Špotáková: V Londýně a mávají vám jen Češi

Takže je to vlastně jednoduché…
Poslední krůček, který byl potřeba udělat, abych byla dvojnásobná olympijská vítězka – to zní teda šíleně – byl nakonec jednoduchý.

Co bylo nejtěžší?
Nejtěžší byl půlrok, co se olympiáda blížila, kdy jsem měla návaly tlaků na sebe, a říkala jsem si, jestli tohle mám zapotřebí. Byly krize, které mi přišly moc na jednoho člověka – aby se o něm pořád někde mluvilo. To už nechci zažít. A to bylo to nejtěžší.

Opravdu to ani závod nepřebil?
Ne, samotný závod už byl jen důsledek toho, že trénuju druhý rok s Honzou Železným, že jsem úplně zdravá, že jsem pro zlato udělala hodně, že jsem všechno v přípravě splnila a ještě si přidávala. Mám zkušenosti, je mi třicet jedna let a akorát jsem to dnes večer zúročila. Proto to vypadá tak jednoduše a odměnou je mávání diváků – když se stadion vyprázdní a zůstane tam padesát, sto českých vlajek, to nemá chybu!

To ale asi nebyl cíl při plánování programu…
Myslím si, že časový pořad nebyl sestavený ideálně pro ženský oštěp, ale když zavíráte stadion a řve se jenom česky, nemá to chybu. To tady nikdy z dalších sportovců nezažije, to vím.

Byla jste vůbec nervózní?
Byla. Včera a hrozně. Po kvalifikaci jsem furt „házela“. Dneska jsem byla divně klidná od rána, po snídani jsem si hodinku a půl zdřímla, jako by mě nic nečekalo. Ale taky z toho pramení, že jsem nebyla v top formě. Být závody odpoledne po kvalifikaci, jak to mají koulaři, hází se daleko dál.

Byl to z našeho pohledu divný závod.
Takový mrtvý, hodně divný. Ale říkala jsem si: ‚To nesmíš řešit, chtěj hodit daleko, ať to začíná sedmičkou a máš klid.‘

Čím to podle vás bylo, že se házelo tak málo?
Taky jsem házela dneska špatně – oproti kvalifikace jsem to „páčila“ strašným způsobem. Jeden jsem ale pěkně trefila, zaplaťpánbůh. Paráda!

Stačil vám na vítězství i první hod, napadlo vás, že by mohl?
Ne, to jsem si nechtěla ani na chvíli připustit, po loňských zkušenostech. Koukala jsem pak „jak výr“, když najednou Abakumovová opouštěla sektor, vůbec nevím, co se dělo.

Šéftrenér Tomáš Dvořák tvrdil, že to nezvládne.
Ona byla úplně zvadlá. Je mistryně světa z loňska, možná že právě ona neustála tlak, který taky musel být v Rusku obrovský. To je to nejtěžší, co musíte zvládnout. Protože když to jde, jste zdravý, tak to samotné trénování vás baví. To je jednoduché.

Umíte si představit, co vás ale čeká teď?
Jsem zkušená, po Pekingu už vím, do čeho jdu. Třeba Mirka Knapková bude asi malinko víc překvapená (směje se). Já už to umím kočírovat a taky jsem ohraná, těžce ohraná, zvlášť po posledním půl roku. Myslím, že už nemám co říct nového.

Vážně si myslíte, že to nebude ještě silnější?
Ne, fakt ne. Řeknou si: ‚Ta si to tady odškrtla a už stejně končí, chce děti.‘ Už se na mě sází, že tady otěhotním.

Můžete nějak srovnat Peking a Londýn?
Peking byl úžasný zážitek pro mě i pro diváky. Vznikla atmosféra, že máte soupeřku, která je nepříjemná, tváří se zle. Objevila se a nikdo ji neznal – mělo to náboj. Dneska to žádný náboj nemělo. Pomalu jsem ostatní hecovala, ať se to rozjede. Fakt mě to napadlo. A bylo to divné, už když jsme šly na plochu, mrtvo, ticho.

Je to teď velká euforie?
Podruhé je to daleko více vypracované. Víte, co to obnáší. Musela jsem proto udělat hodně, stálo mě to více nervů. Poprvé to jde tak nějak samo, ale obhajoba je těžší. Může o tom vyprávět řada lidí, jenom tady.

Před posledním pokusem jste se neradovala, přestože už vše bylo jasné. Proč?
Chtěla jsem hodit, aby to začínalo sedmdesátkou. ‚Na radování bude času dost, teď se ještě soustřeď,‘ říkala jsem si. Takové jsem měla i instrukce od trenéra.

Nemohlo se házet méně i kvůli podmínkám?
Trošku foukalo proti, ale všechny jsme byly tak nějak vypuštěné. Někdy má zkrátka atletický večer náboj sám od sebe, a vy odcházíte, že se všechno povedlo. Tenhle večer náboj neměl.

Poznamenala vaši soutěž dvoustovka, která se běžela, ještě než jste začaly?
Mně bylo jasné, že když se objeví Bolt, že už „nebude“ nic jiného a že odejde půlka lidí. Poznamenalo to hodně, diváci vnímají, jak běhá okolo ještě půl hodiny. A až když se ztratil ze stadionu, začalo se házet. Poslední dva pokusy, kdy zbytek stadionu viděl jen oštěp, byly takové nejhezčí. Ale tak to holt někdy je.

Navíc jste házela jako první po dvoustovce svůj úvodní pokus. Jak se vám povedlo soustředit se?
Moc se mi to nelíbilo, že jsem první, ale s tím jsem počítala. Představovala jsem si první hod lepší, ale zvládla jsem to, jak jsem si předsevzala.

Co vás ještě čeká dnes večer?
Vzhledem k tom, že se mi nechce čůrat, tak miniminálně hodinu a půl budu na dopingu. Pak zkusíme někde najít nějakou hospůdku – tady se běžně zavírá v jedenáct, což je problém, takže to bude možná jen setkání se známými, a v klidu si o tom popovídáme. (úsměv)

Víte, kolik jste měla známých v hledišti?
Mraky. Ultras mě tam nalákali do pasti, propadla jsem se nějakou plachtou, protože jsem myslela, že to je pevné a skočila na to. Byla tu i celá moje rodina, máma, táta, brácha, Lukáš, spousta lidí z ČR, neskutečné. Jste v Londýně, zavíráte stadion a mávají vám jen Češi. Paráda. To byl nejlepší zážitek, který jsem v Pekingu neměla. A zítra to bude v Českém domě asi taky „mazec“.

Usain dnes obhájil, aby se stal legendou. Připadáte si taky tak?
Nepřipadám, ale vzhledem k tomu, že se to nikomu ještě nepodařilo, tak je to něco výjimečného. A následuju náš vzor v České republice, Honzu Železného. Měl radost jako blázen, konečně jsem ji na něm viděla.

Jaké jsou teď vaše plány?
Především se teď ještě soustředím na konec Diamantové ligy. Pak se opravdu uvidí, jestli budu cítit potřebu odpočinku, možná by nebyl špatný. A jinak uvidím, co přinese život.