12. listopadu 2014, 12:42
Matej Tóth - rozhovor listopadu
Přečtěte si exkluzivní rozhovor s jedním z nejúspěšnějších slovenských atletů, stříbrným medailistou z chodecké padesátky na ME v Curychu.
Pocházíte ze
sportovní rodiny?
Vysloveně ze sportovní ne. I když rodiče mě vedli ke sportu,
oni se soutěžnímu sportu věnovali jen během základní školy.
Jak jste se
k chůzi dostal? Dělal jste před ní jiný sport?
Jako dítě jsem zkoušel karate, fotbal, samozřejmostí bylo
sportování na ulici (hokejbal, cyklistika), ale vždy mě nejvíce bavily vytrvalostní
sporty. V páté třídě ZŠ jsem se dostal do třídy zaměřené na atletiku. Tam jsme
zkoušeli všechny disciplíny. V chůzi jsem byl druhý ve třídě, proto jsem na
oblastních žákovských závodech začal nastupovat vedle běhů i na chůzi. Všiml si
mě trenér Peter Mečiar v Nitře. Pod jeho vedením to už šlo velmi rychle a chůze
si mě získala.
Líbila se Vám chůze
od začátku, nebo až s přibývajícími úspěchy?
I díky tradici, kterou chůze ještě v Československu, později
na Slovensku a speciálně v Nitře měla, tak od začátku jsem ji vnímal jako
silnou atletickou disciplínu, která mě bavila.
Odkdy jste začal
věřit, že chůze bude Vaším povoláním?
To, že se jí chci věnovat i profesionálně přišlo až po
prvních mezinárodních úspěších. Definitivně to bylo asi po MS do 17 let v Bydhošti
(1999), kde jsem skončil osmý.
Měl jste už někdy
období, kdy jste zvažoval, že kariéru ukončíte?
Taková situace nepřišla. Určitě byly i těžší chvíle, ale že bych to chtěl zabalit, určitě ne.
Také jste vedle
sportu vystudoval žurnalistiku. Bylo těžké skloubit školu a sportovní přípravu?
Lehké to nebylo, ale měl jsem to štěstí, že mi studium šlo docela dobře a také na tolerantní učitele, ředitele školy a děkanku. Na
gymnáziu jsem se snažil vždy nahnat rychle dobré známky, abych pak během zimní
přípravy neměl problém odjet na soustředění. Totéž platilo i na univerzitě.
Většinu zkoušek jsem se snažil dělat v předtermínu, abych už v polovině ledna
mohl jet do tepla a na hory.
A jak to zvládáte kloubit
s rodinou? Máte ženu a dvě dcerky…
To je z mého pohledu asi jediná nevýhoda profesionálního
sportu - cestování a odloučení od rodiny. Tím, že jsem už starší a nějaký ten rok
ve vrcholovém sportu, umím si soustředění naplánovat tak, aby byly co
nejefektivnější. To znamená být tak často doma, jak se jen dá, a zároveň aby to
negativně neovlivňovalo moji sportovní výkonnost (řádově jsem na soustředěních
a závodech 3-4 měsíce, předtím to bylo více než 5 měsíců). Mám štěstí i na
skvělou manželku, která zvládá obě děti i svou práci sama. Prarodiče se
samozřejmě snaží pomoci, ale jelikož bydlí přes 100 km od nás, zasahují jen v
nejnutnějších případech.
Věnujete se
žurnalistice? Víme, že přispíváte do obnoveného časopisu Slovenská atletika.
Jaká je Vaše role? A jak se časopisu daří?
Časopis má velkou obsahovou kvalitu. Autorský tým je velmi
silný, v podstatě všichni novináři, kteří do ní píší, se v atletice vyznají. Já mám
v každém čísle jen jednu malou rubriku, "Maťův sloupek", něco na styl
editorialu. Žurnalistiku si jinak tříbím právě takovými rozhovory, jako je
tento, ale také různými články a zprávami ze soustředění, které posílám do tiskových
agentur. Autorsky přispívám i do časopisu "Šport" u nás v Dukle.
Je ještě něco, čemu
věnujete svůj čas vedle sportu?
Rodině věnuji 99 % volného času. Na soustředění se
pak snažím dohnat své koníčky, tedy knihy a filmy.
Zpět k chůzi.
Máte za sebou řadu úspěchů, vnímáte jako ten největší stříbro z letošního
ME?
Úspěch je to určitě největší ze společenského a mediálního
hlediska. Z čistě sportovního je to však vítězství na 50 km ve Světovém poháru
2010 v Čivavě. De facto jde o chodecké mistrovství světa. Bohužel tento můj
výsledek zůstal dost nedoceněný. Naopak po Curychu se spustilo mediální
šílenství.
Jaký máte na ten
závod vzpomínky?
Ty nejlepší. Pro mě to byly nejkrásnější závody v mé
kariéře. Atmosféra a množství diváků na trati možná nebyla taková jako v
Londýně na OH nebo v Berlíně na MS, ale o to více vynikli skvělí slovenští fanoušci,
kteří mě přijeli povzbudit. I průběh závodu byl téměř ideální.
Zašel jste skvělý
výkon. Cítil jste se na něj už před závodem?
Věděl jsem, že mám za sebou nejlepší přípravu v kariéře a že
jsem připraven na osobní rekord, ale 3:36 bych se asi neodvážil tipnout ani ve
snu. Až v úplném závěru jsem si uvědomil, na jaký výkon šlapu. Do té doby jsem
řešil především soupeře.
Lze vůbec zajít na
špičkové úrovni takto dlouhý závod, jako je padesátka, aniž byste prožil nějakou
krizi nebo nikdy na startu nemůžete říct, že víte, jak to dopadne?
Padesátka je v tomto velmi specifická. Nikdo na světě si
nemůže být jist ani tím, že přijde do cíle. Samozřejmě, dá se absolvovat bez
krize - v Curychu ji neměl ani Diniz ani já - ale každá má jiný průběh. Já jich mám za sebou
osm a každá byla úplně jiná.
Co říkáte na výkon
Francouze Dinize, který v Curychu zašel světový rekord?
To je výkon jako z jiné planety, myslím, že ani on o takovém
čase nesnil. Ale na druhou stranu, pokud byl na světě někdo schopen zlepšit
světový rekord, tak on. Je to sice nevyzpytatelný chodec, ale když mu závody
sednou, je téměř neporazitelný.
Hlavní úspěchy máte
z padesátky, nicméně vede se Vám i na dvacítce. Je pro Vás snazší tím, že
je kratší, nebo je naopak těžší, že se chodí ve vyšším tempu?
Dvacítku jsem dlouho vnímal jako těžší disciplínu, ale letos
jsem si ji vysloveně užíval. Možná tím, že jsem byl na jaře výborně připravený
a nepřišla mi dlouhá. Stále se však lépe cítím na padesátce. To závodní tempo
je šité jako na mě, od juniorského věku byl můj trénink směřován spíše k ní a
to se nyní potvrzuje. Dvacítku jsem se naučil chodit také kvalitně, ale stále si
myslím, že na světové borce nemám. Nejsem ten typ, který dokáže měnit tempo,
dělat nástupy. Mám raději strojové tempo. I proto mám osobák i na dvacítce
velmi slušný, ale prosadit se dejme tomu do první šestky na světě je možné jen
shodnou všech pozitivních okolností.
Dvacítka je i
v Poděbradech, které jste už pětkrát vyhrál. Máte k tomuto závodu
nějaký zvláštní vztah?
Určitě ano. Nikde jinde se mi tak dobře nechodí jako tam.
Navíc jsem si tam udělal 4x osobní rekord. Byly to moje první seniorské závody
a hned vítězné, navíc ve vynikajícím výkonu, jako dvacetiletý jsem šel 1:23:17.
Na všech ročnících byl také se mnou můj otec, pro kterého je to už každoroční
tradice. Navíc v Poděbradech si mě chůze získala, když jsem zde po roce trénování
jako 14letý viděl živě Světový pohár v roce 1997. To byl zážitek, který mi
navždy zůstane v paměti.
V Česku je chůze
i v rámci atletiky často vnímána jako spíše okrajová disciplína a
s tím souvisí i to, že se jí věnuje relativně nízký počet atletů. Jak je
tomu na Slovensku, odkud pochází řada skvělých závodníků minulosti a, díky Vám,
i současnosti?
Myslím, že ani česká chůze není okrajová. Díky sestrám
Drahotovým, v minulosti Báře Dibelkové, Jirkovi Malysovi nebo Miloši Holušovi
jste stále patřili do světové špičky. U Vás má však chůze větší konkurenci
téměř ve všech atletických disciplínách. Na Slovensku patří naopak mezi ty nejsilnější. Na druhou stranu mám pocit, že v Čechách se jí věnuje
více chodců na amatérské úrovni, hlavně tedy kvůli atletické lize. U nás máme
více kvalitních závodníků, ale bývá to tak, že ti, co nemají na splnění limitu na
vrcholné akce, s chůzí končí. Raději se věnují silničním běhům. Naštěstí v
posledních letech začali trenéři hlavně v Banské Bystrici více pracovat s
mládeží a základna se postupně rozšiřuje.
Jak vůbec vidíte
bezprostřední budoucnost slovenské atletiky. Letošní ME slovenským špičkám
vyšlo výborně. Vedle Vás měla stříbro také kladivářka Hrašnová, další čtyři
atleti byli do osmičky…
Díky výměně vedení slovenské atletiky po OH v Londýně přišlo jako kdyby k novému impulsu. Naši mladí funkcionáři začali vycházet
vstříc atletům a snaží se nám pomoci, abychom měli bezproblémovou přípravu a kompletní
servis na závodech. Nese to první výsledky. Na druhé straně moje generace,
velmi úspěšná již v juniorském věku, je nyní na vrcholu kariéry. Ale vidím i další
talenty, kteří by nás měli nahradit po OH v Riu.
V březnu bude
HME v Praze, které se sice chodců z pohledu závodění netýká, přesto –
zaznamenal jste mezi kolegy zvýšený zájem o šampionát, už proto že se jedná o
vrcholnou akci relativně blízko slovenských hranic?
Určitě ano. Ze Slovenska se chystá historicky největší výprava.
Svaz chce podpořit i mladé atlety, kteří možná ještě nemají na splnění limitů
na MS či OH, aby získávali zkušenosti, což je další pozitivum našeho vedení.
Vím i o organizování diváckých zájezdů. Bohužel, já budu během šampionátu na
soustředění v Africe, takže osobně se HME jako divák nemohu zúčastnit.
Jaké jsou Vaše cíle
do budoucnosti?
Vše se již zaměřuje hlavně na OH v Riu. Měl by to být vrchol
mé kariéry a cíle už nemůžu mít nižší než olympijskou medaili. V první řadě
musím být zdravý a příprava se mi musí vydařit alespoň tak jako před Curychem, pak si věřím, že by se tento můj cíl mohl naplnit.