Zuzka Hejnová


Autorka deníčku po tréninku v Pekingu

6. a 7. srpna 2008
Na letišti před odletem na OH jsme měli sraz v 11:30, velká většina lidí se sešla kolem poledne. Někteří z nás rozdali pár rozhovorů a hned jsme se šli odbavit. Čas do odletu utekl velmi rychle, měli jsme VIP salonek. Cesta z Prahy do Istanbulu trvala asi 3h a byla bez problémů.
Hned po výstupu z letadla hledali kuřáci místo, kde by si mohli oddát své slabosti. Bohužel žádné takové na letišti nebylo a v celém areálu se dokonce nesmělo kouřit. No, pak to zřejmě nějak vyřešili, protože představa, že ještě si asi tak dalších 16 hodin si nezapálí, byla opravdu strašnáJ. I v Istanbulu jsme měli krásný VIP salonek, kde byla kromě jídla, pití a připojení k internetu i odpočinková místnost, kde jsme se mohli natáhnout a taky sprchy pro osvěžení před dlouhou cestou. Většina z nás to využila a hned se cítila lépeJ. I toto čekání uteklo velmi rychle. V letadle do Pekingu bylo vše v pohodě a většina z nás aspoň většinu cesty prospala. Není to spánek jako doma, ale aspoň něco se naspat muselo. Po příletu přišly tašky docela rychle, jen 1 nedorazila a to nějakého pána, který letěl s námi, ale nevíme k jakému sportu patří. Zřejmě k tenisu. ("Zavazadlo bylo tenisového trenéra Čiháka," poznamenává vedoucí výpravy František Fojt.)

Museli jsem tak čekat na letišti asi o 2 h déle, než by bylo potřeba. Jen co jsme vylezli z letištní haly, praštilo nás horko, vlhko a zápach ze smogu. Nebylo vidět nebe ani do dálky a je prostě neustálá mlha. Do vesnice jsem přijeli kolem půl 5. Kontroly akreditací a zavazadel byly opravdu důkladné, ale to je dobře. Ubytovali jsme se v přidělených pokojích a po různých výměnách jsme konečně měli všichni svou postel. Hned byly samozřejmě obsazené všechny sprchy. Po osvěžení jsme se šli najíst, kde nás příjemně překvapila obrovská jídelna s výběrem jídel z asijské, středomořské a mezinárodní kuchyně. Kromě toho i nejmenovaný řetězec rychlého občerstvení, kde jsme si hned dali výborné kafíčko. Večer už jsme si jen vybalili a zalehli. (Ne všichni však hned zalehli: "Po ubytování a občerstvení Tomáš Janků vytvořil u nás na patře počítačovou síť - pro počítačové hry," upřesňuje Fojt.) Usnuli jsme hned, ale aspoň já jsem se budila snad každou hodinu. No a ráno bych samozřejmě spala tak do 12 h.

8. srpna 2008
Vstávali jsme v půl deváté, abychom hned najeli na místní čas a lépe se srovnali s rozdílem hodin. Chtělo se nám strašně spát, ale vydrželi jsme to. Někteří hned dopoledne jeli trénovat a já jsem šla s trenérkou zkoumat vesnici. Objevili jsme krásný 50m bazén a tak naše dopolední fáze byla jasná. Běžely jsme pro plavky a hned skočily do vody. Je skvělá a i přesto, že tu nesvítí sluníčko, tak je velké teplo a člověku není ani malinko zima, když vyleze. Takže paráda. Byly jsme ještě prohlédnou suvenýry, kterých je opravdu mraky a pěkně drahé. No, ale něco dovézt musíme, to je jasné. Po pozdějším obědě jsme jen odpočívali na pokojích a nabírali síly na zahajovací ceremoniál podle své chuti. Někteří spí, někteří si povídají, jiní jsou ve spojení s domovem atd. Hodně sportovců chce být přímo v ději zahájení, a tak na sebe obléknou předepsané věci a v 19:20 vyrážíme z vesnice. Snad to bude stát za to, docela se těšíme.
------------
Slavnostní zahájení
Kolem 19 h jsme se sešli před naším domem krásně vystrojení na slavnostní průvod. Naše oblečení vypadalo velmi pěkně, jen čepička se některým příliš nezamlouvala. Udělali jsme pár společných i samostatných fotek a odebrali se k autobusu, který nás dovezl ke gymnastické hale. V ní jsme pak byli usazeni na svá místa a čekali, až na naši zemi přijde řada. Čekali jsem opravdu dlouho, protože jsme v čínském pořadí byli až 162.!
Později jsme se dozvěděli, že záleží na tom, kolik má náš stát tahů štětcem v prvním znaku našeho názvu. Bylo jich prý celkem 13 a proto jsme šli až skoro na konci. Přesně ve 20:08:08 hodin pekingského času začalo slavnostní zahájení. Občas nám ve velkoplošné obrazovce ukázali, co se děje na hlavní ploše, ale po většinu času jsme neviděli nic a tak jsme byli hodně přešlí z toho, že ze zahájení nic nemáme. Když na nás po dlouhé době přišla řada, zapojili jsme se za řadu čekajících národů a pomalu postupovali vpřed. Podél celé cesty stáli milí a usměvaví Číňané a mávali na nás. Opravdu obdivuhodné v tomto počasí a takovou dobu.
Těsně před vstupem na stadion jsme se všichni oblékli do sak a už jen mávali a rozhlíželi se kolem sebe. Byla to krása. Stadion plný k prasknutí a všichni jásali a mávali. Jen bylo opravdu „obrovitánské“ vedro a většina z nás měla úplně promočené všechno oblečení. Ještě jsme nějakou dobu čekali než dojde průvod zbylých výprav a pak už jen sledovali závěr zahájení a zapálení olympijského ohně. Bylo to opravdová nádhera, až mi přecházel mráz po zádech. Jen málokdo u televize si podle mě dovede představit, jaké to může být na živo. Opravdu to stálo za ta bolavá záda a nohy. Do vesnice jsme se dostali kolem druhé hodiny ráno a hned zalehli do postele.

9. srpna 2008
Nevím jak ostatní češi, ale já s Leničkou od Ledvinů a ještě pár dalších jsme si pěkně pospali. (Asi do 12 hodin.) Šli jsme tedy rovnou na oběd. Pozitivní na tom bylo, že jsme vynechali snídani, tudíž jsme měli o jeden chod méně. Byli ale i tací jedinci, kteří vstali tak, jak měli, a hned dopoledne absolvovali trénink. My jsme šli na trénink až odpoledne. Po návratu jsme zjistili, že jsou ještě volné vstupenky na večerní basket českých holek s USA. Hurá! Basket nás baví, a tak jsme se měli zase na co těšit. Rychle na jídlo a pak už na bus k hale.
Hala je opravdu pěkná s velkými tribunami a pohodlnými, polstrovanými sedačkami. První čtvrtinu hrály české holky opravdu skvěle, ale pak začaly Američanky neúprosně tlačit a nedaly našim takřka šanci. Ale i tak se nám jejich vystoupení líbilo a těšíme se na další, doufám, že vítězné utkání. Opravdu velké pozdvižení bylo, když Číňané zjistili, že do haly se na své kolegyně přišli podívat i američtí basketbalisté. Většina lidí v jejich blízkosti přestala sledovat utkání a začali si je fotit jak šílení. Do postele jsme se zase dostali docela pozdě (kolem 1 h ráno), ale už jsme si radši nařídily budík, abychom nevyspávaly jako dnes a měly delší den.

10. srpna 2008
Budík v 9 h ráno jsem zamáčkla a posunula alespoň o hodinu. Když jsme vylezly ven, trosku nepříjemně nás překvapil déšť. Teplo bylo ale pořád a ještě k tomu obrovské vlhko. Přes poledne se počasí trochu umoudřilo, tak jsme hned vyrazili na trénink. Celé odpoledne a večer vytrvale pršelo a byla bouřka, takže jsme šli jen nakupovat nějaké suvenýry pro své blízké. Je ale velmi těžké vybrat něco hezkého. Všechno jsou to trošku kýče, ale to asi k Číně patří. Večer jsme strávili každý po svém, jak kdo nejlépe uznal za vhodné. Od 22:15 jsme koukali na skvělý zápas v basketbalu mužů Číny s USA. Bohužel jen pár šťastlivců mělo lístky přímo do hlediště. My to sledovaly ale zase z klidu pokoje.

11. srpna 2008
Vstávaly jsme kolem pul desáté. Po snídani jsme se rozprchli na trénink. Já jsem běhala docela rychle, takže jsem byla náramně spokojená. Doufám, že i ostatním to na trénincích jde. Jen je tu opravdu ničící horko. Odpoledne strávil každý podle svého. Já jsem šla s trenérkou trochu plavat a zchladit se do bazénu. Mezi tím nám dorazila druhá část výpravy. Tak nějak se tu všichni ,,nováčci“ porozhlédli, a pak už jsme se s pár lidmi sešli u nás v bytě. Bylo dnes opravdu co slavit. Lenka Ledvinová má totiž tento den narozeniny a k tomu na můj svátek. Dali jsme si každý jedno pivo ze třech přidělených na celý pobyt (další až zase za týden, aby nám to vyšlo), popřáli jsme oslavenkyni ke krásným třiadvacetinám a šli do hajan.

12. srpna 2008
Docela brzy jsme vstávaly. Lenka má kvalifikaci ráno, tak si zkouší zvykat brzo vstávat. No, a já ji v tom přeci nenechám. Já jdu na snídani, Léňa vyráží na trénink bez ní. Přes poledne jsem odtrénovala i já. Povrch je opravdu rychlý a běhá se na něm skoro samo. Dnes poprvé byla vidět sem tam modrá obloha a sluníčko zářilo jak o život. Léňa s Věrkou dokonce vytáhly své slušivé bikiny a chytaly na balkoně bronz.
Odpoledne jsme já, Barča Špoty, Denisa Ščerbová a moje trenérka Martina Blažková, která nám dělala doprovod, vyrazily do naší sponzorské značky pro nové tretry, které chceme využít v závodě, a nějaké další dárečky pro olympioniky. Cesta tam byla velice zajímavá. Jeli jsme místním taxíkem zhruba 50 min. Naštěstí mají v těch vozech klimatizaci. Taxikář teprve po dlouhém vysvětlování od Číňana pochopil, kam vlastně chceme jet. Cestou jsme mysleli, že zákonitě řidič musí usnout. Oči mu nebyly skoro vidět a potácel se za volantem opravdu zvláštně. Nicméně se rozptyloval různými věcmi. Nejprve si čistil uši jakousi sponkou do vlasů, pak si vodou z termosky, kterou nejprve pil omýval oči a poté si velmi nahlas říhnul. No, zřejmě normální chování. Nakonec jsme dorazily v pořádku. Na místě jsme se zdržely jen chvilku, pobraly nafasované věci a vyrazili si stopnout další taxi.
Vydaly jsme se navštívit český dům, který byl nedaleko. Měly jsme veeelkou žízeň. Hned ve dveřích nás přivítal pan Bříza a provedl nás po celém českém domě. Je to tam opravdu moc pěkné a krásně si vyhráli s výzdobou. Po chvíli se ale nedalo odolat těm všem českým dobrotám a pivu či vínu, které nám opravdu chybí. Pobavily jsme se se spoustou zajímavých lidí, rozdaly pár podpisů a pak už jsme nuceny časem vyrazily zpět do vesnice.
Řidič taxíku na zpáteční cestě byl velmi zábavný. Celou cestu nás učil pár čínských vět a hlavně správnou výslovnost. Strašně moc záleží na intonaci hlasu. Dalo nám to pěknou fušku, je to opravdu těžký jazyk, ale nakonec nám to docela šlo. Pak už jsme se jen těšily do postele.

13. srpna 2008
Dnes se celý den nic zvláštního nedělo. Byli jsme trénovat a odpoledne tak nějak proflákali. Odpočívali jsme a nabírali síly. Já jsem naposledy pořádně trénovala (dlouhé překážky) a vypadalo to moc dobře. Už se docela těším na závod. Večer jsme docela brzy zalehly, abychom byly ráno fit.

14. srpna 2008
Vstávali jsem kolem 10 hodin a bez snídaně jsme vyrazili k odjezdu autobusu na Českou ambasádu. Nejprve bylo nahlášeno hodně lidí, ale nakonec jich dost odřeklo z různých důvodů. My, kteří jsem na ambasádu jeli, jsme ale nemohli litovat. Po krátkém proslovu pana premiéra jsme se najedli konečně dobrého českého jídla. Bramborový salát s řízkem a gulášek nás nemohly zklamat. Mňam. Strávili jsme zde ještě asi hodinku a vyrazili zpět do vesnice.

Cestou nás zastihl déšť, takže skoro všichni do našeho sídla utíkali. My jsme objevili chodby v podzemí a tak jsme došli do pokoje skoro suchou nohou. Bohužel celé odpoledne i večer déšť neustál a tak nezbývalo než se zabavit na pokoji. Já jsem nabírala síly spánkem, stejně jako řada dalších. Zítra začíná konečně atletika a do bojů jde hned pěkná řádka našich. Těšíme se a budeme fandit.

pokračování brzy...

Zuzana Hejnová

Vytisknout