Velké triumfy navzdory osudu – 6. část
Aries Merritt prokazoval svůj talent již od mládežnických kategorií, kdy v roce 2004 získal v italském Grossetu zlato na trati 110 metrů překážek. S přechodem do seniorské kategorie se snažil prosadit v nesmírně kvalitní konkurenci amerických překážkářů. Své síly upínal k olympijským hrám v Pekingu 2008. Na americké kvalifikaci ovšem skončil čtvrtý a do Číny nominován nebyl. Debut na velké mezinárodní akci si odbyl o rok později při světovém šampionátu v Berlíně. Zde ještě roli favorita neunesl a vypadl hned v rozběhu. Na dalším MS v Tegu 2011 už byl přeci jen úspěšnější, když se mu podařilo postoupit do finále, ve kterém finišoval na pátém místě.
Prvního velkého cenného kovu mezi dospělými se dočkal na halovém mistrovství světa v Istanbulu, kde nenašel přemožitele a dosprintoval si na šedesátce překážek pro zlato. Odstartoval tím tak svou životní sezónu. Hned v úvodu té letní se na stodesítce překážek poprvé v kariéře dostal pod třináct vteřin. V americkém Fayetteville zaběhl 12.99. Následně zvítězil na americkém mistrovství v čase 12.93 a na svou první olympiádu do Londýna odlétal jako hlavní kandidát na nejcennější kov. Tentokrát svou pozici potvrdil a stal se olympijským šampionem v dalším vylepšeném osobáku 12.92. To však nebylo z jeho strany vše. Jedinečný počin předvedl v bruselském finále Diamantové ligy, kde prolétl rovinku vítězně za 12.80, čímž o sedm setin překonal světový rekord Kubánce Dayrona Roblese ze Zlaté tretry 2008. V sezóně 2012 stlačil Merritt svůj čas hned devětkrát pod třináct vteřin, což se zatím ještě v historii žádnému jinému překážkáři nepodařilo.
Do sezóny 2013 tak vstupoval s velkými očekáváními. Jeho výkony však nebyly zdaleka tak zářivé. Na světovém šampionátu v Moskvě doběhl jako hlavní favorit až na šestém místě. Dlouho hledal příčinu úpadku formy a ta byla objevena na konci sezóny, kdy mu byla diagnostikována chronická disfunkce ledvin způsobená vzácnou genetickou poruchou. Choroba navíc napadla i jeho kostní dřeň. Ledviny mu do velké míry selhávaly a fungovaly na pouhých deset procent.
To byla samozřejmě velká komplikace. V nemocnici Merritt strávil šest měsíců a lékaři ho varovali, že už nikdy nebude moci trénovat a závodit. Přesto, že léčba nešla zdaleka hladce, nedbal doporučení lékařů a opět se pustil do přípravy. Přitom mu hrozilo velké riziko kolapsu ledvin. Již v sezóně 2014 se vrátil k závodění, ale jeho výkony byly nevýrazné. Nebylo divu, každých dvanáct hodin bral léky, které do určité míry také oslabují svalstvo.
I přes řadu handicapů se postupně dostával do formy a zrychloval. Cíl měl jasný, a tím bylo se kvalifikovat a následně uspět na mistrovství světa v Pekingu 2015. Na americké kvalifikaci skončil třetí a zajistil si účast na globálním vrcholu sezóny. Ještě před odletem na MS oznámil, že okamžitě po skončení šampionátu bude muset podstoupit transplantaci ledviny, kterou mu věnovala sestra Latoya.
Na samotném mistrovství světa pak předvedl heroický výkon. Přesto, že mu i v té době fungovaly ledviny na 10-15 %, dokázal se probít do finále, ve kterém si navíc doběhl pro bronzovou medaili. To byl úspěch, který čekal jen málokdo. „Tato medaile je pro mě ještě zářivější než ta zlatá olympijská z Londýna,“ nechal se slyšet těsně po svém úspěchu.
Hned poté odcestoval zpátky do Spojených států, kde podstoupil plánovanou a také úspěšnou transplantaci ledviny. Následovala nezvykle rychlá rekonvalescence a po několika měsících po zákroku už začal znovu trénovat. V nadcházející halové sezóně 2016 už opět závodil, a dokonce ovládl americké halové mistrovství. To už ale myslel na obhajobu olympijského titulu na hrách v Riu de Janeiru. V tomto případě se bohužel happy end nekonal, jelikož na americké kvalifikaci skončil čtvrtý a do Ria neodcestoval.
O rok později byl na Trials úspěšnější a na mistrovství světa do Londýna odjel. Na stadionu, kde získal olympijské zlato, tentokrát obhajoval světový bronz. Do finále se dostal jako jediný z trojice Američanů. Bylo to poprvé v historii světových šampionátů, kdy byl ve světovém finále stodesítky překážek jediný zástupce z této atletické velmoci. Medaile se však Merritt nedočkal, když se do cíle předkláněl na pátém místě. Přesto byl spokojen. „Mnoho lidí si myslelo, že už jsem ze hry a nedokážu se vrátit, ale jsem tady a podařilo se mi opět postoupit do finále mistrovství světa, a to jen necelé dva roky po transplantaci ledviny. Jsem šťastný, že mohu dělat to, co miluji,“ řekl bezprostředně po londýnském finále.
Na další velký cenný kov nadále čeká. Nejblíže tomu měl na halovém mistrovství světa v Birminghamu 2018, kde skončil těsně pod stupni vítězů na čtvrtém místě.
