Královna: zlato patří i druhým

Dohnala jste v počtu prvenství svého trenéra, co na to říkáte?
Osobně nemám moc ráda taková srovnávání. Je jiná doba, on je chlap, já ženská, to všechno je velký rozdíl. Rozhodně jsem si ale před rokem nepředstavovala, že tu budu letos stát v této pozici. Tehdy tu byla drtivá převaha Zuzky Hejnové, která všechno vyhrála, Pavel Maslák byl našláplý šíleným způsobem, tak jsem si říkala, že to budu mít strašně těžké. No a zase jsem z toho vybruslila asi nejlíp, jak to vypadá.

Čemu to přisuzujete?
Je to důkaz toho, že se mi sezona povedla, že jsme to dokázali s Jankem (její roční syn) zvládnout. Tím myslím my všichni. Vždycky jsem říkala, že zázemí má na mých úspěších velký podíl, ale letos bych bez babiček a bez Lukáše (s Bárou na snímku před slavnostním vyhlašováním), který mě v atletice podporuje, byla úplně out. Každý, kdo má malé dítě, ví, že na maximum to bez výpomoci nejde. To zlato tedy patří hlavně jim.

Je toto vaše vítězství jiné než těch šest předchozích právě v tom, že jste už maminkou?
Každopádně. Návrat jsem si hrozně přála a nikdy jsem si nemalovala, že by to mohlo vyjít až takto. Teď bych hodně chtěla, abych vydržela až do olympiády v Riu. Snad jsem to nastartovala dobře.

Co by vás mohlo zabrzdit?
V mém věku jedině zranění. To ale samozřejmě může přijít kdykoliv, jak jsme ostatně viděli. Jednoho až mrazí, když viděl, jak to někomu šlo úplně skvěle a ze dne na den je šlus.

Návrat po mateřské ve vašem podání vypadal až neskutečně lehce.
Překvapilo mě to už od porodu. Okamžitě jsem byla na své váze, fyzičku jsem získala díky tomu, že bydlíme v Brdech a já tam mohu bez problémů vyběhnout s kočárem. Někdo říká, že jsem štíhlejší a možná je to právě tímhle. Taky když jdu na oběd s Janečkem, tak mi půlku sní, navíc já musím tak dvacetkrát vstát a někam odběhnout. Je to o dost akčnější.

Myslíte si, že už jste se za ten rok naučila, jak přípravu skloubit s dítětem?
To určitě ne. Ono se to naučit nedá, každý den je úplně jiný. Vloni jsem v atletickém tunelu dala na zem deku, položila na něj miminko a to se odplazilo za čtvrt hodiny jen o pár metrů. A letos, když někde Janka vypustím, bude za čtvrt hodiny půl kilometru jinde. Určitě to tedy bude náročnější. I pro mou mámu, která má artrózu třetího stupně v kyčli a je zralá na totálku, takže to běhání za Janečkem pro ni není vůbec snadné.

Poučila jste se z letoška aspoň v něčem?
Asi jo. Musím hodně zapracovat na technice, taky bych letos chtěla volnější rok, protože hlavně je důležitá olympiáda v Riu. Budu mít přibližně stejný režim jako vloni, mám domluveno s trenérem, že s ním nemusím na soustředění do Afriky.

Musela jste si dát po sezóně větší pauzu než dříve?
Je pravda, že jsem byla dost unavená. Dlouho jsem si takhle nehrábla, to platí i nadále. Ale je to i věkem. A je jasné, že když si chcete odpočinout a místo toho stáváte po posunu času každý den v pět ráno, je to samozřejmě zátěž.

Věnujete se kvůli tomu více rehabilitaci?
Ne. Nikdy jsem na ní nebyla moc závislá a to bylo oproti jiným mé velké plus. Vždy jsem u sportu něco dělala. Dřív poctivě vysokou školu, teď je místo toho Janek. Jsem zvyklá, že rehabilitaci nemám. Ale chodím třeba plavat s Janečkem, což je také regenerace. A taky jsem přestala solit a jiné prospěšné věci.

Říkala jste, že chcete volnější sezonu. Co si pod tím představit?
Je pravda, že úplně to pustit neumím. Ale nechci se vzdát Janečka, abych ho dala chůvě nebo s ním jela na dva měsíce do Afriky, aby ho neviděl Lukáš. To tomu nedám.

Když zrekapitulujete uplynulý rok – co bylo nejtěžší a co nejkrásnější?
Nejtěžší bylo vstávání, kolikrát jsem byla dost nepříjemná. Nejkrásnější je, že Janek skvěle prospívá, krásně háže, kope do balonu. Možná tu za pár let bude další sportovec.