Jan Doležal - rozhovor listopadu

Honzo, vaším doposud největším medailovým úspěchem je zlato z MEJ v Eskilstuně v roce 2015. Jak s odstupem času vzpomínáte ne tento závod?
Na Eskilstunu vzpomínám jen v tom nejlepším, ale když to vidím s odstupem času, tak jsem atletiku bral v té době úplně jinak. V mládežnických kategoriích to šlo samo a skutečná dřina mě teprve čekala. Přesto, že se mi na MEJ podařilo zvítězit, tak jsem tam v některých disciplínách předvedl výkony, za které se stydím. Zpětně si vyčítám hlavně patnáctistovku, kde stačilo běžet 4:55 a bylo by z toho osm tisíc bodů. Skvělou vzpomínku mám na souboj s Karstenem Warholmem. On tehdy šel hodinu před čtvrtkou v desetiboji semifinále individuálního závodu na 400 metrů. Bylo na něm vidět, že už je dost unavený, tak jsem to zkusil rozběhnout a vedl asi 350 metrů, sice jsem pak strašně vytuhl a dostal od něj asi vteřinu a půl, ale měl jsem dobrý pocit, že jsem trochu potrápil tak vynikajícího čtvrtkaře.

Na podzim téhož roku jste se přestěhoval do Prahy a začal se připravovat na pražském Olympu pod vedením trenéra Pavla Svobody. Proč jste s rozhodl pro tento krok?
Původně jsem šel do Prahy hlavně kvůli škole. Navíc mi na Olympu po Eskilstuně nabídli úvazek. Samozřejmě jsou tu lepší podmínky. Přeci jenom v Hradci je malý atletický klub a nemá takové možnosti. Hodně mě motivovalo, že se můžu v Praze během zimy kvalitně připravovat v hale a je tu i perfektní regenerace. To jsou věci, které mi hodně pomohly.

Jak těžká pro vás byla taková zásadní životní změna? 
Vzpomínám si, že jsem si první rok myslel, že vše půjde snadno jako v juniorech, ale to byla velká mýlka a musím se přiznat, že mě to docela ztrestalo a uvědomil jsem si, že nic není zadarmo. Začal jsem trénovat mnohem víc než jsem byl zvyklý a zjistil, že se dospělá vrcholová atletika hodně liší od mládežnické, a to mě probralo.

U desetibojařů bývá velmi obtížný přechod z juniorské kategorie mezi dospělé. Jak jste to snášel vy? Byl jste čerstvým juniorským mistrem Evropy, mnozí od vás očekávali, že navážete na úspěchy Tomáše Dvořáka, Romana Šebrleho nebo Roberta Změlíka.
Samozřejmě jsem určitý tlak pociťoval. Hlavně ze začátku jsem se snažil si to nepřipouštět, ale hned ten první rok po přechodu do mužské kategorie jsem viděl, jak je to v některých disciplínách úplně jiný sport. Najednou se ze silných stránek stávaly slabé. Trvalo rok než jsem se s tím srovnal.

Určitě to bylo složité období. Kde jste hledal motivaci k dalšímu tréninku?
Největší splín na mě přišel loni v létě. V průběhu halové sezóny jsem to ještě tak nebral, protože jsem se upínal na tu venkovní, kdy se konalo mistrovství Evropy do 22 let, které pro mě mělo být vrcholem. Jenže přišly zdravotní problémy a v létě jsem neabsolvoval jediný desetiboj. Vše vyvrcholilo tím, že jsem na ME nemohl odjet. Hodně mě to srazilo, ale naštěstí jsem se zvedl a šel dál.

Momentálně se připravujete pod vedením Ludvíka Svobody společně s Jirkou Sýkorou. Cítíte to jako výhodu a v čem?
Velkou výhodou je, že na trénink nejsme sami a můžeme si pomoct. Přeci jen se známe už přes čtyři roky, dost toho o sobě víme. Máme vyrovnané disciplíny a rozhodně je to motivující, když se připravujete společně s někým takovým.

Liší se s Jirkou vaše tréninky nebo jsou totožné?
Řekl bych, že z devadesáti procent jsou ty tréninky stejné. Samozřejmě jsou fáze přípravy, kde každý potřebujeme trošku víc zapracovat na něčem jiném. Například letos v hale jsem skákal víc tyčku než Jirka, který měl v této disciplíně vyrovnanou výkonnost a já potřeboval dohnat určité manko, ale v zásadě máme stejný trénink.

Jste v podstatě vrstevníci a desetibojaři podobné výkonnosti. Cítíte mezi sebou určitou rivalitu? Probíhá například na tréninku nějaké hecování?
Na tréninku se samozřejmě hecujeme. Vše je ale v rámci toho, abychom se nezranili. Jedná se hlavně o různé odhody pozadu nebo kdo skočí dál z místa. Rozhodně nehrotíme například nějaké úseky, abychom běželi na tréninku rychleji než ten druhý.

V průběhu letošní halové a následně i venkovní sezóny přišlo z vaší strany výrazné zlepšení. Co za tím vidíte?
Myslím, že mi dost pomohlo, že jsem zhubl. Ono se to nezdá, ale měl jsem v průměru o čtyři nebo pět kilo víc a tím hodně trpělo moje tělo. Byl jsem mnohem bolavější a měl různé problémy, které mi komplikovaly přípravu. Dalším faktorem zlepšení je, že jsem se v některých disciplínách vrátil zpět na předešlou úroveň a k tomu se třeba ještě ve dvou o něco posunul.

Kterou ze svých disciplín považujete za nejsilnější a naopak, ve které pociťujete největší rezervy?
Jednu dobu jsem si myslel, že mojí nejsilnější disciplínou je dálka, ale ta mě letos vůbec nepodržela. Vždy se těším na výšku. Nejméně oblíbenou mám samozřejmě patnáctistovku. Tam cítím velké rezervy.

Jakou zkušeností pro vás byl halový světový šampionát v Birminghamu? Jednalo se o vaši první velkou mezinárodní akci mezi dospělými.
V Birminghamu už jsem cítil určitou únavu, jelikož to byl můj čtvrtý sedmiboj v průběhu jedné halové sezóny. Zklamaly mě podmínky, které tam byly, ať už se jednalo o možnosti rozcvičení nebo zimu. To byly věci, které asi žádnému ze závodníků nepřidaly. Nevzpomínám na Birmingham ve zlém, ale zpětně mě mrzí, že jsem tam nepředvedl o něco lepší výkon.

S čím jste po úspěšné halové sezóně šel do té venkovní?
Snažil jsem se nemít nějaká velká očekávání. Důležité pro mě bylo, aby vydrželo zdraví. V Götzisu jsem šel desetiboj po dvou letech, a i přes dvě hrubě nepovedené disciplíny z toho byl osobák. V tu chvíli jsem věřil, že to může být dobré.

Jak vzpomínáte na mistrovství Evropy v Berlíně, kde jste skončil osmý?
Jako první se mi vybaví to šílené horko, které tam panovalo. Na samotný závod vzpomínám moc rád. Nebyl jsem nějak nervózní a necítil se pod tlakem. Mým přáním bylo umístění do desátého místa, takže jsem splnil nad očekávání. Trochu mě zklamala organizace. Čekal bych, že Němci budou hodně precizní.

Co pro vás bylo na ME největším zážitkem?
Když jsme šli na závěrečnou patnáctistovku, tak se zrovna v ten moment loučil Robert Harting, a to mi šel úplně mráz po zádech. Hned nato doběhl Artur Abele a získal zlato, takže celý stadion neskutečně burácel. Nic takového jsem ještě nezažil. Pak jsem si taky skvěle užil soutěž tyčkařů. To byl také jedinečný zážitek.

Letos jste poprvé v kariéře prolomil hranici osmi tisíc bodů. Kam myslíte, že byste se mohl posunout v roce 2019?
Vše se bude odvíjet od toho, abych zůstal zdravý. Nechci hlavně zbytečně ztrácet body. Potřebuju výrazně zapracovat na rychlosti a opět stabilizovat dálku, pak z toho může být zajímavý součet.

Jak vypadá vaše příprava na nadcházející halovou sezónu?
Teď jsme byli čtrnáct dní na Šumavě. Nyní nás čeká měsíc tady v Praze a v polovině prosince odlétáme na dva týdny na Tenerife. Chtěli bychom zahájit halovou sezónu už v lednu.

S jakými cíli do letošní halové sezóny půjdete?
Rád bych opět překonal šest tisíc bodů.

Co je pro vás nejlepším způsobem relaxace? Čemu se rád věnujete ve volném čase?
Nejlepší relax je, když si dám sprchu, zalezu si do postele, kouknu na televizi nebo si čtu. Nejsem typ, který by někde lítal.

Jak se Jan Doležal změnil od svého juniorského úspěchu v roce 2015 do současnosti?
Myslím si, že jsem se hodně změnil v přístupu ke sportu. V mládežnických kategoriích jsem neřešil nějakou regeneraci nebo životosprávu a myslel, že vše půjde samo. Teď už vím, že se musím o tělo mnohem víc starat, dělat pro přípravu maximum, abych se neustále posouval dál. Atletika je pro mě zaměstnání na plný úvazek, takže tomu musím věnovat odpovídající čas.