Grenadský jaguár cílí na Tokio
Píše se 27. dubna roku 2017 a na tradičním mítinku Drake Relays v Des Moines ve Spojených státech amerických zakleká do bloků závodu na 400 metrů Kirani James. V té době má čtvrtkař z Grenady ve světě atletiky velké jméno. Však je olympijským vítězem i mistrem světa. Pouhých osm měsíců po zisku bronzové medaile na olympiádě v Riu se tak v jeho podaní očekává suverénní vítězství. Vše je ale úplně jinak. James probíhá cílem jako šestý v na něj podprůměrném čase 46.21. V ten moment už věděl, že něco není v pořádku. Pomaleji běžel naposled ve svých šestnácti letech. „V rozcvičení jsem se cítil dobře a stejně tak i v průběhu samotného závodu, ale po něm mi trvalo hodně dlouho, než jsem se vzpamatoval a zjistil, že se něco děje. Podstoupil jsem několik vyšetření, která zjistila, že mám vážný problém se štítnou žlázou,“ vzpomíná.
Diagnóza nebyla nemilosrdná. Doktoři potvrdili, že James trpí takzvanou Gravesovou nemocí, což je vážná autoimunitní porucha. Poté, co mu lékaři sdělili rizika v případě, že by trénoval a závodil nadále, okamžitě se rozhodl pro ukončení sezóny. Bez adekvátní lékařské péče totiž hrozilo rapidní zhoršení tohoto onemocnění.
V době, kdy bylo Jamesovi 24 let, což je ideální věk pro sprintera, to byla obrovská rána. V následujících měsících se mohl na závody Diamantové ligy a mistrovství světa koukat pouze v televizi. Čekalo ho náročné období, které mu připravilo řadu překážek komplikující jeho návrat mezi světovou špičku.
Z rybářské vesnice na atletický Olymp
Kirani James se narodil a vyrostl na západním pobřeží karibského ostrova Grenada v malé rybářské vesnici zvané Gouyave. Od malička v sobě nezapřel sportovní talent. Věnoval se basketu a atletice. Královna sportu nakonec dostala přednost. Od místních dostal na základě jeho hbitosti a nebojácnosti přezdívku „Jaguár“. V té době mu bylo čtrnáct let a ve světě atletiky už si začal významným způsobem budovat své jméno.
Během následujících pěti let tvořil historii, když se stal prvním atletem, který vyhrál na trati 400 metrů čtyři hlavní světové tituly napříč všemi věkovými kategoriemi. Ovládl světové šampionáty dorostu, juniorů i dospělých a získal olympijské zlato. Podobného úspěchu dosáhlo i několik dalších atletů v jiných disciplínách, ale pouze Jamesovi se to podařilo v nejkratším možném časovém rozmezí v letech 2009-2012.
Shodou okolností dosáhl svého prvního velkého mezinárodního úspěchu na dorosteneckém světovém šampionátu v Ostravě v roce 2007. To mu bylo pouhých čtrnáct let. O rok později už se radoval ze stříbra na juniorském mistrovství světa v polské Bydhošti. V nadcházejícím roce pak na MS do 17 let v italském Brixenu získal dokonce sprinterský double na tratích 200 a 400 metrů. V sezóně 2011 si odvezl zlato z mistrovství světa juniorů v kanadském Monctonu a jeho hvězda stoupala neskutečně rychle.
Ač ještě v juniorském věku, se v průběhu sezóny 2011 výrazně prosazoval i ve světové špičce mezi dospělými. V Londýně si připsal své první prvenství na mítinku Diamantové ligy a záhy nato si doběhl v korejském Tegu pro titul světového šampiona. Parádní sezónu završil ziskem diamantové trofeje.
Na olympijské hry v Londýně tak odcestoval už v úplně jiné pozici. Zde už patřil jako úřadující mistr světa mezi největší favority a svou roli beze zbytku potvrdil. Jeho olympijský triumf byl v mnoha ohledech jedinečný. Stal se prvním atletem mimo USA, který zaběhl čtvrtku pod 44 vteřin a stal se prvním Grenaďanem, který získal olympijskou medaili napříč všemi sporty. „Když jsem odjížděl na olympiádu do Londýna, snažil jsem se co nejlépe reprezentovat svou zemi. Poté, co jsem vyhrál na mistrovství světa v Tegu, byla očekávání vysoká, ale já jsem si žádný tlak nepřipouštěl. Věděl jsem, že když ze sebe vydám maximum, budou na mě všichni pyšní,“ uvedl.
Po Jamesově olympijském primátu všichni očekávali, že to bude právě on, kdo může překonat zdánlivě nepřekonatelný světový rekord Američana Michaela Johnsona z MS v Seville 1999, který měl hodnotu 43.18. Ovšem všeobecně očekávaný scénář se díky nepředvídatelným překážkám a také novým vyzyvatelům nekonal a další velký titul zatím nepřišel. V sezóně 2013 sice opět stlačil svůj čas pod 44 vteřin, když na mítinku DL v Paříži zaostal časem 43.96 jen dvě setiny za svým kariérním maximem z olympijského finále, ale na mistrovství světa doběhl až sedmý. O rok později vyhrál dle očekávání Hry Commonwealthu a na „Diamantovce“ v Lausanne si dokonce vylepšil osobní rekord na 43.74 a zdálo se, že má nakročeno k zisku zlaté medaile na nadcházejícím světovém šampionátu, který hostil v roce 2015 Peking. V čínské metropoli ovšem zazářila jiná hvězda. Mistrem světa se stal mladý Jihoafričan Wayde van Niekerk a Jamesovi nestačil druhý nejlepší kariérní čas 43.74 na lepší než bronzovou medaili. Dostal se před něj totiž ještě stříbrný Američan LaShawn Merritt.
Všichni tři medailisté se utkali také o rok později při olympijském finále v Riu de Janeiru. James vstupoval to tohoto závodu nejen jako obhájce titulu, ale také jako neporažený v dané sezóně. Všech šest svých startů před olympiádou proměnil ve vítězství. Úspěšné obhajoby se však nedočkal. Wayde van Niekerk byl opět rychlejší a James mu tentokrát jen těžko mohl konkurovat, jelikož si Jihoafričan doběhl v deváté dráze pro olympijské zlato v novém světovém rekordu 43.03. Jamese tak mohlo aspoň těšit, že Merrittovi vrátil rok starou porážku z Pekingu a bral stříbro. „Ve finále jsem si od začátku nechtěl nechat Wayda ve vnější dráze příliš utéct. Věděl jsem, že má rychlé závěry. Zároveň jsem si chtěl hlídat LaShawna, který běžel pode mnou, aby se mi příliš nepřiblížil. První třístovka tak byla skutečně rychlá. Wayde byl neuvěřitelný. Nikdy jsem takový závod nezažil. Nebylo možné mu konkurovat,“ analyzuje finálový závod v Riu.
Dlouhé čekání na návrat
Jamesův nešťastný závod v již zmiňovaném Des Moines přišel pouhých osm měsíců po jedinečném olympijském finále. Najednou se cítil na hony vzdálen tomu běžci, který si doběhl pro olympijské stříbro. Volného času využil k dokončení studia na alabamské univerzitě a postupně pracoval na návratu mezi světovou elitu.
Čtrnáct měsíců po svém posledním závodě na Drake Relays opět zaklekl do bloků při mítinku v jamajském Kingstonu a v napínavém souboji porazil o setinu vycházející americkou hvězdu Freda Kerleyho. Svůj triumf navíc ozdobil novým rekordem mítinku 44.36. „Po tak dlouhé pauze jsem byl vděčný pořadatelům mítinku v Kingstonu, že mě pozvali, protože to pro ně bylo riziko. Musel jsem po závodě poděkovat Fredovi Kerleymu, protože právě on udělal ten závod.“
Přes slibný začátek se rozhodl, že v sezóně 2018 absolvuje už pouze dva starty, jelikož jeho tělo ještě nebylo připraveno, aby vydrželo několik měsíců závodní zátěže. „Bylo to rozhodnutí týmu na základě kalendáře Diamantové ligy. Bylo by velmi obtížné se dostat do finále,“ nechal se slyšet. Zdraví pro něj totiž nadále zůstává prioritou. Po zbytek života totiž musí brát medikaci, aby jeho stav zůstal dobrý. Jak sám přiznává, velkou vzpruhou pro něj je fakt, že i někteří špičkoví atleti minulosti překonali Gravesovu chorobu a dokázali se vrátit na vrchol. Zářným příkladem je americká sprinterská a překážkářská legenda Gail Deversová. „Můj trenér mluvil s Gail, a ta nás ujistila, že i když na tom byla ještě hůř než já, dokázala se vrátit. To mi dodalo sebedůvěru.“
Zpět v mistrovské aréně
Když se postupně drápal zpět ke svým vysněným cílům, přišla další rána. V květnu tohoto roku zemřela na onemocnění ledvin jeho matka Anna. K tomu ještě přišla svalová zranění, která vyžadovala další rekonvalescenci. První start v sezóně tak absolvoval až 6. září, tedy poslední možný den, kdy se mohl kvalifikovat na světový šampionát v katarském Dauhá. Ve španělském Andújaru dokázal zvítězit v čase 44.94 a na poslední chvíli si zajistil účast na globálním vrcholu sezóny.
V sedmadvaceti letech odjížděl na mistrovství světa se skromnými ambicemi. Však za poslední tři roky startoval pouze v šesti závodech a nyní ho čekala náročná tříkolová soutěž a otázkou bylo, jak si tím jeho organismus poradí. Rozběh s přehledem vyhrál v čase 44.94 a ze semifinále se mu podařilo postoupit výkonem 44.23, což byl jeho nejrychlejší čas od stříbrného olympijského finále v Riu před třemi lety. Ve finále mu pak čas 44.54 stačil na konečné páté místo. Na medailové umístění ztratil 37 setin. Přesto, že nedosáhl na cenný kov, byl šťastný, že se přes veškeré překážky dokázal vrátit mezi elitu. „Jsem velmi spokojen. Samozřejmě jsem se jako každý sportovec chtěl dostat na pódium, ale když se ohlédnu, co vše se událo za posledních třináct měsíců, samotná účast ve finále je pro mě odměnou,“ řekl těsně po závodě.
Nyní už vyhlíží olympijské hry v Tokiu, do kterých zbývá sedm měsíců. V Doha se přesvědčil, že se stále může měřit s těmi nejlepšími a rád by si i ze své třetí olympiády přivezl medaili. V Tokiu se tak můžeme těšit na jedinečnou čtvrtku. James není jediným, kdo si brousí zuby na nejvyšší příčku. Podobně na tom je také světový rekordman Wayde van Niekerk, který se vrací po dlouhodobých zdravotních problémech. Pak je zde úřadující světový šampion Steven Gardiner z Baham či americké duo Fred Kerley a Michael Norman. Všichni tito borci figurují v první desítce historických světových tabulek. Zapomínat nesmíme ani na nový čtvrtkařský objev a stříbrného muže posledního světového šampionátu Anthonyho Zambrana z Kolumbie.
Začátkem srpna příštího roku se tak dozvíme, zda si grenadský „Jaguár“ doběhne pro svou třetí olympijskou medaili.
