Šebrle: Sportovec čeká i na zázrak

Co jste si říkal po úvodní stovce?
Stovka mi trošku vlila optimismus do žil, i když nebyla rychlá, věřil jsem, že se udržím v závodě co nejdéle.

Kdy se to změnilo?
Na dálce už to nešlo, to přetížení bylo větší. Zkusil jsem jednou rozběh naplno a to stačilo. Bolelo to a tou stovkou se to samozřejmě rozdráždilo.

Věřil jste, že desetiboj nakonec zvládnete?
Doufal jsem do poslední chvíle, že se to zlepší, abych mohl dokončit celý desetiboj, bohužel se tak nestalo.

Jak vám bylo dnes ráno?
Ráno jsem se cítil docela dobře, lehce jsem to cítil, až když jsem šel do treter.

Nelitujete toho, že jste vůbec nastoupil?
Ne, to ne. Tuhle sezonu, protože byla olympijská, jsem makal nejvíc za celé čtyři roky. Možná to bylo špatně tomu tolik dávat ve svých letech. Už kvalifikace byla náročná, a když už jsem se sem dostal, věděl jsem, že budou bojovat a doufat až do poslední chvíle. Věřil jsem, že to vyjde.

Co vás nejvíc mrzí?
Že se to stalo po posledním soustředění. Po Helsinkách jsem byl tři týdny v Itálii a bylo to super. Posledních deset dnů to pokazilo.

Hned po zranění jste neuvažoval, že se olympiády vzdáte?
Lidi, kteří ten sport nedělají, to asi nepochopí. Sportovec tomu opravdu celý rok dává naprosto všechno. I já. Když se ohlídnu, nenajdu jedinou věc, i rodina se omezovala, abych závodil dobře. Zkrátka do poslední chvíle čekáte, jestli se stane „zázrak“. Podívejte Mirka (Knapková), ta se chtěla odhlašovat, nakonec uveslovala zlato.

Zkoušel jste prý, zda místo vás nemůže startovat Adam Sebastian Helcelet (měl také olympijské „béčko“ - pozn.).
Já bych mu to nechal, kdyby to šlo, ale bohužel už bylo pozdě. Co se týče celého roku, dal jsem tomu minimálně stejně, jako Adam, dřel jsem, odpíral si spoustu věcí. Dokud jsem byl zdravý, nebyl důvod to někomu jinému nechat, ať by to byl kdokoli. Jakmile jsem cítil, že to nepůjde, napsal jsem Tomášovi (Dvořákovi), z vlastní vůle, nemusel jsem.

Co říkáte atmosféře, která tu je, i dopoledne?
Fantastická, jen jednou jsem to zažil, v Sydney, kdy přišlo ráno tolik lidí. Těší mě, že jsem měl takový ohlas, to mi bylo jasné, že do stovky půjdu naplno. Ani jsem nepřemýšlel, že to nedokončím.

Měl jste velmi podobný čas jako Tomáš Dvořák při své poslední olympiádě v Aténách, která pro něj také skončila stovkou…
To je dobré, co? Takový je sportovní život, dal jsem tomu sto procent, povedly se mi dva desetiboje v zimě a v dešti, ale ten nejdůležitější ne.

Zkusíte to ještě za rok na mistrovství světa?
Určitě, ale opravdu už naposledy.

Je pro vás motivací i padesátý desetiboj nad 8000?
Je, i když jsem na to nikdy nebyl. Šedesát už asi nestihnu (úsměv), ale abych nějak pěkně zakončil. Pak se vrhnu na něco jiného.

Co říkáte největším favoritům, především Eatonovi (v době rozhovoru byla známa jen stovka)?
Čekal jsem Eatona trochu lepšího. Stovka napověděla, tuhnul na konci. Buď nemá formu jako na „trials“ nebo se mu úplně nepovedla aklimatizace. Myslím si, že suverénně vyhraje, ale svěťák to nebude.

Komunikoval jste s ním poté, co vás překonal?
Psal jsem mu gratulaci, to se sluší a patří.