přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

11. května 2018, 14:47

Nikola Ogrodníková - rozhovor května

Hostem květnového „Rozhovoru měsíce“ je oštěpařka Nikola Ogrodníková, které se v úvodu letošní sezóny nebývale daří.

Jaké byly vaše atletické začátky?

Chodila jsem na jazykovou školu do páté třídy a pamatuji si, že tam chodívali trenéři z různých sportů a nabírali nové členy. Jednou přišel z porubské atletiky pan trenér Šuška, který dělal nábor do atletiky. Na testech se mi dařilo, když jsem porážela i kluky. Rodiče se pak rozhodovali, jestli mě dají na tenis nebo atletiku a vyhrála atletika. Tenis je přeci jen finančně náročnější. Navíc atletika rozvíjí tělo ve více směrech.

Následně přišel přechod z Poruby do Vítkovic k trenéru Aleši Dudovi. Co bylo hlavním důvodem?
V té době jsem měla už výsledky, abych mohla závodit v extralize žen. Chtěla jsem si přivydělat nějaké peníze a zazávodit si nejlepší konkurencí u nás.

Vaší první velkou mezinárodní akcí bylo MS do 17 let, které se konalo právě v Ostravě a kde jste startovala v sedmiboji. Jak na něj vzpomínáte?
Byla jsem tehdy hodně nervózní, protože se přišla podívat moje rodina a všichni kamarádi. Navíc jsem tam neměla trenéra, který byl v té době s Denčou (Denisa Rosolová) na mistrovství Evropy do 22 let v Debrecenu, takže ho zastoupil pan Šuška, protože mě znal nejlépe a po každé disciplíně to s trenérem Dudou konzultovali po telefonu, což také nebylo úplně ideální. Bohužel ten závod nedopadl dle mých představ, protože jsem měla tři křížky v kouli. Trenér tehdy říkal, ať se šetřím na MEJ v Hengelu, ale já chtěla závod dokončit.

Právě v Hengelu jste pak o pár dní později vybojovala v sedmiboji nečekanou bronzovou medaili. Čekala jste takový úspěch?
Do Hengela jsem odjížděla celkem vyčerpaná, protože to bylo hned týden po šampionátu v Ostravě, což je pro vícebojaře poměrně složité. Po prvním dnu jsem volala trenérovi, že bych se na to nejradši vykašlala. Ve srovnání s Ostravou jsem závodila hůře, ale nakonec z toho utrhla ještě medaili, nad kterou jsem vůbec neuvažovala, že bych mohla získat. Výrazně mi pomohl oštěp, který hodně holek pokazilo, a já hodila celkem dobře. Takže to nakonec dopadlo nad očekávání dobře.

Kdy přišlo to rozhodnutí, že se budete věnovat výhradně oštěpu?
Časově to nějak přesně určit neumím. Nějak to vyplynulo. Hlavním důvodem bylo, že jsem často ve víceboji neprodala formu, kterou jsem měla. Nepředvedla jsem výkony, které jsem uměla na tréninku. Člověk je z toho potom trochu zdeptaný a ztratila jsem v tom víceboji motivaci. Zároveň se mi dařilo v oštěpu, tak jsem se mu začala věnovat více.

Na ME v Curychu 2014 jste již startovala jako oštěpařka specialistka. Jakou zkušeností pro vás byl tento šampionát?
Byla jsem z toho také ještě trošku vedle. Jednalo se o mojí první velkou akci mezi dospělými, navíc jsem tam startovala už jako oštěpařka a nebyla si v sektoru ještě tak jistá, jako ostatní zkušenější závodnice. Brala jsem to jako velkou zkušenost.

Jako průlomovou můžete považovat loňskou sezónu, kdy jste si vylepšila tehdejší osobní rekord na 62.24 a stabilizovala své výkony okolo hranice šedesáti metrů. Co stálo za takovým výkonnostním posunem?
Přestěhovala jsem se do Prahy, měla lepší podmínky na Dukle. Hodně lidí se mi více věnovalo, ať už se jednalo o trenéry či fyzioterapeuty a víc jsem si začala uvědomovat, co to vlastně ten oštěp je. Změnili jsme pár detailů, našla jsem některé věci v technice, které jsem do té doby hledala a začalo to fungovat.

Odměnou pro vás pak byl start na mistrovství světa v Londýně. Jak jste byla spokojena se svým vystoupením v britské metropoli?
Na Londýn vzpomínám ráda. Předvedla jsem tam celkem hezký výkon. Trochu mě mrzí, že se mi nepodařilo postoupit do finále, ale nejspíš bych ho ani nemohla absolvovat, protože po závodě jsem si všimla, že jsem si strhla nehet na palci a další tři dny nemohla pomalu chodit.

Jaký pro vás byl Londýn v porovnání s Curychem?
Do Londýna jsem přijela už připravenější. Tam už jsem byla oštěpařka, věděla, že mám formu a můžu předvést kvalitní výkon. Byla jsem sebevědomější než na ME v Curychu. Tam jsem byla ještě takové trdlo. Na obě akce ovšem vzpomínám v dobrém.

Letos jste si hned při svém prvním startu v jihoafrickém Potchefstroomu vylepšila osobní rekord na 65.61. Čekala jste na úvod sezóny až tak dobrý výkon?
Do Afriky jezdíme na dlouhou dobu a rozjezd byl takový pomalejší, takže ty úvodní tréninky nebyly zrovna slavné. Říkala jsem si, kdo ví, jak to bude vypadat, ale pak se to nějak nastartovalo a začalo létat daleko. Na úvodní závody jsem tak šla s dobrým pocitem, ale rozhodně nečekala, že přehodím pětašedesát metrů. Mým cílem bylo splnění nominačního požadavku pro start na mistrovství Evropy v Berlíně.

O uplynulém víkendu jste potvrdila dobrou formu na závodech ve Francii, kde váš oštěp dolétl za třiašedesát metrů. Uklidnilo vás to, že ten africký závod nebyl pouze úletem?

Vzhledem k podmínkám, jaké v Nancy panovaly, to byl dobrý výkon. Cestovali jsme tam devět hodin, v soutěži bylo osmnáct holek, všechny měly šest pokusů a ještě se měřilo pásmem. Byl to hodně dlouhý a náročný závod.

Co vám napovídají takové výkony v úvodu sezóny k jejímu dalšímu průběhu? Změnily se nějak vaše ambice třeba směrem mistrovství Evropy?
Sebevědomí je teď trošku jinde. Beru to tak, že jsem zdravá, daří se mi a snažím si to užívat. Věřím, že letos budu mít dobrou sezónu a rozhodně cítím ještě rezervy, abych hodila buď letos, nebo příští rok ještě dál. Samozřejmě se změnily i mé ambice směrem k mistrovství Evropy. Člověk si vždy něco vysní, a pokud té mety dosáhne, tak se chce posouvat dál. Najednou zjistíte, že máte své limity někde úplně jinde.

Na soustředění v Jihoafrické republice jste strávila dvě měsíce sama bez trenéra. Jak to pro vás bylo složité?
Já jsem na to zvyklá z Ostravy. Tam jsem také trénovala převážně sama, protože trenér Šuška neměl tolik času, jelikož měl své zaměstnání a nás trénoval v podstatě ve volných chvílích. Hodně jsme s Nikčou Tabačkovou trénovaly podle plánu a bez trenéra. Pak jsem byla v zahraničí, kde jsem také trénovala sama. Je to spíše o motivaci, když jste unavení a musíte se přinutit vstát a jít na trénink. Je třeba si umět nastavit hlavu tak, že se musíte přinutit, protože to za vás nikdo jiný neudělá. Do určité míry mi to ale vyhovuje. Po technické stránce mi tam občas pomohl Víťa.  

Čím vás právě jihoafrický Potchefstroom okouzlil, že se tam pravidelně vracíte na soustředění?
Pro oštěpaře jsou tam nejlepší podmínky k tréninku. Je teplo a co je hodně důležité, můžeme chodit házet v podstatě kdykoliv. Na stadionech v jiných destinacích bývá časový harmonogram, což je omezující. V Africe si to můžeme udělat podle sebe. Bydlíme v chatkách, takže se člověk cítí trošku jako doma. Je to lepší než v nějakém velkém hotelu.

Pociťujete na základě vašich výkonů z předešlých týdnů větší tlak okolí?
Musím říct, že zatím nepociťuji. Snažím si užívat teď ten svůj sen a nepřipouštím si žádný tlak. Možná se to pak změní před mistrovstvím Evropy.

Dostala jste se do nominace na evropskou atletku měsíce dubna. Co to pro vás znamená?
Byla jsem hodně překvapená, že mě vůbec nominovali a ve výsledku jsem byla druhá. Každopádně je to dobrý pocit, že o mě už i na evropské atletice vědí a nejsem jen nějaká Ogrodníková, co hází pětapadesát metrů.

Jaké starty plánujete v nejbližších týdnech?
Ještě mě čeká druhé kolo francouzské ligy. Poté bych měla závodit buď v Rize nebo Bydhošti a pořád čekám na pozvánku z Diamantové ligy, ale to bude hodně záležet na tom, jak teď naházejí holky v Šanghaji.

V hale se vám podařilo běžet velmi slušný čas na šedesátce překážek. Nechtěla byste si zkusit třeba nějaký víceboj?
Abych řekla pravdu, ani mě to nějak neláká. Těší mě, že jsem se našla v oštěpu a k sedmiboji bych se nevracela. Navíc je tam riziko zranění. Svojí vícebojařskou kapitolu jsem už uzavřela.

Kolik času strávíte každý rok na soustředěních?
Myslím si, že to bude tak čtyři a půl až pět měsíců. Na podzim jezdíme do Harrachova, pak létáme v zimě na Kanáry, následuje soustředění v Nymburce a pak dva měsíce v Africe. Před vrcholem sezóny pak jezdíme zase do Nymburku.

Jak trávíte svůj volný čas ať už na soustředěních nebo doma?
Na soustředěních většinou hodně spím, občas si zajdeme do kavárny nebo se opalujeme u bazénu, když už jsme v teple a tady v Čechách si přečtu nějakou knížku nebo se třeba projdu. Mám ráda svůj klid. Rozhodně nevyhledávám za každou cenu společnost.

Petr Jelínek

Vytisknout