Velké triumfy navzdory osudu – 5. část

Ana Fidelia Quirotová se narodila roku 1963 v kubánské Palmě Sorianě. Začínala jako čtvrtkařka a na této distanci také získala svůj první mezinárodní úspěch, kterým bylo stříbro na Panamerických hrách ve venezuelském Caracasu v roce 1983. Olympijských her v Los Angeles se bohužel vzhledem ke kubánskému bojkotu nemohla zúčastnit. Postupně začala velmi úspěšně kombinovat čtvrtku s osmistovkou, když v sezóně 1987 na Panamerických hrách v Indianapolis získala zlato na obou tratích. Osmistovka pro ni začala být prioritou. Proto si ji zvolila také pro svůj start na mistrovství světa v Římě v témže roce. V nesmírně kvalitním a vyrovnaném finálovém závodě doběhla na čtvrtém místě v novém kubánském národním rekordu 1:55.84. To byla na dlouhou dobu její poslední porážka. Od římského šampionátu do srpna 1990 pak nenašla přemožitelku a vyhrála 34 závodů na 800 metrů v řadě. V tomto období se několikrát představila i na mítincích v tehdejším Československu. Byla na vrcholu svých sil a v životní formě. O to větší bylo její zklamání, když se Kuba opět rozhodla o bojkot olympijských her, které hostil v roce 1988 jihokorejský Soul.

To ji však nezlomilo a o rok později dominovala na Světovém poháru v Barceloně, když opanovala závod na 800 metrů v novém kontinentálním rekordu 1:54.44, čímž se zařadila v té době na třetí místo historických světových tabulek za světovou rekordmanku Jarmilu Kratochvílovou a olympijskou vítězku z roku 1980 Naděždu Olizarenkovou. Až dodnes se před ni v této statistice dostaly už jen Keňanka Pamela Jelimová (1:54.01) a Jihoafričanka Caster Semenyová (1:54.25). K tomu ještě přidala další dvě zlaté medaile na čtvrtce a se štafetou na 4x400 metrů.

Její vítězná série byla ukončena po téměř třech letech, když doběhla na mítinku v Curychu na třetím za svými východoněmeckými přemožitelkami z finále světového šampionátu v Římě Sigrun Wodardsovou a Christinou Wachtelovou. Přesto odjížděla v roce 1991 na mistrovství světa do Tokia jako hlavní favoritka. Nacházela se ve vynikající formě. Pouhé tři týdny před MS vylepšila časem 49.61 národní rekord na čtvrtce. V Japonsku se však na dvojnásobné trati světového zlata nedočkala. Musela se spokojit se stříbrem, když těsně podlehla Rusce Liliyi Nurutdinovové.

Vzhledem ke kubánským bojkotům si připsala svůj olympijský debut na hrách v Barceloně 1992. I zde byla favoritkou na zlato, ale i tentokrát jí uniklo. Její úsilí stačilo na bronz za překvapivou vítězkou Elen van Langenovou z Nizozemska a Ruskou Liliyí Nurutdinovovou. V tu dobu už byla několik týdnů těhotná.

Po zisku olympijského kovu tak v 29 letech čekala svého prvního potomka, jehož otcem měl být její reprezentační kolega a světový rekordman ve skoku do výšky Javier Sotomayor. Osudný den přišel 23. ledna roku 1993. Quirotová byla v sedmém měsíci těhotenství a připravovala své oblečení na praní. Chtěla nalít alkohol do hrnce s vodou, ale nevšimla si, že kamna jsou již roztopená. V momentě, kdy část alkoholu ukápla na rozpálenou plotnu, se Ana ocitla v plamenech. Utrpěla popáleniny třetího stupně na 38 procentech svého těla včetně krku a obličeje. O život bojovala nejen ona, ale i její nenarozené dítě. Když se probudila z bezvědomí na popáleninovém oddělení v havanské nemocnici, zjistila, že u její postele stojí sám kubánský vůdce Fidel Castro. Její první slova byla: „Budu znovu běhat“. V ten moment ještě netušila, že její předčasně narozené dítě zemřelo.

Jejímu špatnému fyzickému i psychickému stavu příliš nepomáhala ani média, která spekulovala o tom, že se nejednalo o nehodu, ale že se Quirotová pokusila o sebevraždu poté, co ukončila svůj vztah se Sotomayorem. Tyto spekulace ovšem postupem času vyvrátila a naopak zmínila, že Sotomayor jí byl při rekonvalescenci podporou. Během ní se musela podrobit četným operacím štěpu a velmi zdlouhavému zotavování. S depresí a beznadějí bojovala po svém. Už po dvou měsících začala jezdit na rotopedu a běhat po schodech v nemocnici. O další měsíc byla k údivu personálu, který očekával, že její rekonvalescence bude trvat jeden rok, propuštěna. Necelé čtyři měsíce po nehodě už byla zpět na dráze.

Trénovat musela pouze v brzkých ranních nebo pozdních večerních hodinách, aby se vyhnula slunci. Její pohyblivost byla navíc značně omezena velkými jizvami na břiše, pažích a rukou. „Nebylo to jen o chuti znovu vyhrávat, ale dokázat něco sama sobě. Kdybych nebyla vrcholovým sportovcem, věřím, že bych do toho nešla. Ale vrcholový sport vás naučí překračovat své možnosti,“ řekla.

Pouhých deset měsíců po nešťastné události si pak doběhla pro stříbro na mistrovství Střední Ameriky a Karibiku v Portoriku. Do Havany se vrátila jako národní hrdinka. Fidel Castro označil její úspěšný návrat jako jednu z nejpůsobivějších věcí, které kdy viděl. Ona na oplátku děkovala kubánské vládě za podporu. „Bez podpory kubánské vlády bych nepřežila. Léčba stála spoustu peněz, které bych sama neměla. Jsem velmi hrdá, že žiju v této zemi,“ pěla chválu na kubánský režim. To, že k nehodě došlo v důsledku četných dovozových embarg způsobujících nedostatek základních věcí, jako byl například i prací prášek, který musela nahrazovat alkoholem, si sama nepřipustila.

Po úspěšném vystoupení na karibských hrách vynechala Ana sezónu 1994, jelikož musela během roku podstoupit více než tucet plastických chirurgických zákroků. Na mistrovství světa ve švédském Göteborgu 1995 pak už byla opět ve skvělé formě a konečně se dočkala titulu mistryně světa. „V nejtěžších chvílích mého života jsem vůbec nečekala, že bych se mohla vrátit tak silná. Toto je nejkrásnější vítězství v mém životě,“ nechala se slyšet těsně po svém triumfu.

O rok později pak získala na hrách v Atlantě svůj druhý olympijský cenný kov. Tentokrát měl stříbrnou hodnotu, když podlehla pouze Rusce Světlaně Mastěrkovové. Naopak za sebou nechala další spolufavoritky Marii Mutolaovou z Mosambiku a Britku Kelly Holmesovou. Přesto byla po závodě trochu zklamána, jelikož tušila, že v 33 letech se jednalo nejspíš o její poslední šanci získat olympijské zlato.

V sezóně 1997 pak přišel ještě jeden velký úspěch. Na mistrovství světa v Aténách dokázala úspěšně obhájit titul světové šampionky před Marii Mutolaovou a Ruskou Jelenou Afanasijevovou. O několik týdnů později se ještě naposled v kariéře dokázala v Kolíně nad Rýnem dostat pod hranici 1:55. Závod Grand Prix IAAF opanovala v čase 1:54.82.

Aktivní kariéru ukončila Ana Fidelia Quirotová o rok později v sezóně 1998 ve věku 35 let.