přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

ATLETIKA č. 8 - Příbeh

PŘÍBĚH
Zdeněk Váňa, nejslavnější světový trenér vícebojů, odchází do důchodu – má podíl na čtyřech titulech mistrů světa, dvou světových rekordech, čtyřech prvenstvích v Evropských pohárech a dalších slavných medailích z olympiád i světových a evropských šampionátů.

VODNÁŘ Z ROKOSKY

Desetiboj je královskou disciplínou. V posledním desetiletí přebrali  po Američanech, Němcích a Britech vladařské žezlo Češi. Začal to  na OH v Barceloně Robert Změlík a po něm přišli Tomáš Dvořák a Roman Šebrle.  Roberta přivedl na atletický Olymp trenér Rudolf Chovanec. Pod nejslavnějšími výsledky dalších dvou je podepsán Zdeněk Váňa. K 1. srpnu se rozloučil se svojí kanceláří na Julisce, kterou sdílel v posledních letech s výškařským trenérem Janem Janků. Kdo neviděl, tak neuvěří, že právě tam se rodily tréninkové plány nejlepší desetibojařské skupiny naší planety.

Mládí poznamenané okupací

Cesta „vodnáře“ z Rokosky (narozen 7. 2. 1939) na trenérský Olymp nevedla růžovým sadem. Zdeněk se narodil pár měsíců před začátkem strašného lidského běsnění – II. světovou válkou. V době nacistické okupace žil s rodiči na pražské Rokosce. To byla tehdy libeňská periferie na rozhraní s Holešovičkami. Jeho rodina se jen se štěstím vyhnula nacistickému šílenství po atentátu na Heidricha, bydlela jen kousek od  místa činu. „Táta byl dělník, muž černého řemesla. Při heidrichiádě se on i naše rodina zachránila. V revoluci ve 45. roce byl táta zástupcem velitele obrany Trojského mostu. V den osvobození si ho však našla německá kulka. Průstřel pohrudnice nepřežil. Zůstal jsem s matkou sám,“  vzpomíná slavný trenér se smutkem v hlase i dnes.  Tomu přívlastku se vždy moc bránil. „Co to je sláva? Jen pár chvil po úspěchu. Já nikdy neuměl lítat kolem stadionu a jásat, hrát lidem divadlo. Měl jsem radost uvnitř, uměl jsem uronit i slzu, ale o samotě, bez svědků.“

Od gymnastiky k atletice
Po válce tehdejší „Péče o mládež“ nabídla Zdeňkovi ozdravný pobytu ve Švýcarsku, ale nechtěl nechat matku doma samotnou, zůstal doma. Jako každý kluk se hrnul do fotbalu. Chytal v dorostu Střížkova. Později přestoupil do Olympie 7, která měla hřiště u mostu Barikádníků. Trenér chtěl využít jeho rychlosti a postavil šikovného kluka na levé křídlo. Po přestěhování k otcovým příbuzným do Budějovic koketoval s gymnastikou, dotáhl to až k titulu krajského přeborníka. Ale také ho lákala atletika. „V dresu Slavoje jsem si vyběhal pod vedením trenéra Karla Jiravy vojnu na Julisce. Vyhrál jsem ještě za Slavoj dorostenecké mistráky a posunul rekord pod 50 s,“  na to je i dnes Zdeněk pyšný. Také poprvé reprezentoval v dorosteneckém utkání s NDR. V 58. narukoval do Vojenské tělovýchovné školy M. Tyrše, to byl branecký útvar Dukly.

V dresu Dukly
„Na vojně jsem aktivoval v šedesátém roce. A hned jsem jel na olympiádu do Říma. Na hladké čtvrtce jsem vypadl v rozběhu, na postup nestačil ani osobák 48,3. Po strkanici s Rusy a bez zraněného Vildy Mandlíka jsme vypadli i ve štafetě. Před Tokiem jsme v poslední chvíli v Liberci splnili limit, běžel jsem  s Jiráskem, Hrušem a Trousilem, ale neměli jsme očkování, a tak jsme do Japonska neletěli,“  vzpomíná Váňa.  Na jeho další úspěchy dnes málokdo vzpomene. Získal šest titulů mistra republiky,  desetkrát se zapsal do seniorských rekordních listin, reprezentoval v 16 MU. Úctyhodné jsou i jeho osobáky: 100 m 10,7 – 200 m 21,4 – 400 m 47,3. Závodil do roku 1967.

Potom se stal telefonním mechanikem na generálním štábu a po vytvoření Vrcholového střediska mládeže začala jeho trenérská kariéra. „Bylo mým štěstím, že jsem potkal v Dukle mnoho skvělých trenérů. Jako závodník jsem spolupracoval s Petrem Kavanem a Alešem Poděbradem. Zažil jsem i Láďu Fišera, Míru Vlčka, Jirku Skoblu, Milana Tošnara. To byla skvělá parta, která si nehrála na vlastním písečku a nevěděla, co je trenérská závist,“   posteskl si nostalgicky Zdeněk.

S Dvořákem k úspěchům
Váňa začínal v Dukle jako trenér  mládeže, později dostal sprintery a překážkáře. V jeho skupině byl i Pavel Zuna, dnešní šéf zpravodajství Novy. A jak přišel k desetibojařské profesi? „V 89. mi volal Radek Skoumal, kamarád ze Zlína, otec dnešního šéftrenéra Dukly, že má šikovného překážkáře -  Tomáše Dvořáka. V tomto  roce Tom vyhrál dorostenecké mistráky ve víceboji.“  A právě víceboj se Zdeněk Váňa začal učit společně s Tomášem. „Rozuměl jsem sprintu, který jsem zažil na vlastní kůži. V rychlosit je i síla a výbušnost. Ostatní jsem se učil za pochodu. Všem disciplínám stejně nikdo nerozumí. Je dobré začít od mládeže, tam se trenér sám přiučí.“  Váňa uznával  i spolupráci s trenéry specialisty, ale prý se jim nesmí všechno věřit, vidí jen svoji disciplínu, a ne devět dalších. Zlepšení v jedné může totiž přinést ztrátu v dalších. Váňa si nechal poradit od Honzy Železného, tyčkařských specialistů a ve vrzích od Jardy Brabce. Vytvořil si však vlastní cestu, kterou se teď snaží opisovat vícebojařský svět.

Svěťáky a poháry
Váňova skupina se začala pomalu rozšiřovat. Přišel Honza Poděbradský, Petér Soldos, z Pardubic Roman Šebrle, od Rudy Černého Kamil Damašek, potom i Aleš Pastrňák a z Vítkovic Pavel Havlíček, to všechno byli vícebojaři. Do skupiny patřil již při jejím zrodu Petr Šáda a později i čtvrtkař David Nikodým. „První velké medaile přišly v 95. roce. Tomáš přivez stříbro z halového světa a kluci ve Valladolidu vyhráli po skvělém závěru Evropský pohár. O rok později získal Tomáš  v evropské hale a na olympiádě v Atlantě stříbro. V dalším roce přivezl  první ze svých tří titulů mistra světa. Ale život nám ukázal i odvrácenou tvář. Při soustředění v Tatrách došlo na podzim k havárii, která stála život Davida Nikodýma a po těžkém zranění ukončila i kariéru Kamila Damaška. Tuhle tragédii jsem obrečel, poznamenala celou skupinu.“

Američan O´Brien se dlouho naparoval a věřil, že nad něj není. „Jedním z vrcholů skupiny byl Evropský pohár v Praze v 99. Tomáš suverénně překonal o 103 body svěťák O´Briena a jen šest mu chybělo k legendární hranici 9000 bodů. Tu  pak zdolal Roman v Götsisu o dva roky později.“  Ale to už byl rok rozpadu slavné skupiny. Ke všemu přispěl Edmonton. Roman po zranění bojoval sám se sebou. Tomáš vyhrál. Několik novinářů nesmyslně nafouklo a překroutilo řadu výroků obou desetibojařů. Kdyby se Roman nezranil a třeba vyhrál, bylo by asi všechno jinak. Ale o tom se již popsaly hory papíru.

Navždy trenérem
Roman odešel koncem roku 2001 k Daliboru Kupkovi a Tomáš letos k Luďkovi Svobodovi. Zdeněk se cítil již řadu let unavený a vyhrožoval, že půjde do důchodu. „Dostal jsem plno skvělých nabídek na trénování v Jižní Americe, v Polsku, v arabských zemích. Ale všude je chleba o dvou kůrkách. Člověk je doma tam, kde má kamarády, dobré sousedy.Teď se musím starat i o ženu, ta byla léta  chudinkou, která na mne jen čekala. Odjedu do Chaloupek v Brdech, kde mám chalupu. Čeká nás kolaudace. Koupím si rybářské pruty, vždyť slavný pan Vaňha byl můj prastrýc. Budu si hrát s vařením, k plotně manželku moc nepustím a mám tři krásné vnučky.“  Umět odejít je velké umění a o to se nejslavnější vícebojařský trenér právě snaží. Bude dědečkem, ale pro Tomáše Dvořáka, manžela jeho dcery Gabriely, bývalé dálkařské mistryně ČR, prý navždy zůstane trenérem.

František Macák

Vytisknout