Jitka Bartoničková - rozhovor března

S rodačkou z Benešova nebyla řeč jen o tom, co ji vedlo v 28 letech k rozhodnutí „pověsit tretry na hřebík“. Nicméně tvoří to hlavní část rozhovoru, neboť to přímo souvisí s tím, kam se ubírají nynější kroky absolventky Vysoké školy ekonomické. Ale Jitky jsme se ptali také, co jí bude chybět, jak vzpomíná na svou kariéru, své tři trenéry. A co myslíte, vedla si deník? Po jakém jídle jí bylo na tréninku nejhůř? To vše najdete na následujících řádcích.

Na internetu i teď v dotazech vaše rozhodnutí vyvolalo údiv i zklamání. Do roka dvě „Evropy“ s relativně největšími možnostmi pro čtvrtkařku uspět, ta halová navíc doma. To není dostatečná motivace pokračovat?
Motivace to samozřejmě je, bylo by to hezké. Škoda, že ten „domácí“ šampionát nepřišel dřív. Bohužel jiná motivace je větší a přebije tu druhou. Cítím, že bych se měla posunout jinam, atletice jsem obětovala hodně, dělala jsem ji dlouho. A vrcholovému sportu se musí podřídit všechno. Jsem ráda, že jsem teď poslední měsíce zkusila pracovat a zároveň jsem se atletiky nevzdala. Navíc to přineslo výsledky, které jsem ani nečekala, tři halové osobáky – hlavně na čtvrtce po sedmi letech.

Nenakoplo vás to, že by to mohlo být ještě lepší, ale uspokojilo?
To, že jsem se zlepšila, mi spíš usnadnilo rozhodnutí. Zjistila jsem, že odcházet „na vrcholu“ není až tak špatné. Je to lepší, než kdyby mi to nešlo, nebo jsem se zranila. Kariéru jsem prodlužovala trochu uměle už předtím.

Jak to myslíte, „uměle“?
Po úspěchu české štafety na MS v Tegu byla přede mnou reálná vidina olympiády. V roce 2012 jsem tedy místo ukončení školy absolvovala poprvé v kariéře všechna soustředění, včetně soustředění v Jižní Africe. Zlepšila jsem se, přišla medaile z Helsinek, finále na olympiádě, další rok medaile z Göteborgu, a to mě dál a dál povzbuzovalo, abych pokračovala. Ale v Moskvě se tým rozpadl a tomu odpovídal i výsledek – již předtím skončila Zuzka Bergrová a tentokrát nemohla běžet ani Lenka Masná. A teď v létě v Curychu na ME pravděpodobně nesložíme medailovou štafetu kvůli časovému pořadu. Tohle nebyl zásadní faktor, ale rozhodnutí to ovlivnilo.

Zmínila jste školu – vždycky to byl kompromis mezi ní a atletikou?
V podstatě ano. Chtěla jsem dělat atletiku nejlíp, jak jsem mohla, ale zároveň jsem chtěla dostudovat. No a teď, když jsem školu dokončila, nechci strávit další roky pouze atletikou. Zjistila jsem, že to je v rozporu i s mojí povahou, věnovat se pouze trénování. Škola by mi byla nanic – dneska není vůbec jednoduché sehnat práci pro vysokoškoláky, a to i s praxí. A já se obávala, že někam přijdu s životopisem „medaile ta a ta“ a oni se mě zeptají, „co jste doteď dělala?“.

Čili tenhle kompromis jste už nechtěla dělat. A teď jste při trénování i pracovala?
Od listopadu jsem pracovala a přitom se připravovala, absolutně jsem neměla čas na nic jiného. Už to nebylo jako se školou, kde jsem v ní fyzicky nemusela být a mohla poslední dva roky jen psát diplomku nebo se učit na státnice. Když mě přijímali, nabídka zněla na plný úvazek. To jsem však ještě na podzim nechtěla, neměla jsem hlavu nastavenou tak, že už mám za sebou poslední závod. Takže jsem na plný úvazek nepřistoupila a riskovala jsem, že o mě nebudou mít zájem, ale nakonec to na tříčtvrtinový vyšlo.

A teď už musíte jít na plný úvazek?
Ne to ne, měla jsem to takhle domluvené až do září, takže mě to netlačí. Naopak moje nadřízená si to bere za vinu, že končím s atletikou, ale nemusí, je to mé svobodné rozhodnutí. Musím totiž říct, že skloubit to ty čtyři měsíce bylo těžké – nemohla jsem trénovat se skupinou, potřebovala jsem regenerovat. Nedostatek času je ten hlavní důvod, proč jsem se rozhodla ukončit sportovní kariéru.

Takže jste nikdy neměla v hlavě tu představu – mistrovství Evropy doma, štafeta, poslední závod?
Ale ano, jenže není jisté, jaké bude mít štafeta šance. Pro mě to je příliš nejasná vize, které nechci dát další rok přípravy. Stejně tak Curych. I kdybychom štafetu všechny ve skvělé formě chtěly běžet, časový pořad to vzhledem k individuálním cílům víceméně vylučuje (rozběh 4x400 m je necelou hodinu před finále 400 m př. – pozn.).

A vy sama ve finále?
Minule jsem byla dvanáctá a být třeba osmá ve finále pro mě nemá až takovou váhu. Pro mě by měla cenu jedině medaile a v tom jsem v individuálním startu realista. Větší váhu pro mě má to, že jsem si teď udělala osobák.

Štafeta byl váš osud – díky ní jste se dostala na všechny vrcholné akce (vyjma ME). Berete to stejně, jako kdybyste tam běžela jen sama za sebe, nebo vnímáte, že je to přeci jen bráno jako takový „doplněk“ k jinak individuálnímu sportu?
Štafety beru jako nedílnou součást atletiky a jako individuální závod v týmové kooperaci. Pro to, aby bylo možné dosáhnout úspěchu ve štafetě, je třeba, aby se sešli všichni členové štafety ve vrcholné formě a závod se všem vydařil. Je třeba být individuálně dobrý. Když není štafeta vyvážená, v konkurenci neuspěje. To se nám v minulosti potvrdilo několikrát.

Co vám bude z vrcholové atletiky chybět?
Chybět mi bude každodenní pohyb, který budu muset nějak nahradit. Pak také kolektiv. Chci zůstat s atletikou a tréninkovou skupinou v kontaktu, přijdu se podívat na závody, bude mě zajímat, jak se daří české atletice.

A co nebudete postrádat?
Omezení typu „nemůžu na lyže“, „nemůžu na pár dní vyjet z Prahy“, permanentní dodržování životosprávy, povinnost denně odtrénovat. Teď jsem byla třeba o víkendu na výletu na Sněžce – o tom se mi dřív mohlo jen zdát. A můžu se věnovat i jiným sportům.

Jaké jiné sporty? Zmínila jste lyže…
Nedávno jsem byla třeba na bruslích, teď si jdu poprvé zkusit badminton, lezení na stěně můžu provozovat častěji než dříve… Chodím cvičit, něco mezi posilováním, jógou a relaxací. Prostě co se naskytne.

Jak přijalo konec s atletikou blízké okolí?
Rodiče viděli, že toho mám hodně, ale když jsem jim to řekla, tak zase reagovali: „Jé a ty už nebudeš závodit? To je divný…“. Byli na to zvyklí a patřilo to ke mně. Je to změna pro všechny.

Jak intenzivně vás sledovali rodiče?
Když se jednalo o závody v Čechách, chodili se podívat, i teď v O₂ aréně byli. Ale když jsem jim nabízela možnost jet na olympiádu nebo halové mistrovství Evropy v Göteborgu, tak zůstali raději doma.

Máte sourozence?
Ano, bratra mladšího o čtyři roky.

Sportuje?
Rozhodně ne tak jako já, jen rekreačně a ani ne moc často. Rodiče po mně chtěli, abych sportovala. Když viděli, že by se to mohlo zvrtnout v něco víc než třikrát týdně, na bráchu už tolik netlačili, takže „vyváznul“ (úsměv).

Takže vás nikdo nepřemlouval, abyste ještě vydržela?
Že by mě někdo vyloženě přemlouval, to ne. Nejčastější reakce, se kterou jsem se setkala, zněla: „A není to škoda?“

Jak reagovala trenérka?
Je jí to pochopitelně líto, ale když jsem jí vysvětlila důvody, myslím, že mě chápe.

Jak vidíte budoucnost štafety? Sledujete mladší nástupkyně a věříte, že dorostou?
Úplně nedokážu odhadnout, na jakou úroveň se reprezentační štafeta dostane. Ale potěšilo mě, že si dvě mladé čtvrtkařské naděje (Helena Jiranová a Zdeňka Seidlová – pozn.) daly na mistrovství republiky osobáky a oba časy jsou hezké. Doufám, že jim to půjde dál. Mají aspoň větší motivaci, když se teď jedno místo uvolní.

Vylučujete i to, že by vám to najednou začalo chybět a na podzim jste začala trénovat na halu?
Takovou situaci jsem nikdy nezažila, tak to nemůžu vyloučit. V práci jsem v „trainee programu“ pro absolventy vysokých škol, a ten mi končí v září a pak se uvidí, jestli dostanu další úvazek. Stát se může cokoliv, můžu na podzim hledat práci a přitom začít běhat. Život se nedá úplně naplánovat.

Už jsme se tady kolem práce motali, tak teď se zeptám přímo: co vlastně děláte?
Pracuji v Raiffeisenbance, v oddělení zaměřujícím se na velké podniky. Jsem v trainee programu, který je ideální pro mě vysokoškoláka bez praxe. I proto jsem také studium prodlužovala, protože trainee programy jsou určeny pro čerstvé absolventy.

Co ta práce obnáší?
Do detailů bych se nepouštěla. Řekněme, že jsem obchodník v bankovní oblasti. Jsem však ráda, že je to blízké tomu, co jsem vystudovala, tedy financím podniku. I proto bych nechtěla pustit tuhle práci. Baví mě to, máme skvělý kolektiv, doufám, že to tak vydrží.

Vraťme se na úplný začátek – vždycky mi vrtalo hlavou, že máte místo narození Benešov. Ale vyrůstala jste v Praze, ne?
Ano, narodila jsem se v Benešově, kde bydlela a bydlí dodnes má babička. Již v té době však moji rodiče bydleli a stále bydlí v Praze.

Měla jste už jako malá nějaký sen?
Sportovní sen typu olympiády jsem jako malá neměla. Vždyť já do svých patnácti let ani nevěděla, že se budu někdy věnovat atletice!

A co se vám ze sportovních začátků vybaví?
Vybaví se mi situace, kdy mi rodiče řekli, abych si vybrala nějaký sport, který bych chtěla dělat, tak jsem neváhala a sáhla po běhání, protože to mě vždycky bavilo ve škole, když jsme měli různé soutěže. Tak jsme otevřeli Zlaté stránky a zavolali do nejbližšího klubu, což byl ASK Slavia Praha. Vybaví se mi první trenér Václav Webr a holčičí skupina… no vidíte to, začala a skončila jsem ve skupině holek. Pak jsem přešla k Petru Novotnému, u kterého jsem se hodně zlepšila a dostala se na první šampionát dospělých, mistrovství Evropy 2006 v Göteborgu, a zde zaběhla 52.91, donedávna můj osobák. Tam to zase byla ryze mužská skupina. Pak mě v roce 2007 oslovila Zuzana Hejnová, přešla jsem do USK Praha k Martině Blažkové, medaile první, druhá, třetí, olympiáda…

Povězte ještě něco k jednotlivým etapám. Vždycky jste běhala?
Začala jsem celkem pozdě, v necelých 15 letech. V září jsem přišla na stadion a v únoru jsem vyhrála na třístovce mistrovství republiky a venku pak taky. Už mi to bylo tak nějak přišité, a když jsem přešla do dorostenek, bylo jasné, že budu pokračovat na čtyřstovce.

Takže vy jste se ani nepotkala s koulí, dálkou…
Ne, vůbec. Prostě se z třístovky stala čtvrtka. Ani jsem nezkusila překážky, přestože Petr Novotný trénoval převážně překážkáře. Zřejmě už tehdy bylo jasné, že bude lepší, když zůstanu u hladké trati (úsměv). Stejně tak jsem se držela hladké čtvrtky u Martiny Blažkové. A hezky se to uzavřelo teď zase třístovkou.

A co delší tratě?
V průběhu kariéry jsem dostala asi dvě nabídky od trenérů na střední tratě, ale nemyslím si, že by to byl dobrý nápad. 400 metrů pro mě byla dostatečně dlouhá vzdálenost (úsměv).

Na který závod nikdy nezapomenete?
Opravdu hezké vzpomínky mám na medaili v Helsinkách. První minutu, nebo jak dlouho trvala ta velká společná radost, to bylo nejsilnější. V Dauhá jsem to tehdy obrečela (až později dostala štafeta po diskvalifikaci Jamajčanek bronz – pozn.). V Göteborgu už bylo takové očekávání, že by to tak mělo dopadnout.

Máte i nějaký památný trénink? Psala jste si i deník?
Psala, ale už dvě sezóny ne, polevila jsem (směje se). No ale ty památné tréninky stejně zůstanou v hlavě. Před třemi roky jsem si dala k obědu salát, od té doby už vím, že se syrová zelenina nestráví (směje se). Pak si pamatuju ještě jeden trénink na Olympu v hale, kdy jsme s Denčou (Rosolovou) běžely pětistovku asi za 1:13, na kterou jsme vybíhaly už s laktátem kolem dvaceti (vysoké číslo, značící velkou únavu – pozn.). Denče nebylo vůbec dobře a mně bylo hodně nevolno.

A naopak, kdy jste něco těžkého zvládla v pohodě?
Pamatuju si loni před Moskvou v Nymburce, kde jsem měla jít čtyřstovku, první dvoustovku volněji a druhou naplno. Tam mi v závěrečné dvoustovce pomohli Roman Šebrle a Richard Svoboda. Zvládla jsem to skoro v závodním tempu, asi o tři vteřiny rychleji než zněl plán. To samé se mi povedlo teď v hale už úplně samotné. Z toho jsem měla dobrý pocit.

Profil: Jitka BARTONIČKOVÁ

narozena: 22. 12. 1985 Benešov
oddíly: ASK Slavia Praha (2000-6), Univerzitní sportovní klub Praha (2007-14)
trenéři: Václav Webr, Petr Novotný, Martina Blažková