přejdi na obsah | přejdi na menu | přejdi na vyhledávání

11. dubna 2017, 09:07

Amálie Švábíková rozhovor dubna

Hostem naší pravidelné rubriky byla tentokrát česká juniorská rekordmanka ve skoku o tyči a bronzová medailistka z loňského ME do 17 let Amálie Švábíková.

Amálko, v kolika letech jste začínala s atletikou a kdo vás k ní přivedl?
S atletikou jsem začínala v Kadani, kde jsme v tu dobu bydleli. Přivedli mě k ní rodiče. Bylo mi deset let. Pak jsme se přestěhovali do Prahy a začala jsem trénovat u Marka Čepeláka na Slavii.

Zkoušela jste i jiné sporty?
Nějakou dobu jsem se věnovala gymnastice, jezdila jsem také na snowboardu a hrála volejbal. Rodiče mě od malička vedli k všestrannosti.

Takže jste ze sportovní rodiny?
Ano, mamka hrála závodně pozemní hokej, brácha byl hokejista a táta hrál volejbalovou extraligu a dělal i atletiku.

Jak jste zvládala kombinovat snowboarding s atletikou?
Když jsem byla menší, tak to ještě šlo. V zimě jsem se mohla věnovat snowboardu, protože halová sezóna v atletice není až tak důležitá a v létě jsem dělala atletiku, která mi pak pomohla i ve snowboardingu. Postupem času bylo těžší a těžší kombinovat oba sporty. Pořád jsem si namlouvala, že to půjde, ale blížil se čas, kdy jsem se musela rozhodnout. Všichni se mě ptali, čemu dám přednost. Na přelomu roku 2014 a 2015 jsem se pak rozhodla pro atletiku.

Přitom se vám ve snowboardingu dařilo. Jaký v něm byl váš největší úspěch?
Na mistrovství světa v Číně jsem skončila ve své kategorii na čtvrtém místě, což je asi největší úspěch. Cením si i prvního a třetího místa na Evropském poháru.

Co tedy nakonec rozhodlo pro atletiku?
Vedly mě k tomu určité osobní důvody, které mi v tomto rozhodnutí pomohly. Bylo mi tehdy čtrnáct a já si řekla, že se chci naplno věnovat atletice.

Vzpomenete si na svůj první tyčkařský závod?
Můj první závod v tyči byl ve starších žákyních v roce 2013 na halovém Přeboru Prahy. Skočila jsem tehdy 250 centimetrů a vyhrála.

Zkoušela jste i jiné disciplíny?
Než jsem se začala věnovat skoku o tyči, tak jsem zkoušela v podstatě všechno. Závodila jsem i ve vícebojích.

Jak vznikla vaše spolupráce s trenérem Pavlem Beranem starším?
Bylo to na halovém mistrovství republiky žactva v Jablonci v roce 2013, kde jsem skončila čtvrtá a pan Beran přišel za Markem Čepelákem a řekl mu, že by mě chtěl trénovat. Tak jsem k němu tak postupně začala docházet na tyčkařské tréninky.

Proč jste si vybrala tyč? Čím vás oproti jiným disciplínám zaujala?
Tyčka je strašně zajímavá. Jak jsem ji chytla do ruky, tak se mi to zalíbilo. Někdy mi přijde, že je to oproti ostatním disciplínám úplně jiný sport. Já byla vždy takový blázen, co všude lezl. Dělala jsem salta a skákala.

Vaší první velkou mezinárodní akcí byl EYOF (evropksý olympijský festival mládeže) v roce 2015, kde jste hned získala medaili. Jak na tuto zkušenost vzpomínáte?
V sezóně 2015 jsem měla na výběr, jestli budu startovat na mistrovství světa dorostu v Cali nebo na EYOF v Gruzii. Musím se přiznat, že v té době jsem se ještě necítila nato, že bych mohla měřit síly se světovou elitou a naopak věřila, že na EYOF můžu bojovat o nějaké pěkné umístění. V Cali bych se možná ani nemusela dostat z kvalifikace. Nechtěla jsem nic uspěchat. Rozhodně jsem do Tbilisi odcestovala s menší trémou, než kdybych jela na mistrovství světa. Samotný závod v Gruzii byl super zážitkem. Získala jsem bronz a skočila si osobní rekord, takže na to vzpomínám ráda.

V průběhu halové sezóny 2016 jste se poprvé v kariéře jste skočila halový dorostenecký národní rekord. Jaký to byl pocit? Přeci jen dostat se přes čtyři metry je určitá zlomová meta.
Rozhodně to pro mě bylo překvapující. Tehdy jsem byla spokojená už s osobákem 397, a když tam potom zůstalo i těch 402, to bylo neskutečné. Čtyři metry jsou takovou zlomovou hranicí, kterou bývá někdy hodně těžké překonat. Tehdy jsem si říkala, že je nereálně, abych venku pak skákala ještě výše.

Loni jste se po roce vrátila do gruzínského Tbilisi, kde se konal evropský šampionát do 17 let, odkud jste si odvezla bronz. Možná jste ale čekala o trošku víc, že?
Z tohoto mistrovství ve mně panují smíšené pocity. Medaile je samozřejmě pěkná, ale na druhou stranu jsem měla z celé startovní listiny nejlepší výkon. Už jsem i pociťovala určitý tlak, protože jsem patřila mezi favoritky, což mi ale nevadilo. Kvalifikace proběhla v pohodě, ale bylo tam neskutečné vedro a po fyzické stránce jsem byla úplně vyšťavená. Nakonec jsem ještě mohla být ráda za medaili.

Poté jste hned přelétala na mistrovství světa juniorů v Bydhošti. Jak hodnotíte své vystoupení v Polsku?
Tam jsem si to trošku vynahradila. Myslím, že sedmé místo v juniorské světové konkurenci bylo moc pěkné. Přijeli se na mě podívat i rodiče a byl to pro mě velký zážitek, když jsem si mohla zaskákat se světovými tyčkařkami. Samozřejmě je sleduji na instagramu, ale tady byla možnost vidět naživo, jakou mají techniku a na čem skáčou, což bylo nesmírně zajímavé.

Letos v hale jste dokázala posunout hodnotu českého juniorského rekordu až na 440 centimetrů. Čekala jste takový výkon?
Vůbec jsem nečekala, že skočím 440. Koncem prosince jsem skočila 415, čímž jsem ještě vylepšila dorostenecký nároďák a zpříjemnila si začátek halové sezóny. Doufala jsem, že budu skákat okolo 420, ale 440 to pro mě byla úplná rána.

Co myslíte, že stojí za takovým rapidním výkonnostním posunem?
Začali jsme hodně intenzivně trénovat. Po technické stránce je to podobné, ale víc běháme, posilujeme, věnujeme se gymnastice. Také jsem hodně zrychlila. Navíc jsem se už dostala na tvrdší tyče, které také pomáhají.

Jak bude v průběhu dubna vypadat vaše příprava?
První dva týdny v dubnu se budeme připravovat v Praze a pak poletíme na reprezentační soustředění do Španělska, odkud se vrátíme 27. dubna a pak už nám budou zbývat dva týdny do závodů.

Jaké jsou vaše ambice pro letní sezónu?
Vrcholem je určitě mistrovství Evropy juniorů v Grossetu. Bude to hodně těžký závod. Bude tam juniorská světová rekordmanka Wilma Murtová z Finska. Vysoko skáče i Švédka Gunnarssonová. Jistě to bude zajímavé. Kdyby se mi podařilo kvalifikovat na mistrovství světa do Londýna, to by byla fantazie.

Jak zvládáte kombinovat studium a atletiku?
Zatím se mi to daří naprosto bez problémů. Studuju na Anglo-německé obchodní akademii a vycházejí mi maximálně vstříc. Vlastně ani nepotřebuji individuální plán. Navíc mě studium baví. Ráda bych později studovala i na vysoké škole.

Máte nějaký tyčkařský vzor?
Vyloženě vzor nemám. Samozřejmě sleduji světové tyčkařky a líbí se mi, jak skáčou Američanky Jennifer Suhrová a Sandi Morrisová.

Co děláte ráda ve volném čase?
Snažím se ho trávit s kamarádkami a s rodiči. Moc ráda cestuju nebo si jdu zahrát volejbal. 

Petr Jelínek

Vytisknout