Téma týdne

Jak Češi lovili ve světových vodách, díl II.

10. srpna 2011, 18:45

V poslední dekádě minulého století prošla naše země společenskými změnami, které se pochopitelně dotkly i sportu. Čeští a slovenští atleti vytvořili dohromady tým naposledy na mistrovství světa před dvaceti lety v Tokiu, které paradoxně zůstane zapsané jako dosud jediné MS bez medailového úspěchu. Samostatné české výběry pak v devadesátých letech, jimž se věnujeme v druhém díle našeho miniseriálu, sbíraly až na jedinou výjimku zlaté úspěchy.

Vraťme se však ještě k roku 1991 a do japonské metropole. Ne že by početná, 29členná výprava postrádala želízka v ohni. Desetibojař Robert Změlík však zůstal těsně pod stupni vítězů a pozdější medailová opora nejen při mistrovstvích světa Jan Železný smolně nepostoupil z kvalifikace. Jeho třetí pokus, jímž by zcela jistě prošel do finále, skončil jako nezdařený. Železný tehdy sice padl na ruce před čárou, ovšem podle rozhodčího přešlápl. „Bylo to bradou, tričkem, nosem?“ ptal se František Macák, jenž historii šampionátů zpracoval pro časopis Atletika.

„Zlatá devadesátá“
Pojďme však k veselejším ročníkům, které začínají hned na následujícím mistrovství světa v německém Stuttgartu 1993. To bylo prvním, jenž se konalo v nynějším dvouletém cyklu a premiéru si tu po rozdělení federace odbyla i samostatná česká reprezentace. Jmenovitě však zůstaneme u oštěpaře Jana Železného, kterému vyšla „odveta za Tokio“ na výbornou.

Jednoduché to však nynější legenda českého sportu neměla. „Začátek nebyl ideální. Po prvním pokusu za 81 m jsem věděl, že jsem ve finále. Ale potom mi dvakrát spadl oštěp z ruky a byly to nuly. Dost mě to nahlodalo,“ uvedl Železný, který však ukázkově zabojoval. Ve čtvrté sérii se posunul na medaili, pátý hod 85.98 metru znamenal zlato. „Až do posledního pokusu Poljunina jsem ale trnul,“ popsal své pocity šampion. Nic na dramatu nemění ani to, že původně bronzový Uzbek Poljunin byl nakonec diskvalifikován pro doping. Druhá velká česká naděje, tehdy úřadující olympijský vítěz Robert Změlík skončil kvůli zranění ve výšce.

O dva roky později (1995) se v Göteborgu odehrával z našeho pohledu stejný a přesto jiný příběh. Medailové ambice se naplnily „pouze“ u Jana Železného, zato mírou vrchovatou; z ostatních skončil nejvýše na pátém místě desetibojař Tomáš Dvořák, český symbol následujících třech mistrovství. Vraťme se však do Švédska, kde se začalo třetím velkým titulem na světové scéně rodit přízvisko vypůjčené od slavného českého krále Přemysla Otakara II.

Jan, „železný a zlatý“, ohromil již v kvalifikaci, kde o dvanáct centimetrů přehodil devadesátku. V boji o medaile hranice mistrů sice odolala, ovšem nejblíže jí byl opět český šampion. Železný se na plné obrátky rozjel po zúžení soutěže na osm nejlepších, vyhrál by všemi třemi posledními pokusy, vskutku úctyhodné délky: 88.92-89.06-89.58. Také medailisté si nejdelší hody nechali na závěrečnou sérii, zůstali však o tři metry zpět, Brit Backley (86.30) i Němec Henry (86.08).

Zatímco ve Stuttgartu i Göteborgu český tým medailově zachraňoval Jan Železný, smolařem, jemuž v Aténách 1997, chyběl necelý metr k užšímu finále, byl právě on. „Prostě jsem dneska nic nehodil,“ řekl sebekriticky devátý oštěpař šampionátu. Ve zlaté linii však Železného „zastoupili“ kolegové Kašpárková a Dvořák, kteří už sice měli ve svých sbírkách medaile různé barvy, na atletický Olymp však vystoupili na místě vpravdě symbolickém. Z dalších reprezentantů byly nejblíže medaili na pátém místě štafetmanky na 4x400 m a na půlce jedna z členek kvartetu, Ludmila Formanová.

Už první pokus, dlouhý 14.86 metru, zajistil trojskokance Šárce Kašpárkové stříbrnou medaili. Na zlato bylo potřeba více už od úvodu, v němž Rumunka Mateescuová skočila 15.16. Kašpárková zaútočila v třetí sérii, premiérové překonání patnáctimetrové hranice o centimetr však pořadí na čele nezměnilo. To až její pátý trojskok ji posunul k titulu mistryně světa. Předvedla v něm 15.20, tehdejší druhý nejdelší skok krátké historie disciplíny a dosud platný český rekord. V rámci mistrovství světa od té doby skočily dále pouze šampionky z let 2001 a 2007 Lebeděvová a Savigneová, sama Kašpárková díky němu i po 14 letech stále patří mezi osm nejlepších trojskokanek.

O dva dny později se v Aténách blýskl rekordem i druhý český šampion, desetibojař Tomáš Dvořák. Jemu dokonce chyběl pověstný chlup k evropskému maximu, 10 bodů na Brita Thompsona, a nedaleko, 54 bodíků, zůstalo i světové Američana O’Briena. Ke skvělému rekordu MS 8837 mu pomohly zejména vynikající sprinterské výsledky, stovka za 10.60, čtvrtka 47.56, překážky 13.61. Osobní rekordy si vylepšil také v kouli (16.32), tyči (500) a oštěpu (70.32). V něm se lámal chleba: zatímco Dvořák se přiblížil titulu i možnému útoku na rekord, naděje po prvním dni vedoucího Američana Huffinse skončily třemi přešlapy a nejbližší rival, nakonec stříbrný Fin Hämäläinen, už před závěrečnou patnáctistovkou ztrácel téměř sto bodů.

Devadesátá léta se pro českou atletiku uzavřela nejúspěšnějším mistrovstvím světa v krátké historii samostatnosti. Bilanci dvou zlatých a jedné bronzové ze Sevilly 1999 překonala až v novém tisíciletí japonská Ósaka. Teď však ještě zůstaneme u „v sevillském žáru“, v němž se o medailové úspěchy postarali Formanová, Dvořák a Železný a kde hned další tři jejich kolegové po cenném kovu sahali.

Nepopulární „bramborovou“ brala výškařka Zuzana Hlavoňová za 196 cm, přičemž medaile se rozdělovaly jen o 3 cm výš. Na dohled medaili byla v cíli rovněž čtvrtá štafeta čtvrtkařek, v níž Koštovalovou vystřídala na prvním úseku Burianová, na druhém si Benešová prohodila pozici s Formanovou, od níž přebrala kolík finišmanka Fuchsová. Sice až šestá, ovšem pouhých sedm centimetrů od stříbra, resp. bronzu skončila obhájkyně trojskokanského titulu Kašpárková.

Ale zpět k těm, kterým se na vysněné pódium vystoupit podařilo. Začněme dámou, pro kterou byl sezona 1999 vskutku životní. Světový titul si Ludmila Formanová předtím odvezla i z halového MS v japonském Maebaši. Pod otevřeným nebem si opět v dramatickém závěru poradila s jinak jen těžko porazitelnou tehdejší vládkyní osmistovky Mutolaovou i úřadující olympijskou šampionkou, Mastěrkovovou. Mozambičanka a Ruska se v tomto pořadí podělily o stříbro a bronz. Finiš Formanové prý vehnal slzy do očí prezidenta světové atletiky Prima Nebiola. Čas vítězky 1:56.68 zůstal jen o 12 setin druhým nejlepším v kariéře české půlkařky.

Roli favorita a obhájce splnil dokonale Tomáš Dvořák. Čerstvý držitel světového rekordu 8994 bodů z Evropského poháru v Praze na Strahově myslel v Seville i na překonaní devítitisícové hranice. Po slibném prvním dni, v němž si pomohl stovkou a především osobním rekordem v dálce 798 cm (ztráta 63 bodů), mu příliš nevyšla tyčka, kde skočil 460 metrů. Mnohem hůře tu však dopadli jeho rivalové, Američan Pappas i Estonec Nool, kteří neskočili své základní výšky 450 a 510 cm. V oštěpu pak Dvořák setřásl zbylé soupeře a na patnáctistovce si titul součtem 8744 bodů bezpečně pohlídal. Stříbro vybojoval Brit Macey, který v průběhu sezony vylepšil osobní rekord o více než tisíc bodů na sevillských 8556, bronz taktak uhájil Američan Huffins.

Bronzem se po nezdaru Aténách a řadě zranění, včetně poměrně zásadního problému s ramenem vrátil Jan Železný. Kvalifikaci zvládl na jeden pokus (84.31), ve finále přidal v druhé sérii přes tři metry navrch (87.67), což po následných čtyřech křížcích stačilo na bronz. Na titul mistra světa bylo třeba o dva metry dál, které předvedl Fin Parviainen (89.52) před Řekem Gatsiudisem (89.18).

Na své třetí zlato si tak musel Železný počkat do Edmontonu, kde také uzavřel svůj ojedinělý hattrick Dvořák. Šampionátem v Kanadě začneme třetí díl našeho seriálu, který zmapuje období, v němž se hned třikrát medailově radoval další desetibojař Šebrle.

S využitím seriálu Z historie mistrovství světa, který pro časopis Atletika připravoval František Macák,

Michal Procházka
Vytisknout

Kalendář událostí