přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

6. ledna 2017, 12:49

Nikola Bendová - rozhovor ledna

Naší pozvánku k prvnímu rozhovoru měsíce roku 2017 přijala bronzová medailistka z evropského šampionátu do 17 let a česká dorostenecká rekordmanka na tratích 100 a 200 metrů Nikola Bendová.

Kdo vás přivedl k atletice?
K atletice mě přivedli moji rodiče. Oba jsou bývalými atlety. Táta běhal čtvrtku a mamka závodila na překážkách. Dokonce se připravovali pod stejným trenérem, se kterým trénuju já. S atletickým tréninkem jsem začínala zhruba ve dvanácti právě pod jejich vedením.

Věnovala jste se i jinému sportu?
Od šesti let jsem hrála tenis a souběžně s tím jsem ještě závodně tancovala. Prioritou byl tenis, ale byl časově a hlavně finančně hodně náročný. Atletiku jsem začala dělat hlavně kvůli tomu, abych měla dobrou kondici pro tenis. Ve dvanácti jsem se pak musela rozhodnout, jakou cestou se vydám, protože to je přesně ten věk, kdy se v tenise láme chleba. Nakonec jsem zvolila atletiku.

Vzpomínáte si na své první atletické závody?
Pamatuji si na ně naprosto přesně. Bylo to v Jablonci. Běžela jsem třístovku a skončila druhá. Tehdy jsem ještě měla od mámy půjčené tretry, ve kterých sama kdysi závodila. Své vlastní jsem ještě neměla.

V žákovské kategorii jste zkoušela i víceboj. Nelákalo vás se věnovat právě této královské disciplíně?
To bylo snad ještě v mladších žákyních. Dokonce jsem vyhrála i krajské přebory a byla jsem i celkem vysoko v tabulkách. Vzpomínám si, že jsem tehdy šíleně napálila osmistovku. Myslím si, že pokud bych se věnovala víceboji, tak bych se hodně prala hlavně s oštěpem.

Jaká byla vaše první reprezentační zkušenost?
Poprvé jsem oblékla reprezentační dres na žákovském mezistátním utkání v Maďarsku v roce 2013. Běžela jsem třístovku a skončila třetí. Dodnes je to pro mě jedno z nejhezčích mezistátek, které jsem kdy zažila. Panovala moc příjemná atmosféra. Všichni jsme si navzájem přáli.

Každý sportovec má ve svém životě moment, kdy se rozhodne, že se svému sportu chce věnovat opravdu naplno. Co nakoplo vás?
Řekla bych, že se tak stalo na mistrovství republiky dospělých v Plzni v roce 2015, kde se mi podařilo vyhrát dvoustovku. V té době jsem si říkala, že bych mohla být v atletice úspěšná a k tomu je potřeba mít profesionální přístup, ať se jedná o trénink nebo životosprávu a podobně.

Prvního mezinárodního úspěchu jste dosáhla na dorosteneckém světovém šampionátu v Cali 2015. Jak hodnotíte s odstupem času své vystoupení v Kolumbii?
Cali bylo mojí první velkou mezinárodní akcí. Cítila jsem obrovské nervy. Měla jsem obrovský knedlík v krku a chtělo se mi brečet. Problémem pro mě byl i časový posun. Poprvé jsem závodila tak daleko, takže jsem první týden pořád spala. Do Kolumbie jsem odjížděla s tím, že mou hlavní disciplínou, kde bych mohla uspět, bude stovka, na které jsem měla asi jedenáctý čas. O víc mě překvapilo umístění na dvoustovce. Nečekaný byl již postup do finále a páté místo už byla taková třešnička na dortu.

Na letošním mistrovsví Evropy do 17 let v Tbilisi se vám podařilo získat první velkou medaili. Jak moc jste byla spokojená? Přeci jen vás v Gruzii postihly zdravotní potíže.
Mám z něj smíšené pocity. Z první medaile a mezinárodní akci mám samozřejmě radost. Ale před Tbilisi jsem šla poslední testovací trénink a měla jsem obrovskou formu. Věřím, že jsem tam mohla běhat opravdu rychlé časy a medaile nemusela být jenom jedna. O to víc mě mrzí, že mě postihla ta viróza, která hodně ovlivnila mojí výkonnost. Cítila jsem se opravdu oslabená. Ve finále dvoustovky jsem už mlela z posledního.

Z Tbilisi jste se přesouvala rovnou do Bydhošti, kde se konalo mistrovství světa juniorů. Jak moc se ten náročný program spojený se zdravotními problémy projevil na vašem výkonu na MSJ?
Myslím si, že vliv všeho co se událo, byl na mé vystoupení v Bydhošti zásadní. V Tbilisi jsem doběhla finále, okamžitě následovala dopingová zkouška, kvůli které jsem přišla o slavnostní vyhlášení. Pak jsem se musela rychle sbalit a v noci jsme již odlétali do Polska. Tam už jsem se cítila opravdu zesláblá. Trošku mě provázela i smůla, protože náš rozběh byl jediným, kde vůbec nefoukalo do zad. Zklamáním byla i atmosféra. Například ve srovnání s šampionátem v Cali byla o hodně slabší.

Je pro vás větším úspěchem páté místo z MS 17 v Cali nebo bronzová medaile z ME 17 v Tbilisi?
Řekla bych, že o něco víc si vážím pátého místa z Cali. Samozřejmě i bronz z evropského mistrovství je úspěchem, ale i z celkového hlediska vzpomínám na Cali raději.

Kdo je pro vás mezi našimi atletkami největší rivalkou?
Já nikdy nejdu do závodu s tím, že i když mám nejlepší čas, tak zákonitě stoprocentně vyhraju. Těžko hledat jen jednu soupeřku. Stejně jako jsem já nečekaně vyhrála na mistrákách v Plzni, kde jsem šla do závodu se čtvrtým časem, se může objevit zase někdo nový. Samozřejmě se nabízí Bára Procházková, protože je u nás momentálně nejrychlejší. Určitě je pro mě lákavé stát se českou jedničkou. Ale momentálně jsou pro mě prioritou umístnění na mezinárodních soutěžích mé kategorie. Na druhou stranu jsem ráda, že je v Čechách někdo tak rychlý jako Bára. I to mě pohání dopředu.

Máte raději stovku nebo dvoustovku?
Raději mám stovku, víc se mi líbí, ale myslím si, že dvoustovka je takovou mojí královskou disciplínou. Zatím jsem také vždy uspěla hlavně na dvoustovce. Celkově jsem na ni asi i lépe stavěná.

Vidíte se v budoucnu třeba na čtvrtce nebo na dlouhých překážkách?
Co se týká hladké čtvrtky, ta mě možná čeká již v letos hale. S trenérem uvažujeme nad tím, že bych si ji mohla zkusit na halovém republikovém šampionátu dospělých. Mám ráda nové výzvy. Když se zamyslím nad čtvrtkou překážek, to je spíš hudba vzdálené budoucnosti, ale nevylučuji, že bych se jí mohla někdy věnovat.

Většina atletů se připravuje v tréninkových skupinách, ale vy jste s trenérem sama. V čem vám to vyhovuje?
Líbí se mi, že trénink je přizpůsoben mně samotné a ne někomu jinému. Příliš mi neseděl ten systém, že šlo několik lidí stejný trénink. Pokud se chce člověk stát profesionálem, a to já rozhodně chci, musí mít odpovídající servis, který momentálně mám. Občas by se mi samozřejmě hodil nějaký sparing. V tom mi částečně pomáhá Lenka Masná.

Nechybí vám v některých momentech atmosféra tréninkové skupiny?
Řekla bych, že ani moc ne. Já mám hodně silné zázemí v rodině, která mi v podstatě tréninkovou skupinu vynahrazuje. Na soustředěních bývá často dost atletů z ostatních skupin, se kterými si pokecám. Kupodivu i trenér drží krok s mým smyslem pro humor, což mě těší.

Jak se cítíte před nadcházející halovou sezónou?
Musím zaklepat, že podzimní příprava proběhla hladce bez nějakých zásadních omezení a komplikací. Na jejím začátku mě trošku pobolívalo koleno, ale vyléčili jsme to dost rychle.

Jaké máte pro halu cíle?
Pokud by šlo všechno dobře, moc ráda bych se kvalifikovala na mistrovství Evropy do Bělehradu. Ale to by spíš byla taková odměna.

A jaké jsou vaše ambice pro atletický rok 2017?
Moc bych si přála přivézt medaili z juniorského světového šampionátu v Grossetu, nejlépe zlatou. J Třeba se konečně dočkám nějakého úspěchu i na stovce, ale ráda bych byla za každou medaili.

Čeho byste chtěla z dlouhodobého hlediska ve své kariéře dosáhnout?
Myslím si, že mám celkem vysoké cíle. Snem každého atleta je medaile na mistrovství světa nebo olympijských hrách. Ráda bych po sobě zanechala nějaký odkaz, aby si mě lidé pamatovali.

Daří se vám kombinovat studium s atletikou?
Když jsem na soustředění, tak si sebou beru učebnice, ale spíš koukám na ně, než abych je otevřela. V rámci možností se snažím studiu věnovat. Ve škole mám tolerovanou absenci, zatím není potřeba individuální studijní plán, i když nad ním již uvažuji.

Čemu se ráda věnujete mimo atletiku?
Já mám strašně ráda jídlo a miluji sushi. Pokud mám nějaký volný čas, tak se ho snažím trávit s kamarády. Zajdeme třeba do kina a podobně. V drtivé většině jsou to stejně atleti. 

Petr Jelínek

Vytisknout