přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

23. března 2015, 13:58

Radek Juška - rozhovor března

Pozvánku k pravidelnému rozhovoru přijal senzační medailista z dálky na HME. Nepovídali jsme si zdaleka jen o překvapivém stříbru a jeho okolnostech, ale třeba i o jeho fotbalovo-atletických začátcích.

S jakými sporty jste začínal? Byl to jen fotbal?
Závodně jenom fotbal, ten opravdu od malička, ani nevím, kolik mi bylo. Ale vyrůstal jsem na vesnici, takže jsme chodili hrát tenis, v zimě hokej na rybník nebo se postříkal betonový plácek.

Hodně dlouho to vypadalo, že z vás bude fotbalista.
Drželo se mě to dlouho. Na vesnici se ani nic moc jiného nedá dělat. To až když jsem přišel od šesté třídy na vyšší základku do Hustopečí, tam se chodívalo na školní závody při zdejším Hustopečském skákání (mezinárodní výškařský mítink - pozn.). To se mi zalíbilo, ale pořád jsem hrál fotbal.

To byl tedy první kontakt s atletikou?
První vážnější, už se půjčovaly třeba i tretry. Předtím na základce ve Starovičkách jsme měli sprint přes půlku hřiště, hod krikeťákem, skok do dálky.

Dařilo se vám?
Celkem jo, ale nevynikal jsem nějak zvlášť.

Doopravdy jste začal s atletikou v prváku na střední?
Začal jsem se učit na obráběče kovů v Břeclavi a tam jsem přišel do atletického klubu. První rok jsem ji kombinoval s fotbalem. Ale už tehdy jsem měl od Zbyňka Chlumeckého tréninky na atletiku, a od druháku jsem se pak věnoval jen jí.

Jak jste to ten první rok skloubil? Jeden den atletika, druhý fotbal?
Asi tak. Většinou jsem měl v pondělí atletiku, v úterý fotbal, středa volno, čtvrtek zase atletika, pátek fotbal a o víkendu podle toho, jestli byl závod, nebo zápas.

Rodiče vám prý radili, že byste měl dělat věci naplno. Přijal jste tu radu hned?
Ze začátku se mi to moc nelíbilo, protože mi z fotbalu nabídli, že bych mohl hrát vyšší soutěž za Velké Pavlovice, a chtěl jsem dělat i atletiku. Ale teď za to rodičům děkuju.

Řekli vám natvrdo, „tak si vyber“?
To ne, ale mezi řečí mi naznačili, že pokud chci něčeho dosáhnout, měl bych se věnovat jen jednomu a nedělat věci napůl.

Volbu nechali na vás, anebo něco preferovali?
Nechali to na mě, i když fandili atletice. Říkali mi, že pokud se mi v ní bude dařit, můžu něčeho dosáhnout, zato ve fotbale je to složitější a můžu ho hrát bez problémů na okresní úrovni v 25, ve 30, až skončím s atletikou.

Jak píše jeden čtenář, mezi atlety v Břeclavi vám prý skoro nikdo Radku neřekne. Jak vlastně vznikla přezdívka Kamil a kdo ji vymyslel?
Adam Formánek, bývalý vícebojař, měl dvě skříňky. Když jsem přišel, řekl, že mi jednu dá, ale že se budu jmenovat Kamil. Když jsem se ho zeptal proč, odpověděl, že vypadám jako Kamil. (směje se)

Jak vůbec vzpomínáte na časy strávené mezi atlety v Břeclavi?
Vzpomínám moc rád. Sice jsem trénoval sám, ale drželi jsme jako parta pohromadě, kluci, holky od různých trenérů, bylo to parádní. Jen už teď bohužel nemám tolik času se tam ukázat, když přijedu domů. Jsem rád s přítelkyní, u rodičů, a pak zase musím zpět do Prahy.

Jak už jste naznačil, nezačínal jste hned s dálkou, ale spíš výškou. Jak to pak bylo v Břeclavi?
Výška se mně i tátovi líbila, ale ukázalo se, že se nenaučím flop. Nůžkama mám skočeno 187, flopem jen 180.

Proč padla volba na dálku?
Zkoušeli jsme trojskok, běhal jsem sprinty, což dělám doteď – dálkaři by měli být sprinteři, že. I dvoustovku překážek jsem běžel jednou tréninkově. V trojskoku bych se asi taky našel, ale skrz záda by to nejspíš nešlo. Dostával jsem do nich rány a bolela mě. Dálka se ukázala jako nejlepší, líbilo se mi skloubení rychlosti, odrazu. A dařilo se mi už v začátcích, což vždycky povzbudí.

Doplňkově děláte i ty jiné skoky, nebo už jen sprinty?
Jen stovku, dvoustovku, a pak jsem běžel loni jednou čtvrtku na lize ve štafetě.

Před HME bylo vaší jedinou velkou akcí juniorské MS v Barceloně 2012. Co se vám z něj vybaví?
Že jsem to tam pokazil (úsměv). Skočil jsem tam asi o 60 cm míň. Byla to první velká soutěž, tak jsem se z toho trošku podělal. A kdybych to mohl na něco trochu svést, tak mezi druhým a třetím pokusem asi na půl hodiny vypadlo měření. Já byl zvyklý skákat rychle za sebou a nedokázal jsem se s tím vyrovnat.

A jaká je celková vzpomínka?
Parádní. Podíval jsem se do světa, zjistil jsem, jak takové velké závody vypadají a co od toho očekávat.

Teď už trénujete u Josefa Karase v Praze. To on vás oslovil, vyhledal jste si ho sám, anebo to bylo ještě trochu jinak?
Právě po Barceloně jsem dostal nabídku od Olympu, ale v první chvíli nebylo ke komu jít. Trenér Chlumecký jako učitel na gymplu na mě neměl tolik času, hodně jsem toho musel absolvovat sám. Vymýšlel jsem, že bych šel jinam do Prahy než na Olymp, což se trenér doslechl, a on sám oslovil Pepu Karase.

V roce 2013 jste se neprobojoval na ME do 22 let, rok poté ani na ME „dospělých“. Neztrácel jste víru, že se prosadíte?
To ani ne. Rok 2013 byl zlomový. Kromě přesunu do Prahy jsem si v hale natrhl stehno, a ještě na přelomu dubna a května se mi to vrátilo. Celou sezonu jsem se s tím spíš pral. Rok 2014 se mi dařilo, jenom pak holt přišlo zranění na mistrovství republiky (viz foto).

Co se vám vlastně v Ostravě stalo?
Natrhl jsem si pro změnu břišní sval.

Doplňme, že několikrát jste byl splnění limitu do Curychu blízko, ale startovat jste tam nemohl. Jak jste se s tím vyrovnával?
Byl jsem samozřejmě naštvaný, protože jsem se motal celou sezonu kolem limitu 795 a stačila chvilka, kdy to mohlo uletět. Ale musel jsem to skousnout.

Sledoval jste potom dálku na ME v televizi?
Sledoval. Využil jsem tu pauzu aspoň k tomu, že jsem jel s přítelkyní na dovolenou do Řecka. Věděl jsem, kdy se skáče, a zapnul si televizi. Když jsem viděl, že na finále stačilo 776, začal jsem se smát.

Víc vás to naštvalo nebo pobavilo?
Obojí stejně. Naštvalo, protože jsem mohl být i ve finále, a smál jsem se, protože 776 jsem v sezoně bral jako nepovedený skok.

No, evidentně se zranění podařilo doléčit a dostat se do formy. Zvyšovalo HME v Praze motivaci?
Podvědomě jsem věřil, že bych tu mohl závodit, jelikož to bylo doma a očekával jsem mírnější limit. Takže už v listopadu jsem kupoval lístky, i když jsem předtím v říjnu nemohl ještě na soustředění v Tatrách pořádně běhat a teprve v prosinci na Kanárech začal „naběhávat“. Ještě do prvního závodu jsem šel s nejistotou, nevěděl jsem, co si můžu dovolit. I když jsem v tréninku skákal, přeci jen je závod něco jiného.

Limit jste každopádně na prvních závodech neskočil.
Začali jsme později, nechtěli jsme jít moc závodů a spoléhali jsme, že když vydržím zdravý, skočím limit nejpozději na „republice“. A povedlo se už v Linci (6. února).

I když nemáte tolik srovnání … muselo to být zvláštní, závodit doma a přitom na velké akci, ne?
Co se týče atmosféry, dráhy – to bylo opravdu luxusní. V kvalifikaci jsem do toho chtěl dát dost, aby bylo jasné finále. A jak člověk moc chce, začne kazit.

Řada atletů (i zahraničních) si atmosféru v aréně pochvalovala. Nicméně, trochu se mi zdá, jestli jste tomu v kvalifikaci malinko nepodlehl.
Já mám rád povzbuzení od diváků, v tomhle směru to nemělo vliv. Spíš na mě padla odpovědnost, kterou jsem měl v hlavě: předtím jsem v prvních pokusech skákal nanejvýš 780 a věděl jsem, že mám právě jen ty tři pokusy. Naštěstí jsem o ten centimetr prolezl.

Máte pak vůbec v paměti ten stříbrný skok ve finále?
Ani moc ne. Jen vím, že jsme se před ním se bavili s trenérem, ať skočím zajišťovacích 780, 770, a pak že si prý můžeme hrát. A povedlo se mnohem líp.

Další v sérii už se nepovedl. Nebojíte se, že bude těžké podobně vydařený skok zopakovat?
Věřím, že pokud zůstanu zdraví, na osmičku zase budu mít.

Jistě jste dostal spoustu gratulací. Od koho vás obzvlášť potěšila?
Přišel za mnou ředitel centra sportu pan Beran hned po soutěži a pogratuloval mi. Když jsem potom slavil narozeniny (dva dny po finále bylo Radkovi 22 let – pozn.), volal mi strýc, ale ozval se dvouletý bratránek, něco si žvatlal, což mě pobavilo.

Jak odhalila místní média, kolega vašeho otce na oslavu medaile vepsal na linkový autobus do prachu text o vašem úspěchu. Víte o tom, jak to vzniklo?
Oni se spolu střídají, taťka měla dovolenou a kolega za něj jezdil. Než šel na šichtu, autobus si vyzdobil a jezdil s tím celou dobu.

Byly na to nějaké reakce? Co na to zaměstnavatel?
Tak to nevím. Akorát vím, že mu táta nevynadal, že ani neumyl autobus. (směje se)

Jak jste vnímal kolektiv českých atletů v Praze a s kým jste se bavil kromě kolegů ze skupiny?
První dva dny jsem se soustředil na sebe, to jsem se nebavil s nikým. Potom jsem se spíš potkával na jídle nebo na chodbě a prohodili jsme pár slov. Nic zvláštního.

Studujete vysokou školu, co vás v ní nejvíc baví?
Vůbec nic, nemám rád učení, spíš s tím bojuju. Před Evropou jsem tam vůbec nebyl, teď bych to měl dohánět. Nemám na to moc času, jen dobu, než poletím na soustředění do Afriky. Budu mít co dělat.

Máte prý zálibu v tetování. Kolik jich máte?
Zatím jedno, ale určitě nebude poslední. Hodně se mi líbí na klucích i některých holkách rukáv na celé ruce, někdy jen poloviční.

A co si plánujete pro sebe?
I s ohledem na budoucnost bych nechtěl mít nic viditelného třeba kvůli práci v kanceláři, takže nejspíš vnitřní stranu levé paže, kde už jedno mám.

Co tam máte teď?
R jako Radek, a mělo k tomu být datum narození. Jenže tatér spletl číslo, a místo 1993 tam mám 1913. Půjdu na opravu, nebo si to nechám kompletně zrenovovat.

Co konkrétně vás láká?
Symboly, nebo nějaké rčení.

Na úplný závěr ještě jedna čtenářská: Co byste byl raději…  Olympijským vítězem v atletice nebo členem nějakého úspěšného fotbalového týmu na úrovni Ligy mistrů?
Určitě olympijský vítěz. S fotbalem už nemám nic společného, dokonce ani moc nemám fotbalisty v oblibě, protože jak jsem přešel k atletice, tak nás vyhazovali ze hřiště, že tam mají trénink. Teď je atletika jasně na prvním místě.

Michal Procházka, foto: titul - Praha 2015, uvnitř - J. Kucharčík

Vytisknout