přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

26. října 2017, 13:25

Barbora Malíková- rozhovor října

Hostem pravidelné rubriky Rozhovor měsíce je tentokrát dorostenecká mistryně světa v běhu na 400 metrů Barbora Malíková.

Jak jste se dostala k atletice, kdo vás k ní přivedl a kolik vám bylo let?
K atletice jsem se dostala díky rodičům, kterým se moc nelíbilo, že jen pořád sedím, kreslím a modeluji. Začátkem čtvrté třídy jsme řešili, jestli začnu s bojovými sporty, které jsem chtěla dělat, nebo s atletikou, která byla z hlediska bezpečnosti pro rodiče přijatelnější. V tělocviku mě vždy bavilo běhání a překážková dráha. Takže mě rodiče zavedli na Tyršův stadion a již jsem zůstala atletice věrná.

Pocházíte ze sportovní rodiny?
Nepocházím. Moji rodiče a ani příbuzní moc nesportovali, jen rekreačně. Občas patřili v tělocviku k těm lepším, ale nic neobvyklého. Taky je to asi tím, že je nikdo ke sportu nevedl.

Zkoušela jste i jiné sporty?
Že bych se zabývala v minulosti jiným sportem, to ne. Asi jako každé dítě jsem objevovala krásy sportu v hodinách tělocviku, ale to je tak vše. Od malička mi nešly a ani nebavily míčové hry, takže můj okruh, co můžu dělat, se hned zmenšil

Proč jste si vybrala zrovna atletiku?
Vlastně jak už jsem odpověděla v předchozích otázkách, atletika se zdála rodičům bezpečnější, mě bavilo běhat a taky kamarád rodičů - bývalý atlet, ve mně viděl nějaký ten potenciál.

Jaké byly vaše první atletické krůčky? Zkoušela jste i jiné disciplíny nebo jste chtěla být od začátku sprinterkou či běžkyní?
Nejdříve jsem okoukávala od ostatních, jak se co dělá. Chtěla jsem vše dělat naplno a neflákat různé prvky, které se zdály některým zbytečné. Nejvíce mě bavilo běhat, ale ze začátku jsem dělala méně oblíbené čtyřboje a pětiboje, vlastně až do mladšího žactva. Tam jsem vždy zkazila svůj výsledek hodem, později hlavně překážkami a poté, naháněla body na bězích.  Mimo víceboje jsem také běhala svou oblíbenou kombinaci 60, 150, 300.

Vzpomenete si na své první závody?
Moje první závody byly tuším v Ostravě, ještě na starém tartanu. Když jsem nastoupila na stadion a běžela jsem, připadala jsem si jako opravdový atlet. Myslím, že to byla šedesátka a běžela jsem ji pár desetin nad 10 sekund.  V tu dobu jsem se s nikým neznala a ani moc nebavila. Byla jsem dítě, které se bálo na kohokoliv promluvit.

Jak vůbec vznikla spolupráce mezi vámi a trenérkou?
Trenérka je se mnou od mých prvních krůčků v atletice. Rodiče hledali kontakty a ptali se, kde a kdo by byl nejlepší. Přišla jsem k ní na zkušební trénink a už jsem zůstala. Trenérka se věnuje sportu naplno, navíc dokáže dobře skloubit tréninky s mou školou, za což jsem hodně ráda. Myslím si, že máme hodně dobrý vztah.

Kdy přišel ten moment, že jste si řekla…“Chci běhat dlouhé sprinty.“?
Tak takový moment si moc neuvědomuji, ale časem jsem se více a více zlepšovala na delší sprinty. Ze začátku jsem běhávala i 60m, ale jak mnozí ví, mně starty nikdy nešly a vždy jsem od začátku ztrácela a až v posledních metrech jsem soupeřky doháněla. Také se mi líbilo, že každá třístovka je jiná a můžu se z předešlých startů více poučit. Možná tohle byl zlom, někde ke konci mladšího žactva.

Již v žákovské kategorii jste o sobě dala vědět skvělými časy na tratích 300 i 400 metrů. Letos jste byla první rok v dorostenecké kategorii. Změnil se nějak váš trénink s přechodem do dorostu? Jak často trénujete?
Tréninky se nijak nezměnily. Možná se více soustředím na techniku a dávám mnohem více času regeneraci, ale to je si myslím vše. Počet tréninků závisí na různých věcech, jak se cítím, kolik mám školy, jaké je počasí, atd., ale obvykle mívám 4 nebo 5 tréninků týdně.

Jak vzpomínáte s odstupem několika měsíců na MS do 17 let v Nairobi, kde jste zvítězila?
Ještě pořád netuším, jak mám popsat tu radost. Asi bych nenašla jedinou věc, která se mi na mistrovství nelíbila. Usměvaví a přívětiví tamní lidé, jejich příroda, nejlepší počasí co jsem si mohla přát, úžasná atmosféra s neuvěřitelně velkou a plnou tribunou, naše česká grupa, jídlo a hlavně ten výsledek. Asi dlouho nenajdu závody, které by byly z mého pohledu celkově tak krásné. Přivezla jsem si jen malé suvenýry, vzpomínky, fotky a videa. Jediné co mě ohledně Keni mrzí je to, že se možná do Nairobi už nepodívám a nezaběhnu si na jejich stadionu s modrým mondem.

Čím vás Keňa zaujala po nesoutěžní stránce?
Letěla jsem s nabaleným kufrem plným jídla a vracela jsem se s ním i zpátky, takže jejich jídlo bylo opravdu dobré.  Mrzí mě, že jsem nezkusila jejich ovoce, a to kvůli zdravotním obavám. Zaujal mě taky přístup tamních lidí k nám. Chtěli s námi navázat kontakt, popovídat si o sportu, rozdílech našich států nebo se jen s námi vyfotili či zpětně zamávali a usmáli se. Je to úplně jiná země, myslím si, s velkými možnostmi. A jak lidé v dokumentech o Africe nosí tašky, různé mísy či ovoce na hlavě …tak tohle bylo v Keni taky.

Následoval EYOF v maďarském Györu, kde jste brala stříbro. Jak vzpomínáte na tento závod?
I když to zpočátku nevypadalo, s odstupem času vzpomínám v dobrém. Je pravda, že přiletět z Keni a zanedlouho letět do Maďarska bylo velmi náročné - a já tomu předtím nevěřila.  Jsem vlastně i radši za 2. místo na EYOFu než na MS. Tím jsem si uvědomila důležité věci a nabrala další zkušenosti. Samozřejmě také i odtud mám nespočet úžasných zážitků se skvělou partou - takže ještě jednou - děkuji lidi! A ohledně závodu: zrušil se nám rozběh a měli jsme tedy o jeden start méně, což pro mě bylo skvělé. Ale před mým rozběhem v semifinále se spustil prudký déšť, jak bylo v Maďarsku běžné, a start se opozdil asi o 65 minut. Nejhorší však bylo to, že jsme se měly udržovat pořád v teple, protože se nevědělo, v kolik poběžíme. Ale nebudu se vymlouvat, všichni měli přece stejné podmínky a ve finále byli z toho unavení všichni.

Letos se vám podařilo získat také premiérový titul na MČR mezi ženami. Je vám stále teprve patnáct let. Je pro vás rozdíl závodit s vrstevníky a s dospělými?
Je tam rozdíl v tom, že já závod se staršími beru hlavně jako závod pro zkušenosti. Samozřejmě teď už lidé očekávají i kvalitní výsledky mezi ženami, ale já se hlavně soustředím na sebe.

Jak zvládáte kombinovat školu a studium?
Na základní škole to zvlášť namáhavé nebylo, ale od září studuji na střední škole, kde mimo jiné děláme výkresy, které jsou časově náročné. Jsem na začátku, zatím jsem neměla problém, že bych extrémně nestíhala. Sice volného času mám málo, ale rodiče, trenérka i učitelé mi vycházejí vstříc.  Tak doufám, že vše budu stíhat i nadále. Samozřejmě pro mě je škola přednější.

Která část tréninku je vaše oblíbená a kterou naopak v lásce příliš nemáte?
Trénuji 4-5x týdně, někdy víc někdy méně. Je to i o tom jaká je část přípravy. Moc  nemusím -rozcvičovací část, kdy se chodí většinou to samé nebo podobné prvky. Poté však přichází část, na kterou se obvykle těším, a tedy to co je hlavní náplní tréninku, např. krátké pyramidy nebo úseky na rozvoj rychlosti.

Letos se vám podařilo splnit limit na Nairobi i na osmistovce. Uvažujete nad touto disciplínou třeba do budoucna?
Uvažovala jsem o tom a myslím, že nejsem sama. Čtvrtka je moje oblíbená trať a osmistovka je tomu opačná. Zatím jsou na mě dvě kola až příliš, ale uvidíme, kam mě osud povede. Zatím se budu hlavně soustředit na 400m, která mě tolik nebolí a není pro mě tak psychicky náročná.

Jak bude vypadat vaše příprava v následujících měsících?
Následující měsíce mám naplánována soustředění, stejně jako ostatní budu naběhávat pro nadcházející sezónu a hlavně bych mohla konečně zařadit zdravou výživu.

Jaké jsou vaše ambice pro příští rok?
Pro mě je nejdůležitější zdraví. Samozřejmě bych se chtěla oproti minulému roku zlepšit a nabrat nové zkušenosti, ale uvidíme, jak vše bude probíhat a kolik času budu moci věnovat atletice. Sice přemýšlím nad časy, které bych chtěla splnit, snad to bude v mých silách.

Čemu se ráda věnujete ve volném čase?
Ve svém volném čase jsem kreslila, což nyní částečně nahradila škola a až to jen trochu půjde, chtěla bych zase začít chodit do základní umělecké školy. Vzhledem k tomu, že spousta mých přátel jsou atleti, a to i v jiných kategoriích, tak se jdu podívat a fandit na jejich závody. Také si ráda zajdu ven s ostatními přáteli, popovídat si u sushi, pizzy nebo nějakého sladkého desertu.

Kdo je vaším atletickým vzorem?
Já od mala přemýšlela, kým bych tak chtěla být, kdo mě nejvíce zaujal. Nyní jsem toho názoru, že každý jsme jiný a mít jen jednoho či dva vzory, já nemůžu. Inspiruji se všude kolem, jak technikou, tak podáním a snažím se být sama sebou a takhle vyniknout. 

Petr Jelínek

Vytisknout