přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

5. září 2017, 12:28

Nikol Tabačková - rozhovor září

Hostem naší pravidelné rubriky "Rozhovor měsíce" je tentokrát juniorská mistryně Evropy v hodu oštěpem Nikol Tabačková. Jaké byly její první atletické krůčky? Jak hodnotí uplynulou sezónu a jaké jsou její plány pro tu příští? To se dozvíte v následujícím příspěvku.

Nikol, se sportem jste začínala již v útlém věku. Pocházíte ze sportovní rodiny?
Mým prvním sportem byl baseball. S tím jsem začala ve třech letech a záhy přešla k softballu, který hrávali oba moji rodiče. U nás se sport vždy pěstoval. Zkoušela jsem i tenis, stolní tenis, florbal, lyže, snowboard, plavání nebo golf.

Jak jste se dostala k atletice?
Poprvé jsem k ní přičichla v osmi letech, když mě mamka přivedla na sportovní školu, kde byla hlavní náplní právě atletika. Musím se přiznat, že mě do začátku vůbec nebavilo běhání, takže jsem si spíš občas skočila do dálky a nejvíc se mi líbil hod míčkem. V sedmé třídě si mě pak vzal trenér Stanislav Šuška.

Vzpomenete si na svůj první oštěpařský závod?
Ten jsem absolvovala v roce 2012, když jsem byla prvním rokem ve starším žactvu. Hned o několik týdnů později bylo mistrovství republiky a já si vyházela bronzovou medaili. Většina holek byla starších a vůbec jsem nečekala, že bych se dostala na stupně vítězů, ale vylepšila jsem si o čtyři metry osobák. V té době jsme trénovali oštěp jednou týdně. Tehdy mi trenér řekl, že pokud se budu oštěpu věnovat, můžu házet opravdu daleko.

Souběžně s atletikou jste nadále dokázala kombinovat i softball. Oběma sportům jste se věnovala na reprezentační úrovni. Jak jste to zvládala?
Ze začátku se to celkem dalo, ale bylo to čím dál těžší a blížil se čas, kdy jsem se musela rozhodnout pro jedno nebo druhé.

Kdy přišel ten zlomový moment?
To bylo v roce 2015. Hned na začátku sezóny se mi podařilo vylepšit dorostenecký národní rekord v oštěpu. Přitom to po technické stránce nebyl vůbec dobrý pokus. Podařilo se mi kvalifikovat na mistrovství světa do 17 let v Cali. Ještě předtím jsem ale absolvovala světový šampionát v softballu, který se konal v Severní Americe. V té době jsem si uvědomila, že pokud chci být úspěšná v atletice, musím skončit se softballem, jelikož mi trochu škodil v oštěpařské technice. Takže definitivní rozhodnutí přišlo mezi těmito dvěma šampionáty.

Do Cali jste odlétala jako jedna z favoritek. Nakonec z toho bylo čtvrté místo. Bylo to pro vás zklamání?
Kvalifikace dopadla skvěle, když jsem ji vyhrála, ale myslím, že ve finále hrál roli fakt, že jsem byla poprvé tak nahoře. Očekávalo se, že přivezu medaili a já se s tím nesrovnala. Navíc jsem si již před kvalifikací natáhla tříslo, což mi taky úplně nepřidalo. Čtvrté místo samozřejmě nebylo špatným výsledkem, ale medaile to není.

S přechodem do juniorské kategorie jste se musela srovnat s těžším oštěpem, když jste vyměnila pětisetgramové za šestisetgramové náčiní. Jak těžké to pro vás bylo?
Přijde mi, že se jedná o úplně jiný sport. Pětistovku je těžké trefit, ale pokud se vám to podaří, tak letí sama. Ze začátku to byl velký skok, ale nyní se mi hází lépe s šestistovkou.

Rok po Cali přišel juniorský světový šampionát v polské Bydhošti, kde jste opět byla jednou z favoritek a zase vám jen těsně unikly stupně vítězů. Jak vzpomínáte na tento šampionát?
V Bydhošti to mělo opačný průběh než rok předtím v Cali. Tenkrát jsem se protrápila kvalifikací a ve finále to bylo mnohem lepší. Bohužel mě o medaili připravila jedna ze soupeřek až posledním pokusem. Byla jsem zklamaná, ale ne tolik jako v Cali. Umístění v Bydhošti je pro mě větším úspěchem, protože jsem hodila víc než v Kolumbii, navíc se mi to podařil těžším oštěpem.

V první části sezóny vás trápily zdravotní potíže. S čím jste se potýkala a jak moc to ovlivnilo vaši výkonnost v následujících týdnech?
Začátek sezóny byl bez problémů. Hodila jsem národní juniorský rekord a vše šlo dobrým směrem. Čekala mě ale maturita a nebylo tolik času na trénink. V maturitním období jsem pak šla jeden závod, při kterém jsem si udělala něco s bokem, a od té doby se ten problém táhl. Ani v Grossetu jsem na tom nebyla po zdravotní stránce moc dobře.

Na letošním mistrovství Evropy juniorů v italském Grossetu jste vybojovala zlatou medaili. Jak s odstupem času hodnotíte tento šampionát?
Asi bych měla být spokojená, že jsem vyhrála, ale mrzí mě výkon, který jsem tam předvedla. Myslím si, že mohl být lepší. Cítila jsem se dobře. Škoda, že pořadatelé neotočili sektor. Jinak samotný závod mi přišel až moc poklidný. Ani jsem se necítila jako ve finále mistrovství Evropy. Bylo těžké se vyhecovat.

Jak se vám šampionát líbil z organizačního hlediska?
Když to porovnám například z MS do 17 let v Kolumbii, tak tam to bylo o level výše. Zde bylo vidět, že jsme v Itálii. Byly tam nějaké zmatky s dopravou na stadion a zpoždění časového pořadu. Někteří si stěžovali na ubytování, ale myslím, že to bylo celkem v pohodě. Mohli jsme dopadnout hůř.

V září vás čeká přechod do Prahy, kde se začnete připravovat s tréninkovou skupinou Jana Železného. Jak tato spolupráce vznikla?
Poprvé jsme se o tom bavili při zimním soustředění na Lanzarote. Chtěla jsem se pana Železného zeptat, kdy by si mě nevzal do skupiny. Nakonec s tím začal sám, takže to bylo takové vzájemné. Pokud se mám posunout někam dál, tak myslím, že není nikdo povolanější než pan Železný. Taková nabídka se neodmítá.

Nevadí vám, že se budete připravovat ve skupině, kde jsou převážně muži?
To mi vůbec nevadí, jsem na to zvyklá se softballu, kde jsem také trénovala hlavně s chlapeckou částí. Je pro mě obrovskou motivací, se připravovat po boku takových borců. Teď trénuji v podstatě sama, takže to bude příjemná změna.

V Praze budete také studovat na Fakultě tělesné výchovy a sportu. Proč jste si vybrala právě tuto školu?
Hledala jsem nějakou školu v Praze, která by pro mě byla vhodná a při které by se dalo trénovat. Sport mě baví a jak to má většina sportovců, po ukončení jejich kariéry směřuje jejich životní cesta k trenérství. Bude jistě těžké kombinovat studium s tréninkem, ale snad se s tím nějak poperu.

Ještě vás čeká jeden závod a pak přijde zasloužené posezónní volno. Jak ho budete trávit?
Volného času moc nebude. Ráda bych jela na čtrnáct dní do lázní, abych se dala do kupy a pak už mě čeká stěhování do Prahy a školní povinnosti.

Už víte, jak bude vypadat vaše zimní příprava?
V jejím úvodu podjedu ještě s oštěpařskou sekcí na čtrnáctidenní tréninkový kemp do Tater. Od listopadu se pak začnu připravovat s panem Železným. Měli bychom nejprve jed do Špindlu a v prosinci pak na soustředění na Kanáry.

Jaké máte ambice pro příští sezónu?
Ráda bych se kvalifikovala na evropský šampionát v Berlíně, což bude ale těžké. Samotný kvalifikační limit by nemusel být až zas takovým problémem, ale jsme tam čtyři kvalitní oštěpařky, tím pádem bude jedna muset zůstat doma. O to větším mám ale motivaci uspět. Už letos jsem chtěla přehodit hranici šedesáti metrů, tak věřím, že se mi to příští rok už konečně podaří. 

Petr Jelínek, foto: ČAS - Denisa Kisialová

Vytisknout