kdy poprvé překonal na Julisce sedmdesátku Po ukončení prezenční služby šel na rok do Sparty, zase se vrátil na Julisku, aleza rok ho zase vyhodili.

„Od podzimu 2000 jsem pracoval jako celní deklarant ve Škodě Praha a házel opět za Duklu jako civil. V tomto roce jsem si zlepšil osobák na 79,13 a poprvé jsem vyhrál mistrovství ČR. Následoval návrat na Julisku.“ Mirek se stal instruktorem sportu a konečně měl na přípravu dobré podmínky.

V roce 2001 poprvé pokořil hranici světovosti – 80 metrů. „To bylo na Kladně, přesně myslím 80,93. Do konce roku jsem se ještě zlepšil na 82,40 a reprezentoval i v Evropském poháru. Velkou motivací byl pro mne osobák Miloše Steigaufa 81,12. Konečně jsem ho přehodil,“ radoval se Mirek Guzdek.


PRO OSOBÁK DO AFRIKY

K nominaci na MS do Edmontonu v roce 2001 mu však přece jen chybělo jeden a půl metru. Mirkovýmcílem byl tedy evropský šampionát v Mnichově 2002. „Už v zimě jsem dostal skvělou příležitost, letět s Honzou Železným na soustředění do Jižní Afriky. Honza měl problémy se zády, a tak mu zbylo víc času semi věnovat. Byl by to skvělý trenér. Přímo v Africe jsem si hodil veleosobák 85,74. Všechno mi vyšlo. Mám pocit, že jsem to ,hodil hlavou´. Tam jsem se také poprvé seznámil s oštěpy-Heldy. Byli tam na soustředění také Backley, Makarov, Polák Trafas, se kterým přiletěl i Němec Uwe Hohn, který starým oštěpem přehodil stovku,“ rád vzpomíná Mirek. Tehdy letěl do Afriky i díky Nadaci sportovní reprezentace, která mu věnovala 20 tisíc Kč.

Až do roku 2002 házel Guzdek spodním obloukem. „Technika mi moc nešla, a tak mi Honza poradil, ať zkusím vrchné oblouk. Spodní je totiž technicky náročnější a déle trvá uklidnit před odhodem vršek. Potom jsme to zkoušeli i s paní Danou,“dodává Mirek.

V Mnichově však Guzdek neuspěl. V kvalifikaci hodil75,84 a celkově obsadil 20. místo. Bylo to pro něj zklamání. Zaplatil nováčkovskou daň. Mnichov byl jeho prvním velkým mistrovstvím. Dosud se chlubil jen starty v Evropském poháru a za Duklu v PMEZ.


PAŘÍŽSKÝ REPARÁT

„Celá letošní sezona mohla být dobrá. Trénoval jsem v Chorvatsku a doma. Už 8. května jsem hodil v Olomouci 83,71 a další osmdesátky. Nezačít liják, mohl jsem hodit přes 80 m i v Turnově. Ale při třetím závodě jsem si poranil levou achilovku. Paní Zátopková říkala, že s tou nohou moc třískám,“ přiznal Mirek.

Do Paříže neodjížděl s velkými ambicemi. Z kvalifikace se jen tak tak procedil do finále. Už tomu ani nevěřil a byl s otcem zapíjet smutek. „Před finále jsem dostal od Honzy Železného speciální hřebíky, které drží při dešti. Moc jsem tomu nevěřil, ale Honza měl zase pravdu. Finále,to byla úplně jiná soutěž. Před vstupem na stadion jsem měl stokilové nohy, ale hned to odeznělo. Věděl jsem, že nemám co ztratit, tak jsem do toho šel po hlavě. Chtěl jsem si vychutnat atmosféru. Honza mě povzbudil už při rozcvičení, tvrdil, že mám rychlou ruku. Byl jsem na dobré vlně a dobře to dopadlo. O sedmém místě se mi ani nezdálo,“ přiznal i pár měsíců po mistrovství.


SILVIE, FORD, DOSTOJEVSKÝ, …

A co na sebe Mirek ještě prozradil? Jeho dívka se jmenuje Silvie, pracuje v Nizozemsku u koncernu Philips, ale bydlí v Belgii, v městě Turnhout. Pokud to vyjde, tak tam Mirek jezdí svým Fordem Escortem, ten je prý bílý jako sanitka. Mirkovým favoritem mezi spisovateli je Dostojevský, jako první od něj četl Zločin a trest. Guzdek je vyučený v oboru číšník-kuchař, a přece nechá doma vaření na Silvii. Z jídla miluje cokoliv z pizzerie zapíjené desítkou "Gambáčem”.

Budoucností oštěpu je podle Guzdka ruský atlet Ivanov s potenciálem daleko za 90 m. Estonci Värnikovi, nečekaně stříbrnému v Paříži, tolik nevěří, je prý silovější a je otázkou, jak dlouho mu vydrží zdraví. Němci se mu také moc nelíbí. Zato Makarov je mu blízký provedením hodu, ale na svůj potenciál by měl házet dál. Honza Železný je pro Mirka samozřejmě „1“, ale napodobovat ho prý nelze. Kdo se o to pokoušel, tak ztroskotal. Honza má perfektní nohy a kotník i skvělou ránu. To vše vychází z dobrých základů.

„Mirek mi udělal radost,“ tvrdila i tři měsíce po Paříži jeho trenérka Dana Zátopková. „Začnu trochu ze široka. Když se dobrý závodník loučí se sportovní kariérou, řeší většinou otázku: Co dál? K původnímu povolání se většinou nevrací anebo ještě vůbec žádné neměl. Jen pár z nás se dá na trenérskou práci a ne všichni u ní vydrží. Mým trenérským životem prošla spousta mladých. Všichni většinou dodnes mají především úsměvné vzpomínky na naše sportování. Ale žádný z mých svěřenců ještě nepřivezl nějakou vzácnou medaili nebo velký úspěch. S Mirkem jsem začala trénovat až v penzi. Měl hozeno něco přes 63 metrů a mluvil po ostravsky - ,kratce´. Mně se zalíbila jeho ,měkká ruka´a víra, že ho naučím házet oštěpem. Byla jsem ráda, že se opravdu chtěl trpělivě učit a pořád měl dobrou náladu. V oštěpařské technice se rychle zlepšoval a oba jsme se radovali z každého metru zlepšení, jako by šlo o světovou událost. A jsem ráda, že i přes zdravotní problémy to letos Mirkovi v Paříži vyšlo. I ze sedmého místa na světě jsme se oba bláznivě radovali. Byla to pro mnena závěr mé trenérské činnosti malá, ale naše ,medaile´. A nechci to zakřiknout, ale Mirek může být za rok ještě lepší.“
                                                             Dana Zátopková                       

Vytisknout