přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

16. března 2017, 09:23

Martin Heindl - rozhovor března

Hostem naší pravidelné rubriky Rozhovor měsíce je výškař a jedenáctý muž halového mistrovství Evropy v Bělehradě Martin Heindl.

Martine, jak jste se dostal k atletice?
Bylo to ve třetí třídě na základní škole v Brně, kde pan Nezdařil pořádal atletické hry. Dostal jsem se k tomu tak trošku náhodnou, ale musel jsem začít něco dělat.

Zkoušel jste i jiné sporty?
Ze začátku ani ne, ale pak jsem chvíli zkoušel hrát basket, ale týmové sporty mě nějak moc nebraly. Vadilo mi, že bych to kazil buď já ostatním, nebo oni mně. Na atletice mi sedí ta individualita.

Pocházíte ze sportovní rodiny?
Nějak zásadně ne, táta také dělal atletiku, ale spíš tak, že závodil za školu. Nejednalo se o nějaký systematický trénink. Oba rodiče sportovali spíš rekreačně.

Když jste v osmi letech začínal s atletikou, byl jste již v té době vyšší než ostatní vrstevníci nebo jste se vytáhl až časem?
Nebyl jsem nějak výrazně vyšší. Vytáhl jsem se až tak někdy kolem čtrnáctého nebo patnáctého roku.

Zkoušel jste i jiné disciplíny než výšku?
Ze začátku jsme zkoušeli všechno a ve starších žácích jsem kromě výšky skákal i dálku a občas si zaběhl překážky, ale od těch jsme hodně rychle upustili. To nebylo nic pro mě. Párkrát jsem si zkusil i krosové závody, což jsem úplně nejvíc ze všeho nesnášel.

Vzpomínáte si na své první výškařské závody?
Mám pocit, že to byla Valašská laťka. Byl jsem tehdy v mladších žácích, skočil 135 a rozhodně jsem nevyhrál.

Kdy jste si uvědomil, že byste se chtěl atletice věnovat naplno?
Takový moment nastal asi v dorostu, kdy jsem poprvé skočil dva metry a začal jsem se poměrně rychle zlepšovat. Mým cílem bylo se kvalifikovat na dorostenecké mistrovství světa, což se nakonec nepodařilo, ale v té době jsem to začal brát vážně.

V roce 2011 jste se dostal na svou první mezinárodní akci, kterou bylo mistrovství Evropy juniorů v Tallinnu. Jak na to vzpomínáte?
Dlouho mi trvalo, než jsem na MEJ splnil limit. Na poslední chvíli se to podařilo. Ani tabulkové postavení jsem neměl špatné, ale nějak mi to tam nesedlo. Nebyl jsem ani nervózní. K mému překvapení tam bylo opravdu vedro a já se cítil úplně bez energie.

O rok později následovalo ME do 22 let v Tampere, kde se vám nepodařilo projít z kvalifikace. Jaká byla příčina?
V Tampere jsem na tom nebyl tabulkově tak dobře, ale rozhodně jsem pomýšlel na lepší umístění. V té sezóně jsem skákal docela dobře hlavně v jejím začátku, ale pak jsem si udělal výron kotníku a dával se do poslední chvíle do kupy, takže tělo nebylo asi úplně fit.

Říkal jste, že se vám vždy lépe skákalo v hale. Znamená to tedy, že jste spíš halový typ?
Musím se přiznat, že raději skáču v hale. Je to takový pocit, že váš výkon nemůže ovlivnit počasí. V hale nejsou žádné vedlejší faktory. Co se týká povrchu, tak je mi v podstatě jedno, jestli skáču na tvrdém nebo pružném.

Již v roce 2011 jste se poprvé dostal přes 220, ale pak přišla určitá stagnace. Co myslíte, že bylo její příčinou?
Na to je těžké odpovědět. Měl jsem problém hlavně s technikou a nedokázal plně využít svého potenciálu.

Na podzim loňského roku jste začal trénovat s Janem Janků starším. Jak ta spolupráce vznikla?
V Brně jsem měl končit studia a v kombinaci s tou stagnací, jsem uvažoval, co budu dělat dál. Zda nemám skončit, ale pak jsem se ta toto téma pobavil s několika lidmi, kteří mi radili, ať to zkusím ještě někde jinde. Řekl jsem si, že když už se mám rozhodnout pro změnu, tak bych chtěl mít sparinga, který by byl aspoň na mé úrovni, což mi v Brně chybělo a Jarda Bába trénuje u pana Janků, tak jsem ho oslovil, zda by mě nechtěl připravovat a on překvapivě rychle řekl, že s tím nemá problém.

Jak jste zvládl přechod z Brna do Prahy?
V Brně jsem neměl žádné závazky, takže nebyl problém se přesunout do Prahy. Adaptoval jsem se naprosto v klidu.

V čem je trénink s novým koučem jiný?
Překvapilo mě, že je o dost lehčí. V Brně jsme hodně běhali. Vždy jsem odcházel domů úplně vyřízený, ale věřil jsem tomu, že čím víc budu dřít, tím budu lepší. Trenér Janků mi ukázal, že existuje i jiná cesta. Běhání je málo a běhá se hlavně do kopce a do schodů. V posilovně je to takové svižnější, děláme toho méně a ani nevím jak, ale zlepšil jsem si osobák na přemístění o dvacet kilo. Zjistil jsem, že pro mě osobně je takový trénink efektivnější. Méně někdy znamená více. Zlepšil jsem se i v technice. Hodně jsme pracovali na předodrazovém rytmu.

V průběhu halové sezóny jste si hned dvakrát vylepšil osobní maximum a na poslední chvíli jste na MČR splnil limit na halový evropský šampionát. Jaký to byl závod?
Splnění limitu do Bělehradu bylo hlavním cílem letošní halové sezóny. Věřil jsem, že je to v mých silách. Paradoxně se mi na mistrovství republiky skákalo snad nejhůř z celé sezóny. Sám ani nevím, jak jsem těch 226 oblezl.

HME v Bělehradě bylo vaší první velkou mezinárodní akci. Jaké jste si odvezl odtamtud dojmy?
Když jsem tam jel, tak jsem vůbec nebyl nervózní. Chytlo mě to až v den závodu. Vše jsem kontroloval dvakrát, jestli mi něco nechybí. Spíš než nervozitu ze skákání, jsem řešil věci okolo, abych byl včas v callroomu, abych měl všechny věci a podobně. Samotné skákání mi moc nesedlo, ale zvládl jsem nejvyšší základ, který jsem kdy absolvoval. Byla tam pozitiva a hlavně cenný zisk zkušeností.

Jak bude nyní vypadat vaše příprava na léto?
Příští týden začínáme v Praze. Pak pojedeme na dva týdny do Špindlu. Bude následovat necelých čtrnáct dní opět v Praze a poté poletíme na další dva týdny na Lanzarote, odkud se vracíme na začátku května. Rád bych začal závodit poměrně brzy.

Jaké máte hlavní cíle do letní sezóny?
Vzhledem k tomu, že jsem neúspěšně ukončil studia, tak se mě univerziáda netýká, takže jedinou velkou akcí je mistrovství světa, kde je potřeba skočit limit 230 centimetrů, což je meta, kterou bych rád pokořil.

Řešíte jako výškař nějakým způsobem stravu?
V přípravě to nikdy moc neřeším. Já ani nejsem moc schopný přibrat. V závodní sezóně se trošku hlídám, ale zásadně se tím nezabývám. Možná, že mi nějaké kilo navíc neuškodilo.

Kdo je vaším výškařským vzorem?
Myslím si, že v Česku nemít za vzor Jardu Bábu, to je pro mě něco nepředstavitelného. Takže pro mě je to rozhodně on a ze zahraničních výškařů se mi vždy líbil Švéd Patrik Sjöberg a z těch současným je mým favoritem Robbie Grabarz. Ten má technickou úroveň skákání, na kterou bych se rád jednou dostal.

Který ze současných světových výškařů má podle vás největší potenciál?
Já doufám, že se ještě nevypráskal Katařan Barshim. Ještě před dvěma lety vypadal, že skočí světový rekord. Stále mu věřím. On je rychlý, lehký, ale přitom se nezlomí, když jde do rychlosti. Pro mě je jeho somatotyp naprosto nepochopitelný. 

Petr Jelínek, foto: A. Gräf, E. Erben

Vytisknout