přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

9. března 2018, 09:34

Klára Seidlová - rozhovor března

Hostem naší pravidelné rubriky "Rozhovor měsíce" je čerstvá česká rekordmanka na 60 metrů a semifinalistka halového světového šampionátu v Birminghamu Klára Seidlová.

Jaká byla vaše cesta k atletice?
S atletikou jsem začínala už na základní škole, kde jsme měli zaměření na atletiku a míčové hry a velký podíl na tom, že jsem teď atletkou, má moje sestřenice Petra Seidlová, protože dřív byla také sprinterkou a trénovala u Honzy Rudy, u kterého jsem začínala i já.

Pocházíte ze sportovní rodiny?
Rodiče také trošku sportovali, ale ne nějak vrcholově. Táta hrával hokej a mamka dělala tak nějak okrajově atletiku.

Zkoušela jste před atletikou i jiné sporty?
Pár jich bylo. Zkoušela jsem tenis, gymnastiku a volejbal. Bavil by mě basket, ale ten jsem nezkoušela, protože mi všichni říkali, že jsem na něj malá. Každopádně atletika byla prvním sportem, kterému jsem se začala věnovat opravdu vážněji, což bylo někdy v patnácti.

Vaší první mezinárodní zkušenosti bylo MEJ v Tallinnu v roce 2011, kam jste odjížděla se štafetou na 4x100 metrů. Jaký to pro vás byl zážitek?
Bylo to úplně něco jiného, než na co jsem byla zvyklá. Byla jsem šťastná, že jsme se tam dostaly, ale o to víc mě mrzelo, že se nám nepodařilo předat. Rozhodně jsem to brala jako zkušenost.

Velký úspěch pak přišel o dva roky později na šampionátu stejné kategorie v Rieti, kde jste vybojovala bronz na stovce a šesté místo na dvoustovce. Jak vzpomínáte na tuto akci?
Když jsem odjížděla do Rieti, rozhodně jsem nebyla na stovce favoritkou. Tabulkové postavení mě rozhodně do této role nepasovalo. Mým cílem bylo, abych se dostala na stovce do semifinále, což se povedlo. Ve finále se mi pak podařil start a byla z toho bronzová medaile. Na dvoustovce jsem si také vylepšila osobák, takže jsem byla naprosto spokojená. Mrzela mě štafeta, protože jsme si opět nepředaly. Bylo mi to líto hlavně vůči holkám, které tam jely hlavně na štafetu.

Slibně nastartovanou kariéru pak zbrzdily zdravotní problémy. O co konkrétně se jednalo?
Měla jsem vyhřezlou ploténku a tři roky jsem se s tím potýkala. Rok jsem to léčila a další dva trvalo, než jsem se vrátila zpátky. V té době se sešlo víc věcí najednou, které to uzdravování rozhodně neurychlily.

Kde jste v tu dobu brala motivaci, abyste s atletikou nesekla?
Myslím si, že většina lidí zažije takový propad a musí se s tím srovnat. Pořád jsem si říkala, že za sebou mám už nějaký úspěch a snad to nebylo náhodou a že bych ráda ještě něco v atletice dokázala.

Kdy se to zlomilo k dobrému?
Řekla bych, že na MČR do 22 let v roce 2016 a pak až loni v hale, kde jsem se hodně zlepšila, když jsem zaběhla limit do Bělehradu.

Právě v loňské halové sezóně jste výkonnostně hodně vylítla, kde vidíte příčinu tohoto výkonnostního růstu?
Bylo to více faktorů. Samozřejmě zásadní roli hrálo, že jsem byla konečně zdravá a mohla absolvovat kvalitní přípravu. Nic už mě nelimitovalo ani na odrazech nebo v posilovně, která je pro sprinty zásadní.

Vaším prvním šampionátem mezi dospělými bylo HME v Bělehradě. S čím jste tam odjížděla a jak jste byla spokojena se svým vystoupením v Srbsku?
Chtěla jsem se dostat do semifinále, a to se mi podařilo. Běžela jsem tam i slušný čas, takže jsem byla naprosto spokojená. Byla tam skvělá atmosféra.

Letos se vám podařilo překonat národní rekord na šedesátce. Čekala jste, že budete v této halové sezóně běhat tak rychlé časy?
Před halou jsem se cítila dobře. Příprava se povedla. Nedala jsem si vyloženě za cíl překonání rekordu, ale věřili jsme s trenérem, že když se to sejde, tak by mohl padnout. Musím se přiznat, že jsem to čekala spíše až v Birminghamu a ne na MČR. Hodně sebevědomí mi dodalo, že hned v prvním letošním závodě jsem zaběhla 7.29.

Jaké dojmy jste si odvezla z právě ukončeného HMS v Birminghamu?
V Birminghamu jsem chtěla postoupit do semifinále, což jsem zvládla. Tam se mi ale dost nepovedl start. To mě hodně mrzí. Chtěla jsem na HMS běžet o něco rychleji. Líbila se mi hala i město, ale atmosféra byla lepší v Bělehradě.

Jak bude teď vypadat vaše jarní příprava?
Nejprve pojedeme na týden do Nymburku. Následně se přesuneme na měsíc na Tenerife, kde budeme trénovat i se štafetou. Po návratu náš čeká ještě týden opět v Nymburku a pak už budou závody.

S jakými ambicemi půjdete do letní sezóny?
Chtěla bych se na stovce nominovat na mistrovství Evropy v Berlíně a rády bychom zaběhly limit i se štafetou. Musíme pořádně nacvičit předávky.

Jaký je vůbec váš vztah ke štafetám?
Štafety mám ráda. Sice dělám atletiku, ale mám ráda i kolektivní sporty, což štafeta vlastně je. Navíc si myslím, že se štafetou máme větší šanci někde uspět než v individuálních disciplínách.

Jak se zrodila vaše spolupráce s trenérem Jakubem Uhrem?
Kdysi jsme trénovali všichni společně u trenéra Františka Ptáčníka a Kuba mu dělal asistenta, poté si svěřence rozdělili a Kuba si vzal sprintery včetně mě. To bylo zhruba před dvěma lety a myslím, že ta spolupráce nese své ovoce. Patří mu velký dík. Jsem mu vděčná za to, kam mě dostal. Občas to se mnou nemá jednoduché, takže si jeho přístupu hodně cením.

Poslední dva roky sbíráte úspěchy hlavně na šedesátce. Je vám tedy bližší spíše stovka nebo šedesátka?
Chtělo by to něco mezi. Ideální by byla osmdesátka, ale řekla bych, že mám radši šedesátku, protože je kratší. Stovce se ovšem také nebráním. U dvoustovky už je to horší, ale třeba i na ní zaběhnu nějaký slušný čas.

Čeho byste chtěla v atletice dosáhnout z dlouhodobého hlediska?
Mým velkým snem je, aby se mi podařilo nominovat na olympijské hry v Tokiu. Věřím, že když vše bude probíhat dobře, tak by to mohlo klapnout.

Máte v oblibě tetování. Kolik jich vlastně máte a plánujete ještě nějaké?
Momentálně jich mám sedm. První jsem si nechala udělat ve dvaceti. Tetování se mi vždy líbilo, ale už musím brzdit. Všeho moc škodí.

Petr Jelínek, foto: ČAS - A. Gräf, D. Kisialová, J. Kucharčík

Vytisknout