Z vězení na Zelený ostrov

Z vězení na Zelený ostrov
Aktuality
pátek 3. dubna 2020
Etiopští běžci v současné době na dlouhých tratích ve světě jasně dominují. Řada z nich se vypracovala z chudých poměrů do světové špičky. Cesta Hika Tonosy k běžeckému snu však byla ještě o něco složitější než u jeho krajanů.

Hiko Tonosa vyrostl ve městě Shashamane asi 150 kilometrů od etiopské metropole Addis Abeby. Jako většina obyvatel z této oblasti je členem etnika Oromo, které v Etiopii čelí dlouhodobému utlačování, což pociťoval na každém kroku.

Ve škole se hrál nejprve fotbal, ale jeho učitel si velmi brzy všiml Hikova běžeckého talentu a přemluvil ho, aby si vyzkoušel v rámci školních závodů patnáctistovku, kterou se mu podařilo vyhrát. Následoval výrazný výkonnostní progres, díky kterému získal sportovní stipendium na univerzitě v Japonsku. Ve dvaceti letech tak odcestoval do Jokohamy, aby si splnil sen stát se profesionálním atletem. V průběhu sezóny 2016 stihl absolvovat tří závody na 5000 metrů a postupně si zlepšoval svůj osobní rekord až na 13:31.09. Pak ale přišla série zranění, která zastavila jeho vzestup a Tonosa se musel na konci roku vrátit do rodné Etiopie. V té době už se v zemi stupňovaly nepokoje.

Již o několik měsíců dříve upozornil na utlačování obyvatelstva etnika Oromo známý etiopský maratonec Feysa Lilesa. Stalo se tak poté, co získal stříbro na olympiádě v Riu de Janeiru, když proběhl cílem se zkříženými rukami nad hlavou, což byl symbol vzdoru, který používali protivládní demonstranti v jeho domovině. Po svém návratu z Japonska se do protestů zapojil také Tonosa. „Protestovali jsme proti zabíjení mladých lidí našeho etnika a vyzývali policii, aby neubližovala studentům Oromo,“ vzpomíná.

Za své jednání byl velmi rychle zatčen a strávil téměř tři měsíce ve vězení, kde čelil pravidelným fyzickým trestům ze strany dozorců. V těchto těžkých momentech prosil své věznitele jen o jedno, aby ho nebili do nohou, jelikož nechtěl ztratit svůj dar pro běh.

Poté, co byl propuštěn, bylo mu jasné, že v Etiopii nadále nechce setrvávat. Rozhodl se, že bude své štěstí hledat jinde a jeho volbou se stalo Irsko, kam také v červenci roku 2017 odcestoval. „Když jsem odjížděl, má rodina mi řekla, ať se hlavně nevracím, že pokud to udělám, tak mi v Etiopii hrozí smrt nebo mě opět zatknou.“

Při svém příjezdu do Irska ho čekal krušný začátek. Anglicky uměl pouze dvě věty. Jak se jmenujete a kolik je vám let? Azyl našel v zajišťovacím centru pro uprchlíky v Dublinu. Tamější zaměstnanec zjistil, že je Tonosa kvalitním běžcem a dal mu kontakt na kouče Eddieho McDonanghema z atletického klubu Dundrum South Dublin. Slovo dalo slovo a Hiko Tonosa se stal jeho novým svěřencem. 12. července 2017 ho čekala irská závodní premiéra. Těsně předtím mu přišla informace z domova, že v Etiopii byl v ulicích při protestech zastřelen jeho přítel.

Spolupráce s Eddiem McDonaghem trvala přes dva roky a v sezóně 2018 se pod jeho vedením Tonosa stal prvním žadatelem o azyl, který v Irsku získal seniorský mistrovský titul, když ovládl závod na 5000 metrů. Poté, co jeho forma začala stagnovat, rozhodl se v prosinci minulého roku pro změnu trenéra a dohodl se s Feidhlimem Kellym, který připravuje řadu nadějných irských běžců v oddíle Dublin Track Club. „Hiko je rozhodně schopen běžet pětku pod 13:20 a za rok nebo dva by mohl zaběhnout i irský maratonský rekord,“ věří Kelly v jeho potenciál.

Ovšem, aby mohl překonávat irské rekordy, k tomu bylo nutno získat také státní občanství této země. Po tříletém úsilí Tonosa konečně najde nový začátek v Irsku. Začátkem března se totiž čtyřiadvacetiletý rodák z Etiopie stal irským občanem, díky čemuž může dál uskutečňovat své sny. „Jsem moc šťastný. Je to pro mě obrovská příležitost. Tato tříletá cesta byla mnohokrát náročnější než ten sebetěžší závod,“ uvedl.

Než koronavirus zastavil celý sportovní svět, měl Hiko našlápnuto na skvělý atletický rok. V lednu vyhrál Raheny silniční závod na 5 mil v novém traťovém rekordu a následně získal stříbro na trati 3000 metrů v rámci irského halového šampionátu. V současné situaci ovšem vzhledem k omezení pohybu musel přejít z dvoufázového tréninku pouze na jeden denně, jelikož se z obavy nákazy bojí jít běhat do parku, když je tam více lidí. „Není to snadné. Chybí mi společnost mých tréninkových parťáků, kteří se stali mými přáteli, ale je to pro mě velká výzva.“

Kromě atletických úspěchů je jeho další velkou motivací opětovné setkání s rodinou, kterou neviděl od roku 2017. Lituje zejména toho, že se nemohl zúčastnit pohřbu své babičky. V následujících týdnech by mu však měl přijít irský pas, díky kterému bude moci v budoucnu své nejbližší navštívit.

Přesto, že situace v Etiopii se v posledních letech zlepšila, Tonosa návrat do své rodné země neplánuje. Jeho novým domovem je Irsko, kde si může splnit svůj sen o tom, stát se profesionálním sportovcem a kvalifikovat se na olympijské hry v Tokiu.

Petr Jelínek

Fotogalerie