přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

18. října 2019, 19:38

Eliška Klučinová - rozhovor října

Hostem naší pravidelné rubriky "Rozhovor měsíce" byla česká vícebojařská rekordmanka a bronzová medailistka z HME v Praze Eliška Klučinová, která před několika týdny rozhodla pro ukončení své bohaté atletické kariéry.

Eliško, posledním závodem vaší kariéry bylo finále mistrovství ČR družstev v Hodoníně. Jak jste ho prožívala?

Já jsem si ten závod užívala. Nějak jsem se nestresovala. Koule mě moc bavila, výšku jsem málem prošvihla, takže to bylo takové volné. Ve výšce se mi navíc povedly dva pokusy, díky kterým jsem tu soutěž vyhrála, což jsem nečekala a o to to bylo hezčí.

Na který závod své kariéry nejraději vzpomínáte?

Tady musím říct jedině halové mistrovství Evropy v Praze. Bylo to doma. V hale panovala krásná atmosféra. To jsem nikdy nezažila. Před překážkami jsem byla strašně nervózní. Najednou mě před startem představili a celá hala burácela kvůli mně. Nervozita ze mě úplně spadla a já věděla, že to bude dobré. To byly nezapomenutelné chvíle.

Který okamžik kariéry pro vás naopak byl nejtěžší?

V roce 2009 jsem měla velké problémy s achilovkami. Odjela jsem na mistrovství světa do Berlína a myslela si, že to bude můj poslední závod. Pak se to naštěstí nějak dalo dohromady. Následně ale zase přišlo další zranění. Nebylo to jednoduché období.

Jak těžké bylo v takových momentech hledat motivaci do dalšího tréninku?

Po operaci ramene jsem už nemohla pořádně házet oštěpem, což byla do té doby moje oblíbená disciplína. Najednou se z ní stal takový strašák, tak jsem se zaměřila spíše na halový pětiboj, kde jsem cítila, že můžu ještě udělat nějaký pěkný výsledek.

Kdy přišel ten zásadní impulz, že jste se rozhodla pro ukončení závodní kariéry?

Letos v hale jsem si myslela, že to bude dobré, ale opět mě zastavila bolest achilovky. Začala jsem mít pochybnosti, jestli to má ještě cenu. Přesto jsem si řekla, že pokud tu nohu uzdravím, mohla bych se pokusit nominovat na mistrovství světa, ale v průběhu července a srpna už jsem věděla, že na tom nejsem dobře a nechtělo se mi zase začínat od začátku.

Hodně vás trápila zranění. Je něco, co byste zpětně ve své kariéře udělala jinak?

Myslím si, že v těch začátcích jsem mohla více cvičit různé kompenzace a obecně se více zaměřit na tu tělesnou stránku, čemuž jsem se až tak intenzivně nevěnovala. Tam byl určitě prostor k tomu, abych pak předešla některým zraněním. Pokud bych třeba někdy v budoucnu trénovala nějakou nadějnou vícebojařku, na to bych určitě kladla důraz.

Máte za sebou účast na dvou olympijských hrách. Můžete porovnat své dojmy z Londýna a Ria de Janeira?

Obě olympiády byly úplně jiné. V Londýně bylo vše pěkně propracované. Byla to má první olympiáda, nevěděla jsem, co mám čekat. V Riu bylo vše takové adrenalinové. Kolikrát jsme ani nevěděli, zda se dostaneme na stadion, bezpečnostní opatření také nebyla úplně nejlepší, ale obě olympiády měly své kouzlo a ráda na ně vzpomínám.

Nemrzí vás, že budete chybět na hrách v Tokiu?

Pokud bych byla zdravá, měla bych v olympiádě obrovskou motivaci, ale když vidím, jak jsem na tom byla v posledních měsících zdravotně. Nemá cenu to nějak hrotit.

Měla jste radši sedmiboj nebo pětiboj?

To je zajímavá otázka, na kterou jsem vždy odpovídala, že mám radši sedmiboj, ale postupem času se to změnilo právě po operaci ramene a přišla jsem více na chuť pětiboji.

Uvažovala jste někdy v průběhu kariéry, že byste se na nějakou disciplínu specializovala?

Když jsem začínala, tak mě hodně bavila dálka. Mojí oblíbenou disciplínou byla i výška, ale věděla jsem, že proporčně rozhodně špičkovou výškařkou být nemohu. Často jsem si pak říkala, že bych mohla zkusit trojskok, ale nakonec jsem zůstala u víceboje.

Vidíte u nás v České republice nějakou vícebojařku, která má potenciál překonat vaše národní rekordy v pětiboji a sedmiboji?

U pětiboje si nejsem jistě, ale co se týká sedmiboje, tak na to určitě má Katka Cachová. Už loni k tomu měla dvakrát hodně blízko. Jednou už jí myslím i nefér neuznali dlouhý pokus na dálce, takže ten rekord už možná i mohla překonat. Co se týká mladších závodnic, uvidíme, jak se bude zlepšovat Jana Novotná.

Ženské víceboje šly v posledních letech hodně výkonnostně nahoru. Čím si to vysvětlujete?

Myslím, že u každé disciplíny jsou takové výkonnostní vlny. Většinou to závisí na nějakém velkém výkonu určitého jedince, který se stane vzorem pro mladé atlety a ti se chtějí věnovat právě té dané disciplíně, což se pak za několik let může projevit. Myslím si, že je to přirozený vývoj každé disciplíny.

Jakým směrem se teď vydá vaše životní cesta?

Teď mám v plánu si dát takový volnější rok. Plánuji nějakou dovolenou. Doprovázím svého přítele na koncertech a k tomu budu pracovat na poloviční úvazek na VSC, kde se budu motat okolo sportovních stipendií a podobně. Ráda bych si také dodělala školu.

Nelákalo by vás v budoucnu trénovat nějakou nadějnou vícebojařku?

Úplně aktuální to teď není. Je to časově strašně náročné a nechtěla bych krást čas pro rodinu nějakým takovým zaměstnáním, ale do budoucna to nevylučuji. Věřím, že bych měla mladým vícebojařkám co dát.

Vaším partnerem je Jan Pokorný známý pod uměleckým pseudonymem Pokáč. Jak jste na tom vy s hudebními vlohy?

Už jsem se naučila pár akordů na kytaru a ukulele a teď se učím na klavír, ale neumím zpívat, takže si spíš tak pro sebe zahraju. Spíš dělám Honzovi doprovod na koncerty a nepouštím se do žádného velkého umění.

Petr Jelínek, foto: ČAS - Aleš Gräf

Vytisknout