přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

28. června 2018, 11:44

Zdeněk Stromšík - rozhovor června

Hostem naší pravidelné rubriky "Rozhovor měsíce" byl tentokrát jeden z nejrychlejších sprinterů naší historie Zdeněk Stromšík.

Jaké byly vaše atletické začátky?
K atletice mě přivedl ve čtrnácti letech táta, který byl bývalým atletem. Vzal mě za závody do Uherského Hradiště. Vzhledem k tomu, že jsem ve fotbale mezi vrstevníky hodně rychlostně vynikal, tak jsme to chtěli zkusit mezi atlety. Běžel jsem tam tuším šedesátku za sedm vteřin na ruku. Pak mě oslovil trenér Jaroslav Vlček, jestli nechci dělat atletiku. Já mu tehdy řekl, že nechci, ale asi tři měsíce poté jsem absolvoval ještě European Kids Athletics Games v Brně a následně i MČR žactva, které jsem ke svému překvapení vyhrál. Tam mě znovu oslovil trenér Vlček, který se nenechal mou prvotní negativní reakcí odbýt a po několika setkáních s ním, mnou a tátou jsem se rozhodl, že atletiku zkusím. Ze začátku jsem z Poličné, kde bydlím, do Uherského Hradiště dojížděl jen občas, ale později mě trenér nechal přespávat v apartmánech, které pronajímá, a dojížděl jsem čím dál častěji.

Zkoušel jste i jiné sporty?
Od šesti let jsem hrál fotbal v Poličné. V kategorii starších žáků jsem dostával i nějaké nabídky od vyšších soutěží, dokonce i do té nejvyšší, ale vždy to skončilo u pár přípravných zápasů a tréninků. Nedokázal jsem se sžít s „vyšším“ fotbalovým prostředím a vždy jsem se raději vrátil za kamarády kopat „prales“. Když se do toho vložila atletika, bylo jasné, že už zůstanu u ní.

Měl jste od začátku jasno, že chcete být sprinterem nebo jste dělal i jiné disciplíny?
To mě vlastně ani nenapadlo, že bych mohl běhat i něco jiného. Myslím si, že kdyby trenér poznal, že mám větší vlohy pro jinou disciplínu, určitě by to se mnou zkusil.

Čeho si nejvíce ceníte na svém trenérovi?
Určitě si cením toho, s jakým zápalem přistupuje k atletice a k trénování. Je velmi obětavý. Vždyť si mě v pozdější fázi naší spolupráce na několik let prakticky nastěhoval do svého rodinného domu. Obecně si myslím, že atletice dává nejvíc z trenérů, které jsem poznal.

Vaším prvním velkým zahraničním startem byla mládežnická olympiáda v Singapuru. Jaký to pro vás byl zážitek? Přeci jen, to byla první velká akce a hned tak daleko od domova.
Byla to dokonce úplně první mládežnická olympiáda. Byl jsem z toho docela mimo. Byl to neskutečný krok z krajské soutěže ve fotbale do světové mládežnické atletiky, který se odehrál ani ne během jednoho roku. Ale myslím si, že bylo jedině dobře, že jsem byl na také akci už tak brzy. Nabral jsem zkušenosti do dalších mezinárodních závodů. Člověk se tak rychleji otrká ve světě sportu. Navíc jsem poznal Singapur i z kulturního hlediska, což se taky nepodaří každému.

První větší úspěch přišel na mistroství Evropy juniorů v Rieti 2013, kde jste skončil na stovce čtvrtý. Jak vzpomínáte na tento šampionát?
Ten rok jsem běžel 10.32, což byl nový český juniorský rekord a vzhledem k postavení v průběžných evropských tabulkách jsem měl medailové ambice. Vše se vyvíjelo slibně, jenže jsem nezvládl běžet tři běhy naplno a v posledních metrech jsem vytuhl a medaili mi sebral Němec Polkowski. Takže bezprostřední pocity byly dost hořké, ale s odstupem času jsem si uvědomil, že na stometrové trati se tak daleko ještě žádný český mužský sprinter nedostal a vzpomínám na to v dobrém. Navíc jsme byli s Markem Bakalárem ve finále dva.

Premiéru na velké mezinárodní akci mezi dospělými jste si odbyl na halovém evropském šampionátu v Praze. Jak jste to prožíval? Bylo to doma, navíc ve velké hale, kde bylo vyprodáno. Byl jste nervózní nebo jste si to spíš užíval?
Ten rok mě trenér speciálně připravoval na šedesátku, abych tam mohl startovat. Velmi jsem se na ten závod těšil. Valstně jsem ani nebyl moc nervózní, ale snažil jsem se k tomu přistupovat jako k jiným závodům, tedy do té doby, než nás odvedli na start. Tam na mě zapůsobila plná hala a když mě hlasatel představil a hala zaburácela, přepadla mě jakási kombinace euforie, nervozity, radosti a strachu. Takový pocit jsem zažil poprvé a už asi nezažiju.

V témže roce následoval mistrovství Evropy do 22 let v Tallinnu, kde jste skončil devátý a se štafetou jste si doběhli pro stříbro. Jak jste byl spokojen s vystoupením v Estonsku?
S individuální stovkou jsem spokojený nebyl. Velká část přípravy byla zaměřena především na halovou šedesátku a v létě na stovce to v posledních čtyřiceti metrech nebyla žádná sláva a hodně jsem ztrácel. Předvedl jsem tam výkon pod svými možnostmi. Nicméně vše vynahradila právě ta štafeta ve složení Kadlec-Desenský-Jirka-Stromšík. Slovy Honzy Jirky „Je to sen“. Byla to ohromná radost, umocněná tím, že jsme medaile dosáhli jako kolektiv.

Jaký máte vztah ke štafetám?
Štafety je vždy velmi náročné ukočírovat. Je potřeba spojit množství individualit. Přeci jen, atletika je především individuální sport. Je potřeba vybrat takové termíny soustředění a závodů, aby to vyhovovalo všem. Popřípadě je do jisté míry nutné oželet individuální plány. Pokud se podaří najít všeobecnou shodu a vytvořit dobrou partu, je radost se na štafetě podílet.

Letos jste zaběhli se štafetou historicky druhý nejrychlejší čas. Jak moc jste se věnovali v přípravě právě štafetám?
Letos jsme štafetě věnovali nejvíc, co jsem zažil. Svaz vyhradil prostředky pro štafety a poslal nás na tři soustřdění: Nymburk, Tenerife, Nymburk, kde jsme se několikrát týdně věnovali nácviku. Myslím si, že tyto soustředění jsou základem úspěchu. Štafetmani si na sebe zvyknou a vytvoří se větší jistota při předávkách.  

Kam myslíte, že byste ten čas mohli ještě posunout. Věříte v český rekord?
Právě český rekord bychom chtěli vylepšit. Myslím si, že k tomu máme dobře našlápnuto. Výsledný čas si ale netroufám odhadnout.

Jaké jsou vaše štafetové ambice směrem k mistrovství Evropy v Berlíně?
Tam si myslím, že budeme všichni v takové formě, že bychom měli rekord překonat, což by byl velký úspěch. Co se týká umístění, chtěli bychom postoupit do finále.

V současné štafetě se sešla skutečně silná generace sprinterů. Čím si myslíte, že to je, že máme momentálně tak kvalitní sprintery na stovku?
Nejde jen o dospělou štafetu, ale i další sprinteři v dorostenecké a juniorské kategorii jsou silní. Snad to je tím, že trenéři v Česku lépe porozuměli sprintu, snad to může být něčím jiným, těžko říct.

S čím byste byl v Berlíně spokojen individuálně?
Chtěl bych tam zaběhnout osobní rekord a v ideálním případě se přiblížit svým větrným časům z Brna, což bude obtížné, ale doufám, že to není nereálně.

Máte raději šedesátku nebo stovku?
V hale jsou konzistentní podmínky, v létě zase může být hezky a vát vítr do zad. Když závodím dlouho v hale, tak už se těším ven, ale když je v červnu čtrnáct stupňů a fouká protivítr, tak si řeknu, že bych už chtěl zase do haly, takže se nějak výrazně nepřikláním ani k jednomu.

Co považujete zatím za svůj největší úspěch v dosavadní kariéře?
Aktuálně to pro mě je čas 6.60 z halové šedesátky a následná účast na HMS v Birminghamu, kde jsem se, věřím, mohl probojovat poměrně vysoko, ale překazilo mi to zranění. Účast na světovém šampionátu beru jako motivaci do budoucna, že mám na to se účastnit i takových akcí. Rád vzpomínám také na štafetovou medaili z Tallinnu a čtvrté místo z Rieti.

Naopak co pro vás bylo největším zklamáním?
Když nás se štafetou nenominovali na mistrovství Evropy do Amsterdamu 2016, i když jsme byli organizátorem pozvaní. Byl to rok od našeho úspěchu v Tallinnu a myslím, že jsme měli dostat šanci. Poté jsem v roce 2017 o setinu nesplnil limit na halové ME v Bělehradě a na základě toho se mnou neprodloužili smlouvu na pražském Olympu a vyhodili mě jako neperspektivního sprintera. Myslím, že se mi daří dokazovat opak.

Čemu se rád věnujete ve volném čase?
Když je možnost, snažím se trávit čas s přítelkyní a kamarády. Jinak se rád odreaguju hraním her. Také hodně čtu, ať už beletrii nebo skripta v době zkouškového období.

Někteří sprinteři kombinují svou disciplínu s dálkou. Nepohrával jste si někdy s myšlenkou, že byste si to taky zkusil a využil svou rychlost v dálkařském sektoru?
Jasně, vsadil jsem se s trenérem o šampaňské, že skočím jistou délku. Šampaňské jsem prohrál a odrazy už chodím jen v rámci sprinterského tréninku. Obecně je jedna věc doběhnout k prknu ve vysoké rychlosti a druhá věc je, se v té rychlosti dobře odrazit.   

Oproti minulým sezónám jste stabilizoval své výkony? Kde vidíte tu příčinu? Byla vaše příprava třeba v něčem jiná?
Poté, co mě vyhodili z Olympu, jsme museli najít řešení, jak dál zastřešit můj trénink. Netrvalo to déle jak měsíc a trenér vyjednal spolupráci s Vítkovicemi a moravskoslezským CISEM a přestěhovali jsme se do Ostravy. Spolu s námi odešla celá tréninková skupina, která se do té doby připravovala v Uherském Hradišti. V Ostravě máme štěstí na úžasné lidi, jako jsou například Olda Zvolánek nebo Táňa Netoličková, kteří se pro nás snaží vytvořit co nejoptimálnější podmínky k přípravě. Všem jsem za to velmi vděčný a nebýt jejich pomocné ruky, kdo ví, jak by moje atletická kariéra pokračovala. Obecně jsou podmínky v Ostravě pro atletiku skvělé a já najednou získal přístup ke kvalitní regeneraci, skvělé hale, fyzioterapeutům a díky tomu všemu se vylepšil i můj přístup k tréninku. Začal jsem se více zajímat o stravu, regeneraci a podobně. Díky tomu se tady můžu plně soustředit jen na trénink a stabilizovat tak a vylepšit své výkony. Obecně jsem své působení v atletice oproti minulým rokům zprofesionalizoval. V minulosti se mi často stávala drobná zranění, která vždy poznamenala výsledek a nemohl jsem ze sebe vydat maximum.

Petr Jelínek

Vytisknout