přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

13. září 2018, 17:24

Irena Šedivá - rozhovor září

Hostem naší rubriky "Rozhovor měsíce" byla tentokrát sedmá oštěpařka z mistrovství Evropy v Berlíně Irena Šedivá.

Jaká byla vaše cesta k atletice?
Nejprve jsem běhala se strejdou přespoláky a tam si mě vyhlédl trenér Martin Prouza z Berouna. Poté za mnou jezdil do Příbrami na tréninky. Atletiku dělám hlavně díky němu. Chtěl mě ulovit do berounského týmu. Vzpomínám si, že mi bylo zhruba jedenáct let.

Měla jste od začátku jasno, že chcete být oštěpařkou nebo jste zkoušela i jiné disciplíny?
Pan Prouza byl hlavně trenérem běhů. Souběžně s atletikou jsem se věnovala ještě volejbalu, tak mi řekl, že když mám takovou ránu v ruce, že bych mohla zkusit oštěp. Jezdil za mnou každý pátek do Příbrami. Házeli jsme spolu na louce, kde mi vždy udělal čáru z mouky. Poté, co jsem pak ve čtrnácti vyhrála MČR žactva, začali jsme se oštěpu věnovat více. Velký vliv na mě mělo vítězství Báry Špotákové na olympiádě v Pekingu 2008, tehdy jsem si ji vzala za vzor. Právě v té době jsem vyhrála již zmiňovanou žákovskou republiku, tak se to nějak sešlo.

Vzpomenete si vůbec na své první atletické závody?
První závody jsem šla v hale na Strahově. Běžela jsem patnáctistovku a skončila na krajském přeboru druhá. Pamatuji si, že jsem běžela ve volejbalových sálovkách. Co se týká oštěpu, ten jsem si poprvé zkusila v rámci žákovského víceboje a hodila hliníkovým náčiním šestnáct metrů.

Do devatenácti let jste kombinovala na vrcholové úrovni atletiku s volejbalem. Jak těžké to bylo?
Hrála jsem první juniorskou volejbalovou ligu. Do sedmnácti jsem oblékala příbramský dres, pak jsem na rok přestala a následně hrála v Plzni. Jednou týdně jsem chodila na trénink a jinak jsem se věnovala atletice, která mě fyzicky připravila i na volejbal. Ten jsem měla tak nějak zažitý, takže to zas tak těžké nebylo.

Vaší první velkou mezinárodní akcí bylo MS do 17 let v Brixenu v roce 2009. Jaký to pro vás byl zážitek?
V Brixenu u mě převládalo zklamání. Moc jsem se tam těšila a závod se mi pak nepovedl. Ale brala jsem to jako zkušenost a lekci.

O dva roky později jste skončila šestá na mistrovství Evropy juniorů v Tallinnu. Jak vzpomínáte na tento šampionát?
Tehdy jsem hodila daleko v kvalifikaci a cítila šanci na medaili. Kdybych hodila kolem osobáku, tak by to vyšlo. Po finále jsem byla spíše zklamaná. Přeci jen jsem odjížděla v trochu jiné pozici než o dva roky dříve do Brixenu.

V jednadvaceti letech jste odešla studovat a trénovat na Virginia Tech University. Co vás k tomu vedlo?
Vždy mě lákalo a zajímalo, jaký je to asi svět. Tehdy jsem se měla v Čechách dobře. Byla jsem na Dukle pod Rudou Černým, chodila na vysokou a říkala si, že něco výrazně lepšího mě asi nemůže čekat. Měla jsem trošku obavu, abych se nezhoršila v atletice, což se některým závodníkům stává, když odejdou do Spojených států.

Jak se liší oštěpařský trénink v České republice a ve Spojených státech?
V USA se starají o posilovnu jiní trenéři, než je váš hlavní kouč, což každému nesedí. Chybí tam speciální oštěpařské cvičení. Měla jsem štěstí, že můj trenér to tak nedělal. Tady v Čechách je individuálnější přístup. V Americe má trenér deset nebo dvanáct vrhačů, kteří se navíc věnují různým disciplínám. Velkým plusem tréninku ve Spojených státech je materiální podpora.

Napadlo vás, že byste ve Spojených státech zůstala nebo jste měla jasno, že se vrátíte do České republiky?
Vždy jsem se chtěla vrátit. V průběhu prvního roku jsem měla pocit, že se snad vrátím už po čtyřech měsících, ale pak jsem si tam zvykla, našla kamarády a vše bylo jednodušší. Hlavní motivací těch, kteří zůstávají po studiu ve Spojených státech, jsou pracovní příležitosti. Mají možnost okamžitě obsadit zajímavé pracovní pozice. Trošku mě lákalo tam zůstat, ale myslím, že jsem se rozhodla dobře.

Na univerziádě v Gwangju jste vybojovala bronzovou medailí. Jaké dojmy ve vás zanechal tento úspěch?
Univerziádu jsem si užila ve všech směrech. Bylo to poprvé, kdy vše v závodě klaplo. Přesto, že jsem měla dobrou sezónu, medaile pro mě byla překvapením, i když jsem doufala, že by to mohlo dopadnout. Rozhodně je to jeden ze závodů, na které vzpomínám nejraději. Navíc ráda cestuju, byli jsme tam čtrnáct dní, tak byla i možnost poznat něco z Jižní Koreje.

Na podzim jste začala trénovat se skupinou Jana Železného. V čem jste pociťovala největší změny?
V Americe mě trenér hodně šetřil, takže jsem ho kolikrát moc neposlouchala a přidávala si. Tady trenéra nejde neposlouchat. Teď nad oštěpem víc přemýšlím. Zjišťuji, že se to dá dělat také jinak než se dřít za každou cenu. Spousta věcí se dá udělat dobře technicky. Vím, že když se třeba zlepším běžecky, tak mi to pomůže v dalších aspektech tréninku. Je to spousta detailů, které mi ukazují, že se dá trénovat různými způsoby a to vědění, co má trenér, to je něco neskutečného. Překopalo mi to celé vnímaní oštěpu.

Na jarním soustředění v Jihoafrické republice jste strávila téměř tři měsíce. To bylo také něco nového. Jak jste to snášela?
Naprosto jsem si to užívala. Máte naprostý klid na přípravu, nemusíte se zabývat ničím jiným a jste spokojení. Prostě makáte a ničím se nezatěžujete. Klidně bych tam jela třeba na pět měsíců.

Právě v průběhu soustředění v JAR jsem poprvé v kariéře při závodě překonala šedesátimetrovou hranici, když jste si vylepšila osobní rekord na 60.51. Dodalo vám to klid do nadcházející sezóny?
Už jsem začala mít strach, že tu šedesátku snad nikdy nepřehodím. Chtěla jsem trenérovi ukázat, že ta cesta, kterou jsme se vydali, má smysl. Hodně se mi ulevilo, že jsem hned v úvodu sezóny předvedla takový výkon a splnila limit na mistrovství Evropy, ale na druhou stranu mě trošku mrzelo, že už jsem se pak v jejím průběhu nezlepšila a těch šedesátimetrových hodů nebylo víc.

Na mistrovství Evropy v Berlíně jste vybojovala sedmé místo. Jak se na ten šampionát díváte s krátkým odstupem času?
V kvalifikaci jsem byla hodně nervózní, takže bylo příjemné překvapení, že se mi ten druhý pokus povedl. Ve finále jsem se pak cítila dobře a až na jeden předvedla vyrovnané hody. Sedmé místo mě potěšilo, ale trošku si vyčítám, že k lepšímu umístění bylo blíže než na jiných velkých akcích, ale aspoň mám motivaci do další přípravy.

Berlín pro vás byl druhým mistrovstvím Evropy. Můžete ho srovnat s Amsterdamem?
Do Amsterdamu jsem jela poté, co byla má achillovka měsíc v ortéze a nic jsem nedělala. Předvedla jsem tam zoufalý výkon. V Berlíně se mnou byl trenér a už jsem to tam nejela jen zkusit, ale chtěla opravdu závodit a předvést solidní výsledek.

Co považujete za největší úspěch své dosavadní kariéry?
Co se týká medailových umístění, tak asi řadím na stejnou úroveň bronz z univerziády a svá dvě vítězství na šampionátu NCAA. Největším osobním úspěchem pro mě byla zvládnutá kvalifikace v Berlíně. „Kvalda“ bývá vždy nejtěžší, kolikrát v ní vypadne řada favoritek. Těší mě, že jsem ji zvládla.

Jaké máte plány na posezónní volno?
Nejspíš vyrazíme s kamarády na hory do Gruzie. Poté bych chtěla jet se ségrou a mamkou do Itálie a pokud zbyde čas, tak by bylo fajn stihnout ještě potápění v Chorvatsku.

Čemu se ráda věnujete ve volném čase?
V podstatě tomu, co mám v plánu po sezóně. Ráda chodím po horách, potápím se, jezdím na kole nebo cestuji.

Máte nějaký atletický vzor?
V začátcích to byla Bára Špotáková a samozřejmě je mým vzorem i můj současný trenér Jan Železný. Sedí mi lidsky i sportovně. Je to legenda a neskutečně si ho vážím.

Petr Jelínek, foto: Ivana Roháčková

Vytisknout