Z ugandského venkova až na vrchol
Skromné začátky
Jacob pochází z ugandské vesnice Kween na východě Ugandy poblíž hranic s Keňou. Již od malička běhal v nadmořské výšce 1900 metrů nad mořem každý den pět kilometrů do školy i zpět, což mu nejspíše položilo základ k tomu, stát se budoucí běžeckou hvězdou. Kiplimova rodina zapadala do ugandského venkovského stereotypu, když se jeho rodiče živili zemědělstvím, a to hlavně pěstováním kukuřice. K atletice se dostal prostřednictvím starších bratrů. Čtyři z nich byli atleti, jeho nevlastní bratr Victor Kiplagat s Jacobem dokonce závodil bok po boku na vítězném mistrovství světa v Gdyni, když skončil šestnáctý v čase 1:00:29. „Moji bratři mi byli inspirací. Každé ráno jsem sledoval, jak vycházejí z dveří na trénink a říkal si, že chci být jako oni,“ vzpomíná.
Jeho prvním pořádným závodem byla v roce 2015 ugandská kvalifikace na mistrovství světa v běhu do vrchu. Kiplimo ji v pouhých 14 letech vyhrál, ale jeho federace mu řekla, že je příliš mladý na to, aby mohl závodit na mezinárodní úrovni, a tak na šampionát neodcestoval. Na podzim téhož roku se pak přestěhoval do Itálie, kde se začal v Toskánsku připravovat pod vedením kouče Giuseppe Giambroneho.
První medaile i olympijská premiéra
Jejich vzájemná spolupráce přinesla velmi rychle své ovoce. Hned v následujícím roce si Kiplimo doběhl na mistrovství světa juniorů v Bydhošti pro bronz v závodě na 10 000 metrů v parádním osobáku 27:26.68 a o několik týdnů později si zazávodil dokonce i na olympijských hrách v Riu de Janeiru, kde vypadl v rozběhu na 5000 metrů. V té době mu bylo pouhých 15 let. Své úsilí pak směřoval zejména k mistrovství světa v přespolním běhu, které se konalo v ugandské Kampale. Na domácí půdě chtěl zazářit, a to se mu také podařilo, když ovládl závod kategorie juniorů a stal se tak hrdinou tisíců ugandských fanoušků, kteří byli rozeseti po trati. „Byl tam i prezident a když vám zahraniční soupeři vezmou vaše medaile, nevypadá to dobře. Chtěli jsme se před ním předvést. Bylo fantastické vyhrát na domácím světovém šampionátu,“ vyjádřil úlevu, kterou pocítil.
Bez trenéra pro světové krosové stříbro
Po tomto úspěchu chtěl Kiplimo zůstat v Ugandě, zatímco jeho kouč Giuseppa Giambrone trval na tom, aby se připravoval na základně v Itálii. Kiplimo se však rozhodl zůstat ve své domovině a posledních několik let trénoval především ve městě Kapchorwa, kde sídlí také jeho slavnější krajan a trojnásobný světový rekordman Joshua Cheptegei, ke kterému se Kiplimo čas od času na nějaké trénink připojí. Většinou se však připravuje s jinou tréninkovou skupinou. Tréninkový plán si však v letech 2018 a 2019 sestavoval v podstatě sám. Přesto si loni doběhl pro stříbro na mistrovství světa v krosu, když v dánském Aarhusu doběhl jen čtyři sekundy za Cheptegeiem. Až začátkem letošního roku si ho vzal pod svá křídla další italský kouř Iacopo Brasi.
Krušné časy
Zdálo se, že má do sezóny 2019 skvěle našlápnuto, pak ovšem po květnovém vítězství na mítinku v Manchesteru pocítil bolest pod kolenem, a ta ho nakonec na další čtyři měsíce vyřadila ze hry. Přišel tak i o mistrovství světa v Dauhá. Z dálky tak sledoval, jak si jeho krajan Joshua Cheptegei doběhl pro světové zlato na trati 10 000 metrů. Psychická bolest tehdy převyšovala tu fyzickou. „Když nemůžete trénovat, nechcete vidět běhat ostatní lidi,“ neskrýval své pocity.
Jeho prvním startem po zranění byl vídeňský exhibiční závod s názvem INEOS 1:59 Challenge, když pomáhal jako vodič prolomit Eliudu Kipchogemu hranici dvou hodin na maratonské distanci. Následně se v prosinci vydal do Brazílie, kde se zúčastnil patnáctikilometrového silničního závodu. Odjížděl však zklamán, nutno dodat, že vlastní vinou. Zdálo se totiž, že závod vyhraje a v momentě, kdy oslavně zvedal ruce nad hlavu, přehnal se před něj v posledních metrech Keňan Kibiwott Kandie a o primát ho připravil. Pro Kiplima se jednalo o trapný okamžik.
Krátká, ale úspěšná sezóna
O to silnější se chtěl vrátit v sezóně 2020. Svět sportu se ovšem náhle v důsledku koronavirové krize zastavil dříve, než se stačil postavit na startovní čáru. „Byl jsem zklamán z toho všeho, co se ve světě děje. Přišla řada omezení, vše se zavíralo a byli jsme doma. Věděl jsem, že toto období skončí a času využil k dalšímu tréninku,“ popisuje. Na první dráhový start si tak musel počkat do začátku září.
Shodou okolností se jednalo o Zlatou tretru v Ostravě, kde předvedl parádní souboj s etiopským rivalem Selemonem Baregou a zvítězil v novém rekordu mítinku a kariérním maximu 12:48.63. O týden později pak zazářil na Diamantové lize v Římě, kde si pro změnu poradil z Norem Jakobem Ingebrigtsenem a vyhrál závod na 3000 metrů v novém ugandském národním rekordu 7:26.64, což byl výkon, kterým se zařadil na osmé místo historických světových tabulek na této trati.
Výzva v podobě půlmaratonu
Po úspěšných dráhových startech se jeho mysl obrátila směrem k mistrovství světa v půlmaratonu, který v říjnu hostila Gdyně. V Polsku ve všechny oči upíraly na jeho reprezentačního kolegu Joshuu Cheptegeie, jenž v posledních týdnech před samotným šampionátem překonal světové rekordy na dráhové pětce i desítce a atletická veřejnost byla plná očekávání, jak si povede v půlmaratonu. Kiplimo však cítil, že může proti svému krajanovi uspět. Na rozdíl od něj už jeden půlmaraton v kariéře absolvoval. „Na speciální trénink směrem k půlmaratonskému mistrovství světa jsem měl jen dva týdny, přesto mi napověděl, že mám šanci se dostat na pódium. Věděl jsem, že Joshua by mohl být unavený z překonání světového rekordu na desítku, kterého dosáhl jen deset dní před mistrovstvím. Mnoho lidí v Ugandě nám věřilo, že bychom mohli doběhnout na prvních dvou pozicích,“ prozradil své předzávodní ambice.
Samotný mistrovský závod pak jeho slova jen potvrdil. Byl to totiž právě devatenáctiletý Kiplimo, kdo si po napínavém souboji s Keňanem Kibiwottem Kandiem doběhl pro titul světového šampiona v rekordu mistrovství 58:49. Vrátil tak keňskému soupeři potupnou porážku ze silvestrovského běhu v Brazílii. Cheptegei doběhl při své půlmaratonské premiéře těsně pod stupni vítězů na čtvrtém místě v čase 59:21.
V Tokiu pro olympijský double
Kiplimo věří, že hnacím motorem jeho i Cheptegeiových úspěchů je maratonský olympijský titul jejich předchůdce Stephena Kiprotiche, který zvítězil v nejtradičnější atletické disciplíně na hrách v Londýně 2012.
Přesto, že říká, že silnice je jeho oblíbeným povrchem, momentálně se zaměřuje hlavně na dráhu, a to především v návaznosti na nadcházející olympijské hry v Tokiu, kde by rád zvítězil v závodech na 5000 i 10 000 metrů. „Přesně vím, na čem musím zapracovat. Budeme se s trenérem soustředit na rychlost. Posledních 400 metrů musíte být schopni zvládnout za 52 nebo 53 vteřin, pokud chcete zvítězit,“ má jasno.
Letos ještě jeden start
Ještě předtím má před sebou však jeden cíl. 6. prosince by se měl postavit na start půlmaratonu ve Valencii, kde by se měl utkat se svým přemožitelem ze závodu na 10 000 metrů z mistrovství světa juniorů ve finském Tampere 2018 Rhonexem Kiprutem z Keni. Valencijská trať je pověstná svou rychlosti, a tak Kiplimo pomýšlí na výrazné vylepšení osobního rekordu z Gdyně, kde své tempo v průběhu závodu výrazně stupňoval, a tak cítí jistou rezervu. Ke světovému rekordu Geoffreye Kamworora, který má hodnotu 58:01 se však neupíná. „S trenérem si sedneme a naplánujeme přípravu. Na rekord teď nemyslím,“ uvedl.
Ugandský mladík počítá, že si postupem času zaběhne i maraton. Jak sám ovšem přiznává, v nejbližších třech nebo čtyřech letech se to nestane. Vzhledem k jeho mládí a univerzálnosti, co se týká závodění na různých površích, není kam spěchat. „Dostal jsem se na vrchol, ale mnohem těžší bude na něm zůstat,“ má jasno.
