Matej Tóth - rozhovor listopadu

Pocházíte ze sportovní rodiny?
Vysloveně ze sportovní ne. I když rodiče mě vedli ke sportu, oni se soutěžnímu sportu věnovali jen během základní školy.

Jak jste se k chůzi dostal? Dělal jste před ní jiný sport?
Jako dítě jsem zkoušel karate, fotbal, samozřejmostí bylo sportování na ulici (hokejbal, cyklistika), ale vždy mě nejvíce bavily vytrvalostní sporty. V páté třídě ZŠ jsem se dostal do třídy zaměřené na atletiku. Tam jsme zkoušeli všechny disciplíny. V chůzi jsem byl druhý ve třídě, proto jsem na oblastních žákovských závodech začal nastupovat vedle běhů i na chůzi. Všiml si mě trenér Peter Mečiar v Nitře. Pod jeho vedením to už šlo velmi rychle a chůze si mě získala.

Líbila se Vám chůze od začátku, nebo až s přibývajícími úspěchy?
I díky tradici, kterou chůze ještě v Československu, později na Slovensku a speciálně v Nitře měla, tak od začátku jsem ji vnímal jako silnou atletickou disciplínu, která mě bavila.

Odkdy jste začal věřit, že chůze bude Vaším povoláním?
To, že se jí chci věnovat i profesionálně přišlo až po prvních mezinárodních úspěších. Definitivně to bylo asi po MS do 17 let v Bydhošti (1999), kde jsem skončil osmý.

Měl jste už někdy období, kdy jste zvažoval, že kariéru ukončíte? 
Taková situace nepřišla. Určitě byly i těžší chvíle, ale že bych to chtěl zabalit, určitě ne.

Také jste vedle sportu vystudoval žurnalistiku. Bylo těžké skloubit školu a sportovní přípravu?
Lehké to nebylo, ale měl jsem to štěstí, že mi studium šlo docela dobře a také na tolerantní učitele, ředitele školy a děkanku. Na gymnáziu jsem se snažil vždy nahnat rychle dobré známky, abych pak během zimní přípravy neměl problém odjet na soustředění. Totéž platilo i na univerzitě. Většinu zkoušek jsem se snažil dělat v předtermínu, abych už v polovině ledna mohl jet do tepla a na hory.

A jak to zvládáte kloubit s rodinou? Máte ženu a dvě dcerky…
To je z mého pohledu asi jediná nevýhoda profesionálního sportu - cestování a odloučení od rodiny. Tím, že jsem už starší a nějaký ten rok ve vrcholovém sportu, umím si soustředění naplánovat tak, aby byly co nejefektivnější. To znamená být tak často doma, jak se jen dá, a zároveň aby to negativně neovlivňovalo moji sportovní výkonnost (řádově jsem na soustředěních a závodech 3-4 měsíce, předtím to bylo více než 5 měsíců). Mám štěstí i na skvělou manželku, která zvládá obě děti i svou práci sama. Prarodiče se samozřejmě snaží pomoci, ale jelikož bydlí přes 100 km od nás, zasahují jen v nejnutnějších případech.

Věnujete se žurnalistice? Víme, že přispíváte do obnoveného časopisu Slovenská atletika. Jaká je Vaše role? A jak se časopisu daří?
Časopis má velkou obsahovou kvalitu. Autorský tým je velmi silný, v podstatě všichni  novináři, kteří do ní píší, se v atletice vyznají. Já mám v každém čísle jen jednu malou rubriku, "Maťův sloupek", něco na styl editorialu. Žurnalistiku si jinak tříbím právě takovými rozhovory, jako je tento, ale také různými články a zprávami ze soustředění, které posílám do tiskových agentur. Autorsky přispívám i do časopisu "Šport" u nás v Dukle.

Je ještě něco, čemu věnujete svůj čas vedle sportu?
Rodině věnuji 99 % volného času. Na soustředění se pak snažím dohnat své koníčky, tedy knihy a filmy.

Zpět k chůzi. Máte za sebou řadu úspěchů, vnímáte jako ten největší stříbro z letošního ME?
Úspěch je to určitě největší ze společenského a mediálního hlediska. Z čistě sportovního je to však vítězství na 50 km ve Světovém poháru 2010 v Čivavě. De facto jde o chodecké mistrovství světa. Bohužel tento můj výsledek zůstal dost nedoceněný. Naopak po Curychu se spustilo mediální šílenství.

Jaký máte na ten závod vzpomínky?
Ty nejlepší. Pro mě to byly nejkrásnější závody v mé kariéře. Atmosféra a množství diváků na trati možná nebyla taková jako v Londýně na OH nebo v Berlíně na MS, ale o to více vynikli skvělí slovenští fanoušci, kteří mě přijeli povzbudit. I průběh závodu byl téměř ideální.

Zašel jste skvělý výkon. Cítil jste se na něj už před závodem?
Věděl jsem, že mám za sebou nejlepší přípravu v kariéře a že jsem připraven na osobní rekord, ale 3:36 bych se asi neodvážil tipnout ani ve snu. Až v úplném závěru jsem si uvědomil, na jaký výkon šlapu. Do té doby jsem řešil především soupeře.

Lze vůbec zajít na špičkové úrovni takto dlouhý závod, jako je padesátka, aniž byste prožil nějakou krizi nebo nikdy na startu nemůžete říct, že víte, jak to dopadne?
Padesátka je v tomto velmi specifická. Nikdo na světě si nemůže být jist ani tím, že přijde do cíle. Samozřejmě, dá se absolvovat bez krize - v Curychu ji neměl ani Diniz ani já - ale každá má jiný průběh. Já jich mám za sebou osm a každá byla úplně jiná.

Co říkáte na výkon Francouze Dinize, který v Curychu zašel světový rekord?
To je výkon jako z jiné planety, myslím, že ani on o takovém čase nesnil. Ale na druhou stranu, pokud byl na světě někdo schopen zlepšit světový rekord, tak on. Je to sice nevyzpytatelný chodec, ale když mu závody sednou, je téměř neporazitelný.

Hlavní úspěchy máte z padesátky, nicméně vede se Vám i na dvacítce. Je pro Vás snazší tím, že je kratší, nebo je naopak těžší, že se chodí ve vyšším tempu?
Dvacítku jsem dlouho vnímal jako těžší disciplínu, ale letos jsem si ji vysloveně užíval. Možná tím, že jsem byl na jaře výborně připravený a nepřišla mi dlouhá. Stále se však lépe cítím na padesátce. To závodní tempo je šité jako na mě, od juniorského věku byl můj trénink směřován spíše k ní a to se nyní potvrzuje. Dvacítku jsem se naučil chodit také kvalitně, ale stále si myslím, že na světové borce nemám. Nejsem ten typ, který dokáže měnit tempo, dělat nástupy. Mám raději strojové tempo. I proto mám osobák i na dvacítce velmi slušný, ale prosadit se dejme tomu do první šestky na světě je možné jen shodnou všech pozitivních okolností.

Dvacítka je i v Poděbradech, které jste už pětkrát vyhrál. Máte k tomuto závodu nějaký zvláštní vztah?
Určitě ano. Nikde jinde se mi tak dobře nechodí jako tam. Navíc jsem si tam udělal 4x osobní rekord. Byly to moje první seniorské závody a hned vítězné, navíc ve vynikajícím výkonu, jako dvacetiletý jsem šel 1:23:17. Na všech ročnících byl také se mnou můj otec, pro kterého je to už každoroční tradice. Navíc v Poděbradech si mě chůze získala, když jsem zde po roce trénování jako 14letý viděl živě Světový pohár v roce 1997. To byl zážitek, který mi navždy zůstane v paměti.

V Česku je chůze i v rámci atletiky často vnímána jako spíše okrajová disciplína a s tím souvisí i to, že se jí věnuje relativně nízký počet atletů. Jak je tomu na Slovensku, odkud pochází řada skvělých závodníků minulosti a, díky Vám, i současnosti?
Myslím, že ani česká chůze není okrajová. Díky sestrám Drahotovým, v minulosti Báře Dibelkové, Jirkovi Malysovi nebo Miloši Holušovi jste stále patřili do světové špičky. U Vás má však chůze větší konkurenci téměř ve všech atletických disciplínách. Na Slovensku patří naopak mezi ty nejsilnější. Na druhou stranu mám pocit, že v Čechách se jí věnuje více chodců na amatérské úrovni, hlavně tedy kvůli atletické lize. U nás máme více kvalitních závodníků, ale bývá to tak, že ti, co nemají na splnění limitu na vrcholné akce, s chůzí končí. Raději se věnují silničním běhům. Naštěstí v posledních letech začali trenéři hlavně v Banské Bystrici více pracovat s mládeží a základna se postupně rozšiřuje.

Jak vůbec vidíte bezprostřední budoucnost slovenské atletiky. Letošní ME slovenským špičkám vyšlo výborně. Vedle Vás měla stříbro také kladivářka Hrašnová, další čtyři atleti byli do osmičky…
Díky výměně vedení slovenské atletiky po OH v Londýně přišlo jako kdyby k novému impulsu. Naši mladí funkcionáři začali vycházet vstříc atletům a snaží se nám pomoci, abychom měli bezproblémovou přípravu a kompletní servis na závodech. Nese to první výsledky. Na druhé straně moje generace, velmi úspěšná již v juniorském věku, je nyní na vrcholu kariéry. Ale vidím i další talenty, kteří by nás měli nahradit po OH v Riu.

V březnu bude HME v Praze, které se sice chodců z pohledu závodění netýká, přesto – zaznamenal jste mezi kolegy zvýšený zájem o šampionát, už proto že se jedná o vrcholnou akci relativně blízko slovenských hranic?
Určitě ano. Ze Slovenska se chystá historicky největší výprava. Svaz chce podpořit i mladé atlety, kteří možná ještě nemají na splnění limitů na MS či OH, aby získávali zkušenosti, což je další pozitivum našeho vedení. Vím i o organizování diváckých zájezdů. Bohužel, já budu během šampionátu na soustředění v Africe, takže osobně se HME jako divák nemohu zúčastnit.

Jaké jsou Vaše cíle do budoucnosti? 
Vše se již zaměřuje hlavně na OH v Riu. Měl by to být vrchol mé kariéry a cíle už nemůžu mít nižší než olympijskou medaili. V první řadě musím být zdravý a příprava se mi musí vydařit alespoň tak jako před Curychem, pak si věřím, že by se tento můj cíl mohl naplnit.