přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

28. června 2011, 14:02

Zdeněk Lubenský

Malé jubileum oslavil letos vícebojařský TNT-Fortuna. V pravidelném rozhovoru jsme se ptali někdejšího tyčkaře a dnes trenéra a ředitele mítinku na zajímavosti ze zákulisí, od jeho vzniku až po současnost.

Mítink TNT-Fortuna Meeting má za sebou pět ročníků. Co považujete za největší úspěch?
To, že vůbec vzniknul a dokonce vytvořil i určitou tradici. Nechtěli jsme udělat jednorázovou akci, ale naopak soutěž s dlouhodobou perspektivou.

Lubensky_portret_archiv_v.jpgJak vlastně vznikla myšlenka na pořádání vícebojařského mítinku? Tomáš Dvořák prý nosil vícebojařský závod v hlavě delší dobu. To on vám to navrhl?
Asi jsme tu myšlenku s Tomášem nosili v hlavě současně. V době, kdy jsem se podílel na jeho tyčkařské přípravě a trávil s ním více času, jsme začali na toto téma debatovat. Jestli se nemýlím, tak v září 2006 při IAAF mítinku v Talence jsem si v tomto směru plácli a okamžitě začaly přípravy na první ročník s pracovním názvem World Class Decathlon Meeting.

Věděl jste už tehdy „jak na to“?
Musím přiznat, že to byla do určité míry střelba od boku, bez jediné koruny jsme začali prezentovat tuto ideu a i Tomáš byl možná v prvních chvílích trochu nervózní, že jsem to pojal tak megalomansky. Vzhledem ke svému bývalému působení ve firmě, která se zabývala zajišťováním velkých sportovních událostí, jsem ale neměl obavu o zvládnutí organizace. Naopak mi bylo jasné, že nebude jednoduché přesvědčit české firmy, aby zafinancovaly akci s tehdejším rozpočtem čtyř milionů korun, bez jakékoliv záruky v podobě předchozí úspěšné soutěže.

Co vás tedy vedlo k tomu připravit rozsáhlejší akci?
Byl jsem přesvědčený, že není možné začínat postupnými kroky od soutěže bez mezinárodní konkurence, bez adekvátního důrazu na komplexní služby vůči našim partnerům a sponzorům a bez dalších důležitých atributů k tomu, aby byla šance na dlouhodobou a tradičně se opakující se akci. Takovou cestou šel v osmdesátých letech Götzis, ale tehdy nebylo nic jako dnešní Challenge a bylo možné mítink rok po roce postupně budovat. Úspěšný první ročník ale potvrdil správnost tohoto rozhodnutí.

Proč jste si vybrali pro pořádání stadion na Kladně?
Téměř současně s myšlenkou na pořádání mítinku se mi vybavil stadion Na Sletišti a jeho přednosti pro uskutečnění takovéto specifické akce: poloha Kladna v blízkosti Prahy a letiště, atypičnost, která je ale optimální pro dvoudenní vícebojařské klání, kde rozsáhlý areál umožňuje rozptýlení pro návštěvníky při několikahodinové soutěži, a v neposlední řadě zkušenost členů místního klubu s pořádáním významných atletických závodů. Po pěti letech musím říct, že to byla správná volba, kladenský areál a lidé z místního klubu, kteří spoluorganizují TNT-Fortuna Meeting jsou to nejlepší, co jsme si mohli přát.

Jistě jste potřebovali úzkou spolupráci i s dalšími subjekty, ČAS, IAAF…
Spolupráce s ČASem byla důležitá hlavně v období přesvědčování důležitých lidí z IAAF, především generálního sekretáře Pierra Weisse, s kterým jsme opakovaně s předsedou Svazu Liborem Varhaníkem jednali a snažili se argumentovat ve prospěch zařazení mítinku do seriálu IAAF.

Mohl by vůbec mítink na takto vysoké úrovni vzniknout bez zázemí vícebojařů jako Dvořák, Šebrle, ale i dalších význačných jmen, která přivedl na scénu trenér Váňa?
Právě osobnosti typu Tomáše Dvořáka a Romana Šebrleho byly tím, co dalo vzniknout tomuto nápadu. Vrtalo mi hlavou, jak to, že to nikoho nenapadlo dříve, že naši nejlepší vícebojaři jezdí dělat slávu do Götzisu, do Talence, popřípadě v halové sezóně do Tallinu, a nevyužije se jejich věhlasu k jejich prezentaci před domácím publikem.

V čem byla zásadní role Dvořáka a Šebrleho?
Roman svým vystoupením při prvním ročníku TNT-Fortuna Meetingu a vytvořením nejlepšího výkonu světa významně pomohl soutěži proniknout do povědomí veřejnosti a důležitých lidí ve sportovní diplomacii. Tomáš zase sehrál klíčovou roli, když mi na začátku pomáhal na mezinárodní scéně otevírat dveře k lidem, které jsem neznal. On k nim měl jako jeden z nejvýznamnějších desetibojařů historie velmi blízko.

Byla tahle skvělá generace tím rozhodujícím faktorem, který přesvědčil sponzory, aby na mítink přispěli?
Myslím si, že pouze s argumentem účasti našich hvězd bychom úspěšní nebyli. Sponzoři dříve nebo později poznají, jestli s nimi někdo hraje férovou hru, jestli jim někdo nabízí adekvátní protihodnotu, nejlépe s dlouhodobou vizí a jestli vidí profesionálně odvedenou práci. Proč se mnohdy nedaří zajistit financování na první pohled životaschopných akcí? Asi naštvu spoustu lidí, ale kamenem úrazu, je skutečnost, že organizátoři nechtějí pochopit, že na prvním místě zde není sportovec, ale ten, kdo to financuje, sponzor.

V čem se tedy podle vás lišíte od ostatních?
To, co nás odlišuje od mnoha jiných zaběhnutých mítinků, je důraz na spokojenost atletů, na poskytování maximálních služeb během závodu i po něm a snahou o vytváření vstřícného a přátelského prostředí. Pravidelně například pořádáme závěrečný banket v pražském klubu Lávka a velmi často se při závodech v zahraničí setkávám s velkými ohlasy na průběh tohoto společenského závěru mítinku. Důkazem je i to, že mnoho atletů se k nám vrací opakovaně a vzájemné informování o celkové úrovni TNT-Fortuna Meetingu nám hodně usnadňuje práci při získávání sportovců. Není to tedy jen o financích, kterými se snažíme motivovat závodníky pro start u nás.

Jaká je ekonomika celé akce, minimální rozpočet?
Rozpočet se již druhým rokem pohybuje na úrovni 6 mil korun, jsou tam samozřejmě fixní náklady, které se téměř nemění, a pak jsou zde položky, které se týkají nákladů na sportovce, především startovné a jejich výdaje na dopravu, na pokrytí nákladů za doprovod a podobně, které naopak do poslední chvíle mohou kolísat.

Jak jste si v této souvislosti pomohli začleněním do IAAF Challenge od loňského roku?
Paradoxně jsme si vstupem do Challenge po finanční stránce nepomohli, protože musíme zajišťovat a hradit věci, které světová asociace vyžaduje po pořadatelích svých soutěží. Patří sem reklamní prezentace IAAF, zajištění dopingové kontroly a odesílání vzorků (včetně EPO) do zahraničních laboratoří, veškerý servis pro důležité osoby ze světové atletické federace – mimo jiné technického delegáta, který po mítinku zpracovává podrobnou hodnotící zprávu, a tak dále.

Jistě vám to ale jinak přináší spíše pozitiva…
Ano, prestiž a dobré jméno, které jsme si za ty dva roky vytvořili, bohatě převyšuje již zmíněné náklady. Příslušnost k tomuto uzavřenému okruhu pěti vybraných mítinků na světě otevírá dveře, které by jinak zůstaly zavřené.

Říkal jste, že jste chtěl získat pro letošní ročník Černovovou i přes její nadstandardní požadavky – jaké to byly?
Viděl jsem Taťjanu koncem května v Götzisu a i přes její prohru s Jessikou Ennis bylo evidentní, že má velkou formu a že v Rakousku zdaleka nepředvedla vše, čeho je schopná. Po prvním dnu jsem byl trochu zklamán, že se nepodařílo přesvědčit Jessiku, protože trvala tak jako v minulosti jen na jednom vícebojařském startu v sezoně před vrcholem roku.

Takže jste potom zkusil Černovovou?
Ne, ozvala se ona sama. Já si v tu chvíli uvědomil, že by mohla být srovnatelnou náhradou i přesto, že jsem její finanční nároky považoval spíše za pokus o vtip. V následujících dnech se projevila i jako dobrá obchodnice a neměla v úmyslu ze svých požadavků slevit. Nakonec se ukázalo, že investice do jejího angažmá byla dobrým rozhodnutím a že od začátku neměla v plánu si do Kladna přijet jen pro startovné.

Vypadá to, že jednání s těmi nejlepšími mohou být docela tvrdá…
To ano, ale zaplaťpánbůh se pohybujeme v tržních vztazích i tady ve sportu a výsledná dohoda tím pádem logicky vychází z principu poptávky a nabídky. Atletova odměna je z velké části tvořena jeho sportovní minulostí, mediálním ohlasem a tak dále. Debata o výši startovného má proto smysl před uzavřením smlouvy, jakýkoliv následný komentář je zbytečný. O tom, jak předvedený výkon do budoucna ovlivní tržní hodnotu konkrétního závodníka, je na něm samotném a mně nepřísluší to komentovat.

Černovová se vskutku odměnila vynikajícím výsledkem (pozn. – 6773 bodů). Ne vždy tomu u očekávaných hvězd bylo, viz třeba loni Clay (zranění) nebo předloni Dobryňská či letos Suárez (spíše průměrné výkony). Snažíte se tomu předcházet nějakými bonusy za překonání bodové hranice?
Samozřejmě máme nastavený bonusový systém tak, aby motivoval závodníky k co nejlepšímu výkonu, mimo jiné i proto jsem zatím nezažil v dosavadní pětileté historii nikoho, kdo by si přijel do Kladna jen pro peníze a snažil se závod odfláknout.

Přibližte tedy prosím svůj pohled na jednotlivé atlety.
Černovová se odměnila vynikajícím výkonem a nebýt silného protivětru na 100 m př. a velkého nedošlapu ve skoku dalekém, určitě by výrazně překonala nejlepší světový výkon Ennisové. U těch dalších zmiňovaných příkladů to ale nikdy nebylo tak, že by na optimální výkon nedosáhli z důvodů nechtění, nebo kalkulací s pouhým „shrábnutím“ startovného.

Mnohé to možná napadlo právě u Claye…
O Bryana jsme stáli dlouho a on sám se na mítink důkladně připravoval. To, jak jeho vystoupení dopadlo, je sice velká smůla, ovšem do určité míry i logické vyústění jeho přístupu k atletice. Nechci dělat chytrého, ale tak, jak jsem ho pozoroval v Götzisu, a pak celý týden při tréninku v Praze, si o něco podobného koledoval. Je zarážející, že atlet jeho formátu se před výkonem nerozcvičuje, po rozklusání a deseti minutách debaty s trenérem jde bez jakéhokoliv strečinku ostré rovinky.

A co ti ostatní?
Dobryňská v hrůzostrašném počasí při předloňském ročníku předvedla solidní výkon a stejně tak dobrý výkon a vítězství ukázal Suaréz. U něho, ale i u celé skupiny Kubánců se daly pozorovat ne úplně harmonické vztahy, což se samozřejmě na výkonnosti také mohlo projevit. Atmosféra mezi vedením a závodníky nebyla úplně standardní a s jejich manažerem Javierem Sotomayorem jsme si při dojednávání startu užili své.

V čem byl při jednáních problém?
On je manažer významných kubánských atletů a na jedné straně chce mít jejich finance naprosto pod kontrolou. Na straně druhé je cítit vliv tamního režimu, a z toho vyplývající atmosféry, kterou si ještě pamatujeme z předlistopadových dob. Při jednání Javier Sotomayor často měnil požadavky, místy se zdálo, že neví, co chce. Například žádal o víza do konce července, když náš mítink byl v polovině června. Pak zase nějakou dobu nekomunikoval a dohoda se musela dopracovat s lékařem kubánských atletů!

Letos řada původně ohlášených jmen své starty nakonec odřekla, mezi nimi i tradiční účastník a dvojnásobný vítěz Smith, obhájce prvenství Kasajanov či halová mistryně Evropy Nana Djimouová nebo Melničenková s Josipenkovou. Jaké jsou důvody jejich neúčasti?
Důvody byly různé, Smith se zranil a Kasjanova, Melničenkovou a Josipenkovou nepustila ukrajinská federace. Nana Djimouová na poslední chvíli změnila názor a rozhodla se až do mistrovství světa nestartovat. I proto jsem byl tak rád, že se k nám podařilo přivést závodnici ještě o třídu lepší, která o tolik bodů překonala rekord mítinku.

Máte nějaké vysněné jméno, které byste rád přivedl? Hovořil jste o Jessice Ennisové…
Nemám žádné vysněné jméno, spíš se vždy snažím na mítink přivést ty nejlepší závodníky. Problém bývá ve chvíli, kdy jsou povinni startovat na jiných důležitých soutěžích. To je příklad – s výjimkou loňské účasti Brayna Claye – amerických atletů a jejich každoroční povinné kvalifikace na vrchol atletického roku těsně po našem termínu. U evropských atletů to zase může být Evropský pohár.

TNT-Fortuna si postupně buduje výraznou pozici ve vícebojařském seriálu, „Mekkou“ ale asi zůstane Götzis.
Kdybych se smířil s tím, že, jak říkáte Mekkou, zůstane navždy Götzis, tak bych se organizování mítinku asi nevěnoval. Abych se ale stále nevychloubal, je potřeba říci, že u nich je na první pohled vidět, jak důležitá je více než třicetiletá tradice, jakou roli vedle profesionálně zvládnuté organizace hraje při nasmlouvávání atletů a jaký ohlas má jejich mítink díky špičkovým výkonům v obou kategoriích nejen v Rakousku a místním regionu, ale v celém atletickém světě.

Je ale něco, v čem je podle vás předčíte?
U nás je určitě kladen větší důraz na spokojenost atletů a sponzorů, panuje u nás, řekl bych, přátelštější prostředí. Byl jsem například svědkem toho, jak před dvěma lety v Götzisu nepustili Romana na VIP tribunu. To by se u nás stát nemohlo. Na druhou stranu víme, že máme v mnoha ohledech co dohánět, nicméně slabší místa, která se snažíme zlepšovat, bych si radši nechal pro sebe.

První ročníky byly výrazně svázané se závoděním a věhlasem Romana Šebrleho, ten však chce napřesrok skončit a další takto výraznou osobnost ve vícebojích zatím nemáme. Bude to fungovat i bez něj?
Už při prvním ročníku jsme z TNT-Fortuna Meetingu nechtěli dělat one man show. Ale Roman, a tehdy v roce 2007 i Tomáš, byli tak velkým tahákem pro veřejnost, že to nemohlo dopadnout jinak. Vždyť domácí diváci je mohli vidět na vlastní oči pouze při trochu jiné soutěži – na Strahově při Evropském poháru 1999. Roman na Kladně předvedl nejlepší světový výkon toho roku a to samozřejmě ještě zvětšovalo pozornost na jeho osobu. Každý rok se ale snažíme na mítink přivést špičkové světové atlety a myslím, že se to daří. V loňském roce Roman odstoupil již při stovce a jak bylo vidět, fungovalo to i bez něho.

Nicméně byste asi byl radši, kdyby tu někdo takový byl.
Samozřejmě by bylo dobré, aby u nás v co nejkratší době vyrostli špičkoví vícebojaři, kteří by se na domácí půdě mohli měřit s absolutní světovou špičkou. Například Adam Helcelet má pro to všechny předpoklady, aby v několika málo letech byl rovnocenným soupeřem těch nejlepších. Když se ale podíváme na již několikrát zmiňovaný Gotzis, tak tam podobný problém neřeší, světového závodníka nebo závodnici dlouhá léta nemají a mítink to v očích rakouské sportovní veřejnosti nedegraduje.


Jako závodník dosáhl na 6. místo na halovém i venkovním ME 1986, na olympiádě v Soulu 1988 skončil 11. Teď se věnuje trénování

Přestože vám mítink zabere jistě spoustu hodin, není to vaše jediná práce. Co vedle toho děláte?
Příprava mítinku je celoroční nepřetržitá činnost, ale samozřejmě v letním a částečně podzimním období není až tak intenzivní. Co je ale intenzivní a zároveň prací na plný úvazek, je trenérská činnost. Mám skupinu mladých atletů, tyčkařů a tyčkařek, a snažím se jim maximálně věnovat a předávat svoje zkušenosti. Vždy mně byl proti srsti často praktikovaný jednostranný způsob komunikace, kdy je jakákoliv debata ohledně způsobu tréninku tabu, a proto se snažím o liberálnější přístup. Teprve budoucnost ukáže, jestli je to správná a úspěšná cesta.

Sám jste byl závodník na reprezentační úrovni, je to snazší říkat těm ostatním, jak to mají dělat?
Naopak musím říct, že to je mnohem více psychicky vyčerpávající, než jsem si byl v minulosti schopen představit a i než jsem zažíval při své závodní činnosti. Tato částečná negativa ale přebíjí fakt, že má člověk v relativně krátké době možnost zpětné vazby, a zároveň to, že má šanci, na rozdíl od jiných povolání, „vyhrávat “ a zažívat intenzivní radost. Tyto dvě aktivity – mítink a trénování – jsou pro mě ideální kombinací. Člověk díky manažerské činnosti a podnikání ve sportu zůstává v kontaktu s reálným životem a není jednostranně deformován.

Michal Procházka

Vytisknout