1. listopadu 2018, 13:19
Jan Doležal - rozhovor listopadu
Hostem naší pravidelné rubriky „Rozhovor měsíce“ byl tentokrát osmý desetibojař z mistrovství Evropy v Berlíně Jan Doležal.
Honzo, vaším doposud
největším medailovým úspěchem je zlato z MEJ v Eskilstuně v roce
2015. Jak s odstupem času vzpomínáte ne tento závod?
Na Eskilstunu vzpomínám jen v tom nejlepším, ale když to vidím s odstupem
času, tak jsem atletiku bral v té době úplně jinak. V mládežnických kategoriích
to šlo samo a skutečná dřina mě teprve čekala. Přesto, že se mi na MEJ podařilo
zvítězit, tak jsem tam v některých disciplínách předvedl výkony, za které
se stydím. Zpětně si vyčítám hlavně patnáctistovku, kde stačilo běžet 4:55 a
bylo by z toho osm tisíc bodů. Skvělou vzpomínku mám na souboj s Karstenem
Warholmem. On tehdy šel hodinu před čtvrtkou v desetiboji semifinále
individuálního závodu na 400 metrů. Bylo na něm vidět, že už je dost unavený,
tak jsem to zkusil rozběhnout a vedl asi 350 metrů, sice jsem pak strašně
vytuhl a dostal od něj asi vteřinu a půl, ale měl jsem dobrý pocit, že jsem
trochu potrápil tak vynikajícího čtvrtkaře.
Na podzim téhož roku
jste se přestěhoval do Prahy a začal se připravovat na pražském Olympu pod
vedením trenéra Pavla Svobody. Proč jste s rozhodl pro tento krok?
Původně jsem šel do Prahy hlavně kvůli škole. Navíc mi na Olympu po
Eskilstuně nabídli úvazek. Samozřejmě jsou tu lepší podmínky. Přeci jenom v Hradci
je malý atletický klub a nemá takové možnosti. Hodně mě motivovalo, že se můžu
v Praze během zimy kvalitně připravovat v hale a je tu i perfektní
regenerace. To jsou věci, které mi hodně pomohly.
Jak těžká pro vás
byla taková zásadní životní změna?
Vzpomínám si, že jsem si první rok myslel, že vše půjde snadno jako v juniorech,
ale to byla velká mýlka a musím se přiznat, že mě to docela ztrestalo a uvědomil
jsem si, že nic není zadarmo. Začal jsem trénovat mnohem víc než jsem byl
zvyklý a zjistil, že se dospělá vrcholová atletika hodně liší od mládežnické, a
to mě probralo.
U desetibojařů bývá
velmi obtížný přechod z juniorské kategorie mezi dospělé. Jak jste to
snášel vy? Byl jste čerstvým juniorským mistrem Evropy, mnozí od vás očekávali,
že navážete na úspěchy Tomáše Dvořáka, Romana Šebrleho nebo Roberta Změlíka.
Samozřejmě jsem určitý tlak pociťoval. Hlavně ze začátku jsem se snažil si
to nepřipouštět, ale hned ten první rok po přechodu do mužské kategorie jsem viděl,
jak je to v některých disciplínách úplně jiný sport. Najednou se ze
silných stránek stávaly slabé. Trvalo rok než jsem se s tím srovnal.
Určitě to bylo
složité období. Kde jste hledal motivaci k dalšímu tréninku?
Největší splín na mě přišel loni v létě. V průběhu halové sezóny
jsem to ještě tak nebral, protože jsem se upínal na tu venkovní, kdy se konalo
mistrovství Evropy do 22 let, které pro mě mělo být vrcholem. Jenže přišly zdravotní
problémy a v létě jsem neabsolvoval jediný desetiboj. Vše vyvrcholilo tím,
že jsem na ME nemohl odjet. Hodně mě to srazilo, ale naštěstí jsem se zvedl a
šel dál.
Momentálně se
připravujete pod vedením Ludvíka Svobody společně s Jirkou Sýkorou. Cítíte
to jako výhodu a v čem?
Velkou výhodou je, že na trénink nejsme sami a můžeme si pomoct. Přeci jen
se známe už přes čtyři roky, dost toho o sobě víme. Máme vyrovnané disciplíny a
rozhodně je to motivující, když se připravujete společně s někým takovým.
Liší se s Jirkou
vaše tréninky nebo jsou totožné?
Řekl bych, že z devadesáti procent jsou ty tréninky stejné. Samozřejmě
jsou fáze přípravy, kde každý potřebujeme trošku víc zapracovat na něčem jiném.
Například letos v hale jsem skákal víc tyčku než Jirka, který měl v této
disciplíně vyrovnanou výkonnost a já potřeboval dohnat určité manko, ale v zásadě
máme stejný trénink.
Jste v podstatě
vrstevníci a desetibojaři podobné výkonnosti. Cítíte mezi sebou určitou
rivalitu? Probíhá například na tréninku nějaké hecování?
Na tréninku se samozřejmě hecujeme. Vše je ale v rámci toho, abychom
se nezranili. Jedná se hlavně o různé odhody pozadu nebo kdo skočí dál z místa.
Rozhodně nehrotíme například nějaké úseky, abychom běželi na tréninku rychleji
než ten druhý.
V průběhu
letošní halové a následně i venkovní sezóny přišlo z vaší strany výrazné
zlepšení. Co za tím vidíte?
Myslím, že mi dost pomohlo, že jsem zhubl. Ono se to nezdá, ale měl jsem v průměru
o čtyři nebo pět kilo víc a tím hodně trpělo moje tělo. Byl jsem mnohem
bolavější a měl různé problémy, které mi komplikovaly přípravu. Dalším faktorem
zlepšení je, že jsem se v některých disciplínách vrátil zpět na předešlou
úroveň a k tomu se třeba ještě ve dvou o něco posunul.
Kterou ze svých
disciplín považujete za nejsilnější a naopak, ve které pociťujete největší
rezervy?
Jednu dobu jsem si myslel, že mojí nejsilnější disciplínou je dálka, ale ta mě
letos vůbec nepodržela. Vždy se těším na výšku. Nejméně oblíbenou mám
samozřejmě patnáctistovku. Tam cítím velké rezervy.
Jakou zkušeností pro
vás byl halový světový šampionát v Birminghamu? Jednalo se o vaši první
velkou mezinárodní akci mezi dospělými.
V Birminghamu už jsem cítil určitou únavu, jelikož to byl můj čtvrtý
sedmiboj v průběhu jedné halové sezóny. Zklamaly mě podmínky, které tam
byly, ať už se jednalo o možnosti rozcvičení nebo zimu. To byly věci, které asi
žádnému ze závodníků nepřidaly. Nevzpomínám na Birmingham ve zlém, ale zpětně
mě mrzí, že jsem tam nepředvedl o něco lepší výkon.
S čím jste po
úspěšné halové sezóně šel do té venkovní?
Snažil jsem se nemít nějaká velká očekávání. Důležité pro mě bylo, aby vydrželo
zdraví. V Götzisu jsem šel desetiboj po dvou letech, a i přes dvě hrubě nepovedené
disciplíny z toho byl osobák. V tu chvíli jsem věřil, že to může být
dobré.
Jak vzpomínáte na
mistrovství Evropy v Berlíně, kde jste skončil osmý?
Jako první se mi vybaví to šílené horko, které tam panovalo. Na samotný závod
vzpomínám moc rád. Nebyl jsem nějak nervózní a necítil se pod tlakem. Mým
přáním bylo umístění do desátého místa, takže jsem splnil nad očekávání. Trochu
mě zklamala organizace. Čekal bych, že Němci budou hodně precizní.
Co pro vás bylo na ME
největším zážitkem?
Když jsme šli na závěrečnou patnáctistovku, tak se zrovna v ten moment
loučil Robert Harting, a to mi šel úplně mráz po zádech. Hned nato doběhl Artur
Abele a získal zlato, takže celý stadion neskutečně burácel. Nic takového jsem
ještě nezažil. Pak jsem si taky skvěle užil soutěž tyčkařů. To byl také
jedinečný zážitek.
Letos jste poprvé
v kariéře prolomil hranici osmi tisíc bodů. Kam myslíte, že byste se mohl
posunout v roce 2019?
Vše se bude odvíjet od toho, abych zůstal zdravý. Nechci hlavně zbytečně ztrácet
body. Potřebuju výrazně zapracovat na rychlosti a opět stabilizovat dálku, pak
z toho může být zajímavý součet.
Jak vypadá vaše
příprava na nadcházející halovou sezónu?
Teď jsme byli čtrnáct dní na Šumavě. Nyní nás čeká měsíc tady v Praze a
v polovině prosince odlétáme na dva týdny na Tenerife. Chtěli bychom zahájit
halovou sezónu už v lednu.
S jakými cíli do
letošní halové sezóny půjdete?
Rád bych opět překonal šest tisíc bodů.
Co je pro vás
nejlepším způsobem relaxace? Čemu se rád věnujete ve volném čase?
Nejlepší relax je, když si dám sprchu, zalezu si do postele, kouknu na televizi
nebo si čtu. Nejsem typ, který by někde lítal.
Jak se Jan Doležal
změnil od svého juniorského úspěchu v roce 2015 do současnosti?
Myslím si, že jsem se hodně změnil v přístupu ke sportu. V mládežnických
kategoriích jsem neřešil nějakou regeneraci nebo životosprávu a myslel, že vše
půjde samo. Teď už vím, že se musím o tělo mnohem víc starat, dělat pro přípravu
maximum, abych se neustále posouval dál. Atletika je pro mě zaměstnání na plný
úvazek, takže tomu musím věnovat odpovídající čas.