Historie olympiád - běhy
HISTORIE OLYMPIÁD – BĚHY
Druhý díl olympijské historie je věnován středním a dlouhým běhům i stýplu. Maraton si nepochybně zaslouží samostatnou kapitolu v březnové ATLETICE. Další část seriálu odstartujme také v šeru dávnověku, na 14. antických olympijských hrách v roce 724 před naším letopočtem.
PRVNÍ BYL HYPERIOS Z PÍSY
Program starořeckých olympiád tvořil od prvních po třinácté hry jediný závod – běh na vzdálenost jednoho stadia (192,27 m), kterou prý odkráčel sám Diův syn Herakles. Délka stadia však nebyla v rozdrobené zemi miniaturních státečků zcela jednotná. Vedle olympijské míry měřila dráha v Delfách 177,6 m a později římská 184,9 m.
Teprve na 14. hrách přidali organizátoři OH druhou disciplínu - běh na dvojnásobnou vzdálenost – diaulos (384,5 m s obrátkou). Jeho vítězem se stal Hyperios z Písy (starořecké, nemá nic společného s italskou Pisou).
Hned na příštích hrách (720 př. n. l.) byl poprvé odstartován dlouhý běh – dolichos, pravděpodobně na sedm stadií a později i na 12 a 24 stadií (od 1356 m po 4615 m). Tyto míry udává nejen Vojtěch Zamarovský, znalec řecké historie, ale i Robért Pariente ve své knize La fabouleuse histoire des Jeux olympiques.
Vítězem prvního dlouhého olympijského běhu byl Akanthos ze Sparty. Nejslavnější běžec řeckých olympiád se však jmenoval Leonidas z Rhodu, který na čtverých hrách po sobě vyhrál vždy tři běžecké disciplíny (triastés), tedy 12 prvenství. Legendární triastés získalo za více než tisíciletou historii OH jen šest běžců. Na 212 hrách (67. př. n. l.) se to Politésovi z Keramu podařilo dokonce v jediném dnu.
TURISTA Z AUSTRÁLIE
Na všech novodobých olympiádách se utkali běžci pouze na obou středních tratích 800 a 1500 m. Půlka v našem pojetí byla novou disciplínou. V Olympii se závod na čtyři stadia (hippios – 769 m) nikdy neběhal. Byl však součástí isthmijských, nemejských i panathénajských her. V Aténách (1896) vyhrál 800 i 1500 m australský turista Edwin Flack (2:11,0 – 4:32,2). To se v dalších letech podařilo ještě Američanu Lightbodymu (1904), jeho krajanu Sheppardovi (1908), Britu Hillovi (1924) a potom až v roce 1964 Novozélanďanu Snellovi. Lightbody, člen Chicago A. A., získal v Saint Louis i zlato v překážkovém běhu na 2500 m a stříbro za druhé místo svého družstva na 4 míle.
Na londýnských hrách (1904) vytvořil Sheppard na půlce SR 1:52,8 a o čtyři roky později jen o dlaň prohrál souboj o další zlato s teprve 19letým krajanem Meredithem (1:51,9 – SR), později věhlasným trenérem. Před OH v Berlíně (1936) vedl tento Američan i československé atlety.
SLÁVA FINŮ
Ve Stockholmu (1912) byl program her rozšířen o běhy na 5000 i 10 000 m (už v Londýně však měl premiéru a současně i derniéru běh na 5 mil – 8040 m) a přespolní běhy jednotlivců i družstev. Osobností olympiády byl první z finských velikánů Johannes Kolehmainen. Na pětce pokořil dosud nejrychlejší světový čas téměř o půl minuty a jeho výkon 14:36,6 byl prvním oficiálním světovým rekordem. V dramatické bitvě zdolal Francouze Bouina až na cílové čáře o jedinou desetinu. Francouz potom zahynul v I. světové válce. Fin odcestoval do USA kde v Brooklynu vyráběl kachlová kamna, ale stále trénoval. Na poválečných hrách v Antverpách (1920) vyhrál maraton v tehdy úžasném čase 2:32:35,8. Při pařížském olympijském maratonu (1924) musel po nešťastném výronu v kotníku závod vzdát. Celkem vytvořil 6 SR na tratích 3000 m až po 30 000 m. Zemřel v r. 1966 v nedožitých 78 letech. V rodném Kuopiu má pomník. Původní podoba nahého běžce se paní Kolehmainenové nelíbila, prý nikdy neběhal nahý, a tak Hannesovi musel sochař přidělat trenýrky.
V Paříži se postaral o zviditelnění české atletiky brněnský rodák Václav Vohralík, čtvrtý v běhu na 1500 m, později sedminásobný mistr ČSR a osminásobný rekordman. Jako první Čech zaběhl 800 m pod 2 min. a 3000 m pod 9 min. V roce 1939 odjel služebně jako zástupce brněnské Zbrojovky do Indie a zemřel (1985) u svého syna v australském Sydney.
Při hrách v Antverpách odstartovala fenomenální éra „mlčenlivého“ Fina Paavo Nurmiho, vyhrál tři zlaté (10 000 m, 8000 m přespolní běh a v soutěži družstev) jen na pětce podlehl Francouzi Guillemotovi. Celkem získal rodák z Abu (s atletikou však začínal v Turku až ve 24 letech) na OH (1920 – 1924 – 1928) devět zlatých a tři stříbrné medaile. V Paříži (1924) vybojoval pět zlatých během čtyř dnů. O další, na trati 10 000 m, ho připravilo finské vedení, které Nurmiho nenominovalo!!! V době olympijské desítky, kterou vyhrál jeho krajan Ritola, běžel Paavo na tréninkovém hřišti svoji soukromou desítku prý za 29:58, o 25 s rychleji než Ritola. Mezi vítěznými závody na 1500 a 5000 m měl Nurmi na regeneraci jen 65 min. V letech 1921 – 1931 vytvořil 22 SR. Čas 29:36,4 (1930) vzbuzuje i dnes obdiv všech českých vytrvalců. Pro pár dolarů startovného na mítincích v USA byl však nařčen z profesionalismu a diskvalifikován. Vrátil se však do Finska a zařídil si v Helsinkách obchod se sportovním zbožím. V roce 1952 zapálil při hrách ve finské metropoli olympijský oheň společně s Kolehmainenem, což bylo pro oba velkou satisfakcí.
Ville Ritola, tesař žijící v New Yorku, další z finských běžeckých velikánů, získal pět zlatých a tři stříbrné (1924 – 1928 na tratích 5000 a 10 000 m, 3000 m př. a v přespolním běhu). Finskou vytrvaleckou nadvládu přerušil až v Los Angeles Polák Kusociňski, vítěz běhu na 10 000 m, který padl ve II. světové válce při bojích ve Varšavě.
ISO-HOLLO A JEHO DOUBLE
Stýpl se běhal na OH již od roku 1900 (s výjimkou r. 1912), ale na různých tratích a s různým rozložením i provedením překážek. Podle dnešních pravidel se závodí až od roku 1954. Dvakrát za sebou (1932 – 1936) vyhrál jen Fin Iso – Hollo. V Los Angeles chybou rozhodčích běžel o kolo víc. V Berlíně vytvořil Iso – Hollo rekord OH (9:03,8), který vydržel 16 let. Právě v Berlíně byly na OH poprvé televizní kamery, obraz byl přenášen do několika berlínských kinosálů. Režisérka Leni Riefelstahlová natočila skvělý olympijský film se 400 000 metry dokumentárních záběrů a štafeta s olympijským ohněm vedla z Atén do Berlína i přes území ČSR.
ÉRA EMILA ZÁTOPKA
Po II. světové válce byl půlkařskou osobností Američan indiánského původu Mal Whitfield, později armádní pilot ve vietnamské válce. Vyhrál 800 m v Londýně i Helsinkách, další zlato získal jako finišman čtvrtkařské štafety (1948) a stříbro za štafetu i v Helsinkách. O jedno z největších překvapení ve Finsku se postaral Lucemburčan Bartel, který na trati 1500 m zdolal víc než nečekaně všechny favority.
Zlatou éru českých běhů odstartoval již v Londýně Emil Zátopek. Na trati 10 000 m rozdrtil v saharském vedru všechny soupeře (druhý Mimoun byl zpět o 47,8 s!!!). Spolufavorit, dvojnásobný světový rekordman Viljo Heino, dokonce vzdal. Na poloviční trati se naopak běžci brodili v blátě. Zátopek po strhujícím finiši v posledním kole téměř vymazal 60 m náskok Gastona Reiffa a přidal do své velkolepé sbírky stříbro. Hodnotu medaile mělo i čtvrté místo Václava Čevony na 1500 m.
Helsinky jsou dodnes zaslíbeným místem naší atletiky. Zátopkovy tři zlaté medaile na tratích 5000, 10 000 m a v jeho maratonské premiéře jsou nepřekonatelným vytrvaleckým velerekordem. Zátopek má na svém kontě i 50 českých a 18 světových rekordů. Je nezpochybnitelným králem české atletiky, jehož výkony vzbuzují obdiv a úctu i po půl století.
OD KUCE PO AFRIČANY
Po Zátopkovi převzal vytrvalecké žezlo Vladimír Kuc ze SSSR, dvojnásobný vítěz z Melbourne. Další osobností byl Tunisan Mohamed Gammoudi, který společně s Keňany a Etiopany zahájil slavnou éru afrických běžců (první však byl maratonec Abebe Bikila, ale o něm až příště). Gammoudi vyhrál, na pro běžce přetěžkých OH v Mexiku (2248 m n. m.) pětku a byl třetí na desítce, ze které už měl stříbro z roku 1964. Právě v Tokiu na 10 000 m nečekaně zvítězil Američan indiánského původu Mills (28:24,4) a jediný olympijský bronz si vybojoval Australan Ron Clarke, tehdy světový rekordman (28:16,6). V Mexiku ho zničila nadmořská výška, a tak dostal jediné olympijské zlato jako dárek. Emil Zátopek mu věnoval svoji medaili z legendární pětky v Helsinkách. Clarke však medaili daroval australskému muzeu a nechlubí se cizím úspěchem.
„Keňský lev“ Kipčoge Keino, syn kmenového posla z kmene Nandi a pěstitele čaje, byl už v Tokiu pátý na trati 5000 m. O čtyři roky později vyhrál v Mexiku 1500 m před favorizovaným Ryunem a byl druhý na 5000 m. A ještě v Mnichově přidal zlato za stýpl (Dušan Moravčík doběhl pátý) a na 1500 m prohrál jen o prsa s Finem Vasalou. Dalším keňským esem té doby byl Naftali Temu (zlato a stříbro na OH 1968 na 10 000 a 5000 m ). Afričtí běžci získali v Mexiku 12 medailí, z toho Keňané osm (3-4-1).
Středotraťařskými esy své doby byli vítězové OH Novozélanďan Peter Snell (1960 zlatý na 800 m), pak chtěl zanechat běhání, ale nechal se přemluvit a v r. 1964 byl zlatý na 800 i 1500 m), či Australan Elliot (vítěz na 1500 m v roce 1960), Kubánec Juantorena, v Montrealu (1976) první na 400 m i 800 m ve skvělém SR 1:43,5, duo Britů Coe (2 – 2 – 0), Owett (1 – 0 – 1) v letech 1980 a 1984. Československá atletika se chlubila stříbrem Josefa Odložila z tokijského finále na 1500 m, pátým místem Jozefa Plachého v mexické půlce a šestou příčkou Stanislava Jungwirtha na 1500 m v Melbourne. Dalšími hvězdami středních tratí byli Keňané Ereng, P. Rono i Tanui.
Mezi vytrvalci nesmíme zapomenout na finské vzepětí v 70. letech. Lasse Viren vyhrál pětku i desítku v Mnichově a jako jediný běžec dokázal svůj double zopakovat v Montrealu. V Mnichově v dramatické bitvě s Belgičanem Puttemansem i po pádu na trati vytvořil SR (27:38,4). V Kanadě se pokusil vyrovnat legendární „triastés“ Emila Zátopka, ale v maratonu byl „jen“ pátý. Jeho výkony však později zpochybnil krevní doping.
Velkými běžci posledních desetiletí byli a někteří stále jsou: Aouita, Boutayeb či Skah z Maroka, německé překvapení z Barcelony Němec Baumann či v Atlantě Niyoangabo z Burundi a vítěz posledních dvou olympijských desítek Etiopan Gebrselassie.
A ještě několik osobností stýplu v posledním půlstoletí. V Helsinkách vyhrál nečekaně Američan Ashenfelter. Málokdo ví, že právě on sbíral překážkářské zkušenosti i u českého mistra Evropy Jindřicha Roudného, který 14. 2. oslavil v plné svěžesti 80 let. Velkou osobností byl Belgičan Roelants, vítěz z Tokia, neprohrál ve stýplu téměř pět let, jeho poslední SR z r. 1963 měl hodnotu 8:26,4. Poláci vzpomínají na své olympijské vítěze Krzyzskowiaka (1960) a Malinowského (1980 a ještě stříbrný 1976). Pojmem stýplu byl i Švéd Gärderud, jenž stlačil SR při OH v Montrealu až na 8:08,11, ale i jeho výkony byly spojované s krevním dopingem. Z Keňanů chybí mezi vítězi OH jméno Henriho Rona. Pro africký bojkot her v Montrealu nemohl startovat, i když byl v té době držitelem SR od 3000 m po 10 000 m i ve stýplu (8:05,4). Od r. 1984 vyhrávají jen Keňané, rekord her drží Kariuki (8:05,51) již ze Soulu 1988.
BĚHY ŽEN
PREMIÉRA V AMSTERODAMU
Na starořeckých hrách byl přístup ženám i do hlediště přísně zakázán, natož soutěžení. A přece se ženy na olympijském stadionu objevily. Jejich hry prý založila Hippodamie, krásná manželka Pelopova. Hry se jmenovaly „héraie“ na počest Diovy manželky Héry. Ženy a dívky závodily na zkrácené trati 500 stop (160,5 m). Hry se konaly v mezidobí OH, také ve čtyřleté periodě. Zda ženy soutěžily, tak jako muži, zcela nahé, se bohužel v historii nedochovalo.
Novodobé soutěže žen mají na OH kratší historii. Poprvé se představily na II. OH v roce 1900 v tenisu a golfu. Atletky měly premiéru až roku 1928 v Amsterodamu. Z běžeckých disciplín byla zařazena jen půlka, ale z osmi finalistek se pět za cílem zhroutilo, což nahrálo odpůrcům ženských běžeckých disciplín. Němka Radkeová (2:16,8) byla potom 32 let rekordmankou her. Další půlka byla zařazena do programu až v Římě 1960, vyhrála Ševcovová ze SSSR v novém SR (2:04,3) o jedinou desetinu před Australankou Jonesovou. Již o čtyři roky později byl tokijský čas Britky Packerové 2:01,1 (opět SR) již srovnatelný s dnešními výkony. Navíc byla Britka druhá na 400 m. V Mnichově při premiéře běhu na 1500 m zlepšila Braginová ze SSSR světový rekord dokonce třikrát: 4:06,5 v roz.– 4:05,1 v smf. a 4:01 ve finále. Nad některými dalšími výkony, a nejen běžeckými, se v době „chabých“ dopingových zkoušek vznášel stín pochybností. V Montrealu dosáhla Kazankinová double (1:54,9 – 4:05,5) a při hrách v Moskvě, před téměř čtvrtstoletím, zlepšila OH rekord na 3:56,6 a na půlce její krajanka Olizarenková na 1:53,5.
Převahu atletek z východní Evropy přerušily až v Barceloně Nizozemka Langenová (1:55,54) a Alžířanka Boulmerková (3:55,30).
V Atlantě dosáhla double Ruska Mastěrkovová. V Sydney už vládla půlce Mutolová před Grafovou. Fuchsová byla zcela nečekaně ve finále 5. po úprku v první čtvrtce (55,04). Formanová pro zranění odstoupila již v rozběhu. Na trati 1500 m získala zlato další Alžířanka Nouria Merahová-Benidová. Mastěrkovovou potkal stejný osud jako Formanovou, vzdala pro zranění již v rozběhu.
Závod na 3000 m byl na programu jen třikrát (1984 – 1992). Nejrychlejší byla Samolenková v Soulu (8:26,53). Tuto disciplínu vystřídal v Atlantě závod na 5000 m. Rekordmankou her je ze Sydney Rumunka Szabová (14:40,79), která byla ještě bronzová na 1500 m a stříbro si přivezla z této disciplíny již z Atlanty. Závod na 10 000 m měl olympijskou premiéru v Soulu, vyhrála Bondarenková ze SSSR. V Barceloně již zvítězila Etiopanka Tuluová, která svůj úspěch zopakovala i v Sydney v novém rekordu her (30:17,49). Její krajanka Wamiová získala stříbro a bronz z poloviční tratě. Třetí byla již v Atlantě na 10 000 m.
Výkony českých běžců a běžkyň i medailisty posledních tří OH najdete v příloze.
Text František Macák
Druhý díl olympijské historie je věnován středním a dlouhým běhům i stýplu. Maraton si nepochybně zaslouží samostatnou kapitolu v březnové ATLETICE. Další část seriálu odstartujme také v šeru dávnověku, na 14. antických olympijských hrách v roce 724 před naším letopočtem.
PRVNÍ BYL HYPERIOS Z PÍSY
Program starořeckých olympiád tvořil od prvních po třinácté hry jediný závod – běh na vzdálenost jednoho stadia (192,27 m), kterou prý odkráčel sám Diův syn Herakles. Délka stadia však nebyla v rozdrobené zemi miniaturních státečků zcela jednotná. Vedle olympijské míry měřila dráha v Delfách 177,6 m a později římská 184,9 m.
Teprve na 14. hrách přidali organizátoři OH druhou disciplínu - běh na dvojnásobnou vzdálenost – diaulos (384,5 m s obrátkou). Jeho vítězem se stal Hyperios z Písy (starořecké, nemá nic společného s italskou Pisou).
Hned na příštích hrách (720 př. n. l.) byl poprvé odstartován dlouhý běh – dolichos, pravděpodobně na sedm stadií a později i na 12 a 24 stadií (od 1356 m po 4615 m). Tyto míry udává nejen Vojtěch Zamarovský, znalec řecké historie, ale i Robért Pariente ve své knize La fabouleuse histoire des Jeux olympiques.
Vítězem prvního dlouhého olympijského běhu byl Akanthos ze Sparty. Nejslavnější běžec řeckých olympiád se však jmenoval Leonidas z Rhodu, který na čtverých hrách po sobě vyhrál vždy tři běžecké disciplíny (triastés), tedy 12 prvenství. Legendární triastés získalo za více než tisíciletou historii OH jen šest běžců. Na 212 hrách (67. př. n. l.) se to Politésovi z Keramu podařilo dokonce v jediném dnu.
TURISTA Z AUSTRÁLIE
Na všech novodobých olympiádách se utkali běžci pouze na obou středních tratích 800 a 1500 m. Půlka v našem pojetí byla novou disciplínou. V Olympii se závod na čtyři stadia (hippios – 769 m) nikdy neběhal. Byl však součástí isthmijských, nemejských i panathénajských her. V Aténách (1896) vyhrál 800 i 1500 m australský turista Edwin Flack (2:11,0 – 4:32,2). To se v dalších letech podařilo ještě Američanu Lightbodymu (1904), jeho krajanu Sheppardovi (1908), Britu Hillovi (1924) a potom až v roce 1964 Novozélanďanu Snellovi. Lightbody, člen Chicago A. A., získal v Saint Louis i zlato v překážkovém běhu na 2500 m a stříbro za druhé místo svého družstva na 4 míle.
Na londýnských hrách (1904) vytvořil Sheppard na půlce SR 1:52,8 a o čtyři roky později jen o dlaň prohrál souboj o další zlato s teprve 19letým krajanem Meredithem (1:51,9 – SR), později věhlasným trenérem. Před OH v Berlíně (1936) vedl tento Američan i československé atlety.
SLÁVA FINŮ
Ve Stockholmu (1912) byl program her rozšířen o běhy na 5000 i 10 000 m (už v Londýně však měl premiéru a současně i derniéru běh na 5 mil – 8040 m) a přespolní běhy jednotlivců i družstev. Osobností olympiády byl první z finských velikánů Johannes Kolehmainen. Na pětce pokořil dosud nejrychlejší světový čas téměř o půl minuty a jeho výkon 14:36,6 byl prvním oficiálním světovým rekordem. V dramatické bitvě zdolal Francouze Bouina až na cílové čáře o jedinou desetinu. Francouz potom zahynul v I. světové válce. Fin odcestoval do USA kde v Brooklynu vyráběl kachlová kamna, ale stále trénoval. Na poválečných hrách v Antverpách (1920) vyhrál maraton v tehdy úžasném čase 2:32:35,8. Při pařížském olympijském maratonu (1924) musel po nešťastném výronu v kotníku závod vzdát. Celkem vytvořil 6 SR na tratích 3000 m až po 30 000 m. Zemřel v r. 1966 v nedožitých 78 letech. V rodném Kuopiu má pomník. Původní podoba nahého běžce se paní Kolehmainenové nelíbila, prý nikdy neběhal nahý, a tak Hannesovi musel sochař přidělat trenýrky.
V Paříži se postaral o zviditelnění české atletiky brněnský rodák Václav Vohralík, čtvrtý v běhu na 1500 m, později sedminásobný mistr ČSR a osminásobný rekordman. Jako první Čech zaběhl 800 m pod 2 min. a 3000 m pod 9 min. V roce 1939 odjel služebně jako zástupce brněnské Zbrojovky do Indie a zemřel (1985) u svého syna v australském Sydney.
Při hrách v Antverpách odstartovala fenomenální éra „mlčenlivého“ Fina Paavo Nurmiho, vyhrál tři zlaté (10 000 m, 8000 m přespolní běh a v soutěži družstev) jen na pětce podlehl Francouzi Guillemotovi. Celkem získal rodák z Abu (s atletikou však začínal v Turku až ve 24 letech) na OH (1920 – 1924 – 1928) devět zlatých a tři stříbrné medaile. V Paříži (1924) vybojoval pět zlatých během čtyř dnů. O další, na trati 10 000 m, ho připravilo finské vedení, které Nurmiho nenominovalo!!! V době olympijské desítky, kterou vyhrál jeho krajan Ritola, běžel Paavo na tréninkovém hřišti svoji soukromou desítku prý za 29:58, o 25 s rychleji než Ritola. Mezi vítěznými závody na 1500 a 5000 m měl Nurmi na regeneraci jen 65 min. V letech 1921 – 1931 vytvořil 22 SR. Čas 29:36,4 (1930) vzbuzuje i dnes obdiv všech českých vytrvalců. Pro pár dolarů startovného na mítincích v USA byl však nařčen z profesionalismu a diskvalifikován. Vrátil se však do Finska a zařídil si v Helsinkách obchod se sportovním zbožím. V roce 1952 zapálil při hrách ve finské metropoli olympijský oheň společně s Kolehmainenem, což bylo pro oba velkou satisfakcí.
Ville Ritola, tesař žijící v New Yorku, další z finských běžeckých velikánů, získal pět zlatých a tři stříbrné (1924 – 1928 na tratích 5000 a 10 000 m, 3000 m př. a v přespolním běhu). Finskou vytrvaleckou nadvládu přerušil až v Los Angeles Polák Kusociňski, vítěz běhu na 10 000 m, který padl ve II. světové válce při bojích ve Varšavě.
ISO-HOLLO A JEHO DOUBLE
Stýpl se běhal na OH již od roku 1900 (s výjimkou r. 1912), ale na různých tratích a s různým rozložením i provedením překážek. Podle dnešních pravidel se závodí až od roku 1954. Dvakrát za sebou (1932 – 1936) vyhrál jen Fin Iso – Hollo. V Los Angeles chybou rozhodčích běžel o kolo víc. V Berlíně vytvořil Iso – Hollo rekord OH (9:03,8), který vydržel 16 let. Právě v Berlíně byly na OH poprvé televizní kamery, obraz byl přenášen do několika berlínských kinosálů. Režisérka Leni Riefelstahlová natočila skvělý olympijský film se 400 000 metry dokumentárních záběrů a štafeta s olympijským ohněm vedla z Atén do Berlína i přes území ČSR.
ÉRA EMILA ZÁTOPKA
Po II. světové válce byl půlkařskou osobností Američan indiánského původu Mal Whitfield, později armádní pilot ve vietnamské válce. Vyhrál 800 m v Londýně i Helsinkách, další zlato získal jako finišman čtvrtkařské štafety (1948) a stříbro za štafetu i v Helsinkách. O jedno z největších překvapení ve Finsku se postaral Lucemburčan Bartel, který na trati 1500 m zdolal víc než nečekaně všechny favority.
Zlatou éru českých běhů odstartoval již v Londýně Emil Zátopek. Na trati 10 000 m rozdrtil v saharském vedru všechny soupeře (druhý Mimoun byl zpět o 47,8 s!!!). Spolufavorit, dvojnásobný světový rekordman Viljo Heino, dokonce vzdal. Na poloviční trati se naopak běžci brodili v blátě. Zátopek po strhujícím finiši v posledním kole téměř vymazal 60 m náskok Gastona Reiffa a přidal do své velkolepé sbírky stříbro. Hodnotu medaile mělo i čtvrté místo Václava Čevony na 1500 m.
Helsinky jsou dodnes zaslíbeným místem naší atletiky. Zátopkovy tři zlaté medaile na tratích 5000, 10 000 m a v jeho maratonské premiéře jsou nepřekonatelným vytrvaleckým velerekordem. Zátopek má na svém kontě i 50 českých a 18 světových rekordů. Je nezpochybnitelným králem české atletiky, jehož výkony vzbuzují obdiv a úctu i po půl století.
OD KUCE PO AFRIČANY
Po Zátopkovi převzal vytrvalecké žezlo Vladimír Kuc ze SSSR, dvojnásobný vítěz z Melbourne. Další osobností byl Tunisan Mohamed Gammoudi, který společně s Keňany a Etiopany zahájil slavnou éru afrických běžců (první však byl maratonec Abebe Bikila, ale o něm až příště). Gammoudi vyhrál, na pro běžce přetěžkých OH v Mexiku (2248 m n. m.) pětku a byl třetí na desítce, ze které už měl stříbro z roku 1964. Právě v Tokiu na 10 000 m nečekaně zvítězil Američan indiánského původu Mills (28:24,4) a jediný olympijský bronz si vybojoval Australan Ron Clarke, tehdy světový rekordman (28:16,6). V Mexiku ho zničila nadmořská výška, a tak dostal jediné olympijské zlato jako dárek. Emil Zátopek mu věnoval svoji medaili z legendární pětky v Helsinkách. Clarke však medaili daroval australskému muzeu a nechlubí se cizím úspěchem.
„Keňský lev“ Kipčoge Keino, syn kmenového posla z kmene Nandi a pěstitele čaje, byl už v Tokiu pátý na trati 5000 m. O čtyři roky později vyhrál v Mexiku 1500 m před favorizovaným Ryunem a byl druhý na 5000 m. A ještě v Mnichově přidal zlato za stýpl (Dušan Moravčík doběhl pátý) a na 1500 m prohrál jen o prsa s Finem Vasalou. Dalším keňským esem té doby byl Naftali Temu (zlato a stříbro na OH 1968 na 10 000 a 5000 m ). Afričtí běžci získali v Mexiku 12 medailí, z toho Keňané osm (3-4-1).
Středotraťařskými esy své doby byli vítězové OH Novozélanďan Peter Snell (1960 zlatý na 800 m), pak chtěl zanechat běhání, ale nechal se přemluvit a v r. 1964 byl zlatý na 800 i 1500 m), či Australan Elliot (vítěz na 1500 m v roce 1960), Kubánec Juantorena, v Montrealu (1976) první na 400 m i 800 m ve skvělém SR 1:43,5, duo Britů Coe (2 – 2 – 0), Owett (1 – 0 – 1) v letech 1980 a 1984. Československá atletika se chlubila stříbrem Josefa Odložila z tokijského finále na 1500 m, pátým místem Jozefa Plachého v mexické půlce a šestou příčkou Stanislava Jungwirtha na 1500 m v Melbourne. Dalšími hvězdami středních tratí byli Keňané Ereng, P. Rono i Tanui.
Mezi vytrvalci nesmíme zapomenout na finské vzepětí v 70. letech. Lasse Viren vyhrál pětku i desítku v Mnichově a jako jediný běžec dokázal svůj double zopakovat v Montrealu. V Mnichově v dramatické bitvě s Belgičanem Puttemansem i po pádu na trati vytvořil SR (27:38,4). V Kanadě se pokusil vyrovnat legendární „triastés“ Emila Zátopka, ale v maratonu byl „jen“ pátý. Jeho výkony však později zpochybnil krevní doping.
Velkými běžci posledních desetiletí byli a někteří stále jsou: Aouita, Boutayeb či Skah z Maroka, německé překvapení z Barcelony Němec Baumann či v Atlantě Niyoangabo z Burundi a vítěz posledních dvou olympijských desítek Etiopan Gebrselassie.
A ještě několik osobností stýplu v posledním půlstoletí. V Helsinkách vyhrál nečekaně Američan Ashenfelter. Málokdo ví, že právě on sbíral překážkářské zkušenosti i u českého mistra Evropy Jindřicha Roudného, který 14. 2. oslavil v plné svěžesti 80 let. Velkou osobností byl Belgičan Roelants, vítěz z Tokia, neprohrál ve stýplu téměř pět let, jeho poslední SR z r. 1963 měl hodnotu 8:26,4. Poláci vzpomínají na své olympijské vítěze Krzyzskowiaka (1960) a Malinowského (1980 a ještě stříbrný 1976). Pojmem stýplu byl i Švéd Gärderud, jenž stlačil SR při OH v Montrealu až na 8:08,11, ale i jeho výkony byly spojované s krevním dopingem. Z Keňanů chybí mezi vítězi OH jméno Henriho Rona. Pro africký bojkot her v Montrealu nemohl startovat, i když byl v té době držitelem SR od 3000 m po 10 000 m i ve stýplu (8:05,4). Od r. 1984 vyhrávají jen Keňané, rekord her drží Kariuki (8:05,51) již ze Soulu 1988.
BĚHY ŽEN
PREMIÉRA V AMSTERODAMU
Na starořeckých hrách byl přístup ženám i do hlediště přísně zakázán, natož soutěžení. A přece se ženy na olympijském stadionu objevily. Jejich hry prý založila Hippodamie, krásná manželka Pelopova. Hry se jmenovaly „héraie“ na počest Diovy manželky Héry. Ženy a dívky závodily na zkrácené trati 500 stop (160,5 m). Hry se konaly v mezidobí OH, také ve čtyřleté periodě. Zda ženy soutěžily, tak jako muži, zcela nahé, se bohužel v historii nedochovalo.
Novodobé soutěže žen mají na OH kratší historii. Poprvé se představily na II. OH v roce 1900 v tenisu a golfu. Atletky měly premiéru až roku 1928 v Amsterodamu. Z běžeckých disciplín byla zařazena jen půlka, ale z osmi finalistek se pět za cílem zhroutilo, což nahrálo odpůrcům ženských běžeckých disciplín. Němka Radkeová (2:16,8) byla potom 32 let rekordmankou her. Další půlka byla zařazena do programu až v Římě 1960, vyhrála Ševcovová ze SSSR v novém SR (2:04,3) o jedinou desetinu před Australankou Jonesovou. Již o čtyři roky později byl tokijský čas Britky Packerové 2:01,1 (opět SR) již srovnatelný s dnešními výkony. Navíc byla Britka druhá na 400 m. V Mnichově při premiéře běhu na 1500 m zlepšila Braginová ze SSSR světový rekord dokonce třikrát: 4:06,5 v roz.– 4:05,1 v smf. a 4:01 ve finále. Nad některými dalšími výkony, a nejen běžeckými, se v době „chabých“ dopingových zkoušek vznášel stín pochybností. V Montrealu dosáhla Kazankinová double (1:54,9 – 4:05,5) a při hrách v Moskvě, před téměř čtvrtstoletím, zlepšila OH rekord na 3:56,6 a na půlce její krajanka Olizarenková na 1:53,5.
Převahu atletek z východní Evropy přerušily až v Barceloně Nizozemka Langenová (1:55,54) a Alžířanka Boulmerková (3:55,30).
V Atlantě dosáhla double Ruska Mastěrkovová. V Sydney už vládla půlce Mutolová před Grafovou. Fuchsová byla zcela nečekaně ve finále 5. po úprku v první čtvrtce (55,04). Formanová pro zranění odstoupila již v rozběhu. Na trati 1500 m získala zlato další Alžířanka Nouria Merahová-Benidová. Mastěrkovovou potkal stejný osud jako Formanovou, vzdala pro zranění již v rozběhu.
Závod na 3000 m byl na programu jen třikrát (1984 – 1992). Nejrychlejší byla Samolenková v Soulu (8:26,53). Tuto disciplínu vystřídal v Atlantě závod na 5000 m. Rekordmankou her je ze Sydney Rumunka Szabová (14:40,79), která byla ještě bronzová na 1500 m a stříbro si přivezla z této disciplíny již z Atlanty. Závod na 10 000 m měl olympijskou premiéru v Soulu, vyhrála Bondarenková ze SSSR. V Barceloně již zvítězila Etiopanka Tuluová, která svůj úspěch zopakovala i v Sydney v novém rekordu her (30:17,49). Její krajanka Wamiová získala stříbro a bronz z poloviční tratě. Třetí byla již v Atlantě na 10 000 m.
Výkony českých běžců a běžkyň i medailisty posledních tří OH najdete v příloze.
Text František Macák