přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

22. prosince 2013, 21:41

Nováčci v síni slávy - závěr

Poslední čtveřice z tuctu jedinečných osobností atletické historie, které byly v listopadu při slavnostním gala slavnostně přizvány do Síně slávy IAAF.

Viktor Sanějev (SSSR)

Sovětský trojskokan Sanějev je jedním z pouze šesti atletů historie, jimž se podařilo získat individuální tituly z jedné disciplíny ze tří a více po sobě jdoucích olympiád. První z nich rodák z gruzínské Suchumi vybojoval na Hrách v Mexiku 1968 ve skvostném v závodě, v němž světový rekord měnil svého držitele celkem čtyřikrát, a to mezi třemi různými závodníky. Poslední slovo měl právě Sanějev a jeho 17.39 m.

V Mnichově mu oproti tomu stačil k prvenství hned první pokus (17.35w), v Montrealu musel opět zabojovat a v pořadí třetí vavříny mu zajistil až pokus ze 4. série (17.29). Mnoho nechybělo a radoval se i po čtvrté, v Moskvě však ve svých 35 letech našel přemožitele v Jaaku Udmaeovi.

Na kontinentální úrovni zaujal především ziskem šesti titulů halového mistra Evropy, které získal v průběhu 70. let. Venku se z vlády nad kontinentem radoval „jen“ dvakrát, a to v letech 1969 a 1974.

Kromě dvou světových maxim, které předvedl na OH v Mexiku, se do čela světových statistik vepsal ještě v roce 1972, když v Suchumi skočil 17.44 m, což zůstalo jeho maximem. Po ukončení kariéry se stal úspěšným koučem v bývalém SSSR a následně v Austrálii.

Jurij Sedych (SSSR)

Sovětský kladivář ukrajinské národnosti vydržel ve špičce své disciplíny po téměř dvě desetiletí. První větší úspěch zaznamenal v roce 1973, když se stal juniorským mistrem Evropy a své účinkování na vrcholných soutěžích uzavřel téměř symbolicky svým jediným titulem mistra světa v Tokiu 1991.

V mezidobí Sedych dvakrát vyhrál olympiádu (1976 a 1980) a třikrát za sebou mistrovství Evropy (1978, 1982, 1986). Při posledním z nich hodil v německém Stuttgartu 86.74 m, což je dosud platný světový rekord. Vydržel tak bezmála tři dekády, byť minimálně jednou měl hodně na kahánku. To když se mu v roce 2005 přiblížil Bělorus Tichon na jediný centimetr. A ještě v Sedychově éře mu byl velkým sokem jeho krajan Litvinov.

Sedychovou první manželkou byla vítězka stovky na olympiádě v Moskvě Ljudmila Kondratěvová, po rozvodu s ní se oženil s Natalií Lysovskou, pro změnu koulařskou šampionkou ze Soulu. Kladivu se věnují také obě jeho dcery, osmadvacetiletá Oxana Kondratěvová má osobní maximum 77.13 a na letošním šampionátu v Moskvě se probila do finále, o osm let mladší Alexia Sedychová, která již reprezentuje novou domovinu svého otce – Francii, byla vloni druhá na MSJ.

Daley Thompson (Velká Británie)

Narodil se v roce 1958 v Londýně nigerijskému tatínkovi a skotské matce. Dali mu jméno Francis Morgan Oyodélé Thompson, ale sám si říkal Daley a pod tímto přídomkem se také proslavil jako jeden z nejlepších vícebojařů všech dob.

Prosazoval se již od juniorského věku, už ve dvaceti se stal vicemistrem Evropy. Mezi lety 1978 a 1986 vyhrál desetiboj na osmi vrcholných akcích včetně dvou olympiád (1980 a 1984). Vyhrál též premiérové MS v Helsinkách, dvakrát se těšil ze zisku titulu mistra Evropy a třikrát zvítězil na Hrách Commonwealthu, které jsou pro začleněné země vysoce prestižní. V jednu dobu byl držitelem všech zmíněných titulů, což po něm dosud nikdo jiný nezopakoval. O další úspěchy ho nejspíš připravilo zranění třísla, kvůli kterému dokončil MS 1987 až na devátém místě.

Thompson též čtyřikrát pokořil světový rekord, ten poslední vytvořený na OH v Los Angeles měl hodnotu 8847 b. S kariérou se rozloučil v roce 1992, v poslední době působil jako ambasador při OH 2012 a je rovněž angažován do řady charitativních projektů.

 Grete Waitzová (Norsko)

Atletické úspěchy sbírala Waitzová již od mládežnických kategorií, v nichž získávala národní tituly na 400 a 800 m a také zaběhla evropský juniorský rekord na patnáctistovce. Jako jednadvacetiletá pokořila výkonem 8:46,6 poprvé světové maximum na 3000 m, o rok později svůj rekord ještě o více než vteřinu vylepšila. Později se na této trati dostala až k výkonu 8:31.75, s nímž vyhrála v Düsseldorfu premiérový Světový pohár. To už měla za sebou účast na pražském ME 1978, kde sice nezískala medaili, zato zde vytvořila dosud platný norský rekord v běhu na 1500 m 4:00.55. Její dráhová derniéra přišla v roce 1982, kdy na stadionu v Oslu výkonem 15:08.80 málem zdolala tehdy platné světové maximum.

V tu dobu však už naplno běžela její maratonská kariéra. Debut na královské trati absolvovala Waitzová v říjnu roku 1978 v New Yorku a nejen že to byla premiéra vítězná, ale rovnou rekordní. Tehdejší nejlepší výkon historie překonala časem 2:32:30 o více než dvě minuty. Tabulky pak přepisovala ještě třikrát, naposledy v roce 1983 při svém prvním vítězství na maratonu v Londýně (2:25:59). O tři roky později vyhrála závod v britské metropoli ještě jednou a dosáhla tu svého osobního, ale již ne světového, maxima 2:24:54. Slavný New York vyhrála Waitzová celkem devětkrát.

Nesmazatelnou stopu zanechala Waitzová i na světovém šampionátu v krosu. Ze svých sedmi účastí vytěžila pět titulů, včetně nepřetržité série v letech 1978-81, a k tomu přidala dva bronzy. Naopak jedinou význačnou trofejí, kterou nikdy nezískala, jsou vavříny olympijské vítězky. V roce 1980 nemohla závodit kvůli bojkotu moskevské olympiády ze strany západních zemí, o čtyři roky později nestačila v Los Angeles na Joan Benoitovou a ze závodu v korejském Soulu musela kvůli bolestem v koleni předčasně odstoupit.

Zemřela ve svých 57 letech na rakovinu.

Adam Pražák

Vytisknout