Petr Svoboda

10. listopadu 2011, 15:34

Podle ankety Atlet roku 2011 aktuálně domácí pětka, přestože v létě pro zranění vůbec nestartoval. S Petrem Svobodou jsme si povídali nejen o zažehnané krizi po zisku titulu halového mistra Evropy, ale i o plánech na náročnou sezonou s třemi vrcholy či o tom, odkud se bere jeho sebevědomí. A věděli jste třeba, že byl Petr v rodném Budišově "Nadkoleják"? To vše najdete v našem listopadovém rozhovoru.

Máte za sebou zvláštní rok. Životní úspěch a pak pád takřka do beznaděje. Prý jste chtěl s atletikou i skončit, je to pravda?
Byla to chvilková slabost, kdy padnete z úspěchu na dno a nerýsuje se možnost, že bude zdraví v pořádku. Byly tam náznaky konce, ale to už je pryč, už mám zase touhu vyhrávat, možná ještě větší. Ale je pravda, že jsem začal díky tomu přemýšlet, čím bych se živil, když musel třeba za rok kvůli zdraví doopravdy skončit.


Radost z triumfu na halovém ME zhatilo o dva měsíce později zranění na soustředění na Kanárských ostrovech - foto: www.graf.cz

K čemu jste došel?
Srovnal jsem si to v hlavě a ujasnil si, co bych měl udělat, než s atletikou skončím. Proto jsem se vrátil do školy, následuju v tom Jardu Bábu. Doufám, že v dobrém a odmaturuju stejně pěkně jako on.

Bude-li třeba, budete také narychlo přejíždět ze zkoušky na Zlatou tretru nebo jiné velké závody?
Může se stát, že budu maturovat ve stejném termínu jako Jarda Baba, a pak by se to mohlo shodovat se Zlatou tretrou. Té se určitě chci zúčastnit, takže mi případně nic jiného nezbude, než ten časový maraton absolvovat také. Kdoví, třeba mi to i pomůže, když se mi maturita podaří a pocit z toho bude dobrý.

Přemýšlel jste i dál, co byste dělal po vlastní kariéře? Nechtěl byste třeba trénovat?
V době, kdy jsem chtěl končit, si trenér dělal tak trochu srandu, že mi skupinu jednou předá. Ale nevím, jestli bych byl dobrý trenér. Mám možnost spoustu věcí na velkých mítincích okoukat a třeba i přesně vím, jak co udělat, ale jak to těm mladším vysvětlit je pro mě bylo hodně těžké. Uvidíme, co bude, až doopravdy skončím.

Rozhodnutí necháváte na dobu, kdy bude nezbytné…
V tu chvíli uvidím, jaké budu mít jiné možnosti. Zase je pravda, že by trénování byla nejsnazší cesta, jak zůstat u atletiky. A mohl bych své zkušenosti nějak předat. Třeba ale přijde nabídka úplně odjinud.

Když už jste zmínil kolegu Bábu, ten chvílí poté, co dokončil střední, hned začal pomýšlet na vysokou školu. Vás by to také lákalo?
V jeho případě už je to po nějakých sedmi letech, kdy se musel něco učit. Dokopat se k tomu přečíst třeba jen šedesát stránek bylo určitě to nejtěžší. Takže když už se mu podařilo dostat se do toho procesu učení, proč v tom nepokračovat? Sice to zatím byla „jen“ střední, ale tím, že ji člověk dělá individuálně, hodně se blíží tomu, jak to vypadá na vysoké škole.

Čili hodláte případně pokračovat dál i vy?
Byl bych hloupý, kdybych to nezkusil, stejně jako kdybych si nedodělal maturitu.

Jak jste letos vnímal fakt, že lidé v nejbližším okolí závodí, vaše partnerka Jiřina Ptáčníková, kolega ze skupiny Martin Mazáč…?
„Marťase“ jsem sledoval pečlivě. Měl velice dobrou formu už na Kanárech, držel se těsně za mnou a podle něj jsem chtěl usuzovat, jak bych na tom byl. Je pravda, že je ještě mladý a já v jeho věku neběhal takové časy jako on. Má slibně nastartovanou kariéru a jeho čas přijde. Jiřinka byla moje opora v období, kdy já nemohl závodit, tak jsem se těšil z jejích úspěchů. I když začátek měla nepříliš vydařený, vrchol sezony zvládla skvěle.

Sledoval jste i další atletické dění?
Spíš jsem se tomu snažil vyhnout, abych z toho neměl deprese a nedělal ukvapené závěry. I když se mi to úplně nepovedlo a myšlenky na konec kariéry přišly.

Co vás nakonec udrželo u atletiky?
Nerad se vzdávám. Navíc mě držel trenér, oba manažeři, přišla podpora i od rodiny… Nejtěžší byly dobře míněné, ale neustálé otázky na moje zdraví.

Dohromady jste se nakonec dal až po poměrně dlouhé době…
Povedlo se to spravit díky doktorovi Jirkovi Neumannovi, který přišel s radikálním řešením, injekcí kortikoidů do úponů paty. Najednou ta největší bolest po čtyřech dnech odezněla. Mírná bolest zůstávala, ale za deset dní už se s tím dalo trénovat.

Nenapadlo nikoho udělat nějaký razantní zásah dříve?
Ale ano, třeba docent Pavel Kolář o tom věděl. Jenže před tím se použily méně invazivní metody – každý se totiž snaží co nejméně zasahovat, pokud je to možné.

Jak hodně jste se ten půlrok nudil?
Když jsem si zranil tu patu, měl jsem mít nohu v klidu, takže jsem opravdu snad čtrnáct dní skoro jen ležel. Pak jsme se dohodli s trenérem, že budu chodit běhat do vody. Tohle trvalo šest týdnů a bylo to docela úmorné. Tak jsme zkusili jít do bot, do treter a přišlo zranění achilovky, což mě úplně zdeptalo.

Nakonec jste v sezoně vůbec nezávodil…
Někdy v polovině července definitivně padlo rozhodnutí o konci sezony a stal se ze mě úplně normální člověk, nesportovec (trpce). Chodil jsem další dva měsíce po doktorech a zjišťoval, co mi je. Atletiku jsem se snažil vůbec nesledovat.

Ani na Tegu jste se nedíval?
To jsem musel (smích) – byla tam Jiřinka a spousta dalších českých nadějí. Navíc jsem byl již v tu dobu v lázních a byli se mnou Michal Balner, Libor Žilka, Kuba Holuša, takže jsme to pečlivě sledovali po internetu nebo v televizi.

Jak se aktuálně cítíte, trénujete na sto procent?
Tu klíčovou injekci jsem dostal někdy koncem září, takže už na začátku října jsem odjel s trenérem na Zadov čtyři, pět dní klusat, fartleky, zkoušeli jsme i trochu intenzivněji běhat, jestli to tělo a hlavně achilovka vydrží. Od půlky října už jsem v plném zápřahu.

Bez omezení?
Už se není na co vymlouvat. Ale ze začátku mě to samotného překvapilo, jak bylo těžké vrátit se po čtyřech měsících nicnedělání. Začínal jsem s holkama ve skupině a říkal jsem si, jestli to mám za potřebí. Teď v posledních dnech stačím i klukům (s úsměvem). A když při nějakém úseku zaberu, i ten kotník už se mi rozjede. Zase mě to baví.

Je příprava s ohledem na zranění v něčem jiná od předešlých sezon? Nebo jste jen přidal těch pár dní v říjnu a jedete ve stejném rytmu?
Spíš jsme chtěli zkusit, jestli má cenu se připravovat na halu, a tak jsme začali o týden dřív. Takže mám malý náskok oproti loňsku. Ale jinak se snažíme moc to neměnit, protože nám to vždycky fungovalo. Určitě je před námi hodně práce, ale v nějakém tréninkovém manku nejsme.


Hala je zatím pro Petra úspěšnější částí sezony, včetně mistrovství republiky. I proto by se jí nerad v příštím roce vzdal - foto: J. Kucharčík

Dokážete říct, jak na tom v hale budete?
Myslím si, že už teď můžu říct, že budu připravený dobře, ale potřebuju se dostat do závodního rytmu. To bude asi nejtěžší, protože z toho jsem úplně vypadl.

Znamená to, že si nestanovujete ani žádné cíle pro halu?
To ne. Chtěl bych zaběhnout minimálně 7.50, na mistrovství světa bojovat o finále. Možná to vypadá přehnané, ale já potřebuju mít cíl o trochu výš, než na který mám. Abych měl nad sebou bič, makal naplno a nic nepodceňoval. Když už to řeknu, tak abych tomu dostál. Trochu slevit jsem ale musel, o medaili jako v minulosti nemluvím.

Takže kdyby vám sezona nešla podle představ, s časem třeba 7.60 byste do Istanbulu nejel?
Nechal bych to na zvážení trenérovi, ale já osobně bych spíš nevynechával. Hala je pro mě zatím úspěšnější část sezony, navíc se potřebuju rozzávodit před olympiádou a svět je nejlepší příležitostí střetnout se se světovou konkurencí. Mítinky budu brát spíš v rámci tréninku, začnu na jednom menším v Chemnitzu a uvidíme. O formě hodně napoví mistrovství republiky, na které se dokážu nahecovat jako na velkou akci. Rozhodně bych teď nechtěl říkat rezolutně pojedu – nepojedu.

Pojďme k venkovní sezoně. Jakou očekáváte konkurenci na ME v Helsinkách?
Čekám, že Evropani budou chtít před olympiádou ukázat, že na to mají, takže si nemyslím, že bude moc lidí ze špičky chybět. A určitě se ukáže někdo nový, mladý. Já osobně si budu chtít po neúspěchu v Barceloně sáhnout na jednu z medailí, nejlépe zlatou. Přesto bych to chtěl pojmout spíše jako mítink, přijet dva dny předem, odzávodit a jet domů.

Berete tedy Londýn jako hlavní vrchol sezony?
Olympiáda je samozřejmě výš než Evropa, ale tam zase můžu lépe uspět. Chtěl bych se v Londýně svést na pozitivní vlně z Helsinek. V něco podobného jsem doufal letos po Paříži, ale nevyšlo to. Řeknu to na rovinu, na olympiádu bych rád odjížděl se zlatou medailí, chtěl bych se dostat do finále, bojovat v něm o co nejlepší umístění. Stát se může cokoli, to ukázalo i Tegu.

Je v příštím roce reálné překonání 13sekundové hranice, která je vaším snem?
Zatím sám nevím, co od sebe očekávat. Takové ambice můžu mít až po halové sezoně, tedy pokud mi vyjde, jak bych chtěl.

Čeští sportovci nebývají před závody tolik sebevědomí. Z čeho to u vás vychází?
Když jsem začínal u trenéra Luďka Svobody, začínal jsem jezdit na menší mítinky do zahraničí. Vídal jsem soupeře, kteří vypadali, že jdou vyhrát a i já jsem si říkal, „cizinec, ten musí být dobrý!“. Nenapadlo mě tehdy, že by se tak mohli dívat oni na mě, a tak jsem se tvářil, že se „jen“ zúčastním.

Kdy se to změnilo?
Když jsem vyhrál první mítink, bylo to v hale v Lucemburku, navíc jsem si zaběhl osobní rekord 7.65. Nejdřív jsem tomu nevěřil, ale pak ten pocit vítězství ve mně probudil to, že chci furt vyhrávat. Od té doby jsem si na sebe vždycky šil bič tím, že jsem říkal, že chci velký úspěch. Šel jsem si za tím a nepřipouštěl si opak. A když pak proti mně stála nějaká hvězda, bylo mi jasné, že jí porazím, jen když budu mít štěstí, ale přesto jsem šel do závodu s tím, že chci vyhrát. Podle mě je to potřeba.

Proč myslíte?
Ono stoupnout si vedle Davida Olivera a tvářit se, že jsme na tom úplně stejně, je bláhové. Vypadá jako kulturista, je obrovský, připadal jsem si vedle něj jako dorostenec. Proto potřebuju mít větší sebevědomí a jdu do každého závodu s tím, že chci vyhrát, i když se to třeba nepovede.

Má na to vliv třeba i vaše rodinné zázemí? Často se hrdě hlásíte k vesnickému původu…
Možná že děcka z vesnice jsou průbojnější. U nás to bylo tak, že jsme spolu soutěžili ve spoustě her, dělili jsme se na "Nadkolejáky" a "Podkolejáky"… Časem jsem zjišťoval, že bych si chtěl vítězství zasloužit sám za sebe. Atletiku jsem si vybral díky tomu, že mi na rozdíl od jiných individuálních sportů docela šla.

Zaujali mě vaše party, předpokládám, že jste se dělili podle železniční trati?
Přesně tak, je to podle trati, která Budišov protíná. Pak tam byla ještě děcka z bytovek, takže byly takové tři strany. Pořád bylo s kým soupeřit. A zápasy na louce, kde jsme si vytýčili branky a naměřili hřiště, byly pro nás děsně důležité.

Za koho jste hrál?
Já byl Nadkoleják (smích).

Vydržely vám ty souboje po celý rok?
To jo, mohli jsme dokonce i hrát hokej v zimě, hasičská nádrž, která se říkalo Pekařák, byla asi tak metr a půl do země a měli jsme tam tak dokonce i mantinely. V létě toho byly spousty, fotbal, baseball, vybíjená, už si to všechno ani nepamatuju.

Kdybyste neskončil u atletiky, zůstal byste u fotbalu? I přestože jste říkal, že jste tíhnul k individuálním sportům?
Asi ano. Devadesát procent kluků v Budišově hraje fotbal a je tam dobrá parta, která se po zápase sejde v hospodě … Vypadá to tam jak v seriálu Okresní přebor, jen hrajou trochu líp a jsou ve vyšší soutěži (úsměv). Nejspíš bych i zůstal v Budišově až do „starých pánů“.

Jaký sport vás mimo atletiky nejvíc baví jako diváka?
V poslední době tenis, Petra Kvitová i Tomáš Berdych ho v poslední době u nás hodně pozvedli. Fotbal moc ne, protože úroveň toho českého není zrovna úctyhodná. Takže když už, tak „nároďák“, ale i v tomhle případě spíš hokej.

Michal Procházka
Vytisknout

Krátce

04.12.2016 14:17 O Zuzaně Hejnové vyšla kniha s podtitulem Rychlá holka, autorem je Tomáš Klement.

Archiv zpráv

Kalendář událostí