Jiří Skobla



Skobla_medailon.jpg

Jedním z těch, kdo opustili naše atletické řady velmi brzy po skončení mistrovství Evropy v Praze, byl Jiří Skobla, jedna z nejvýraznějších postav naší atletiky. V té době byl podplukovníkem čs. armády a trenérem nejlepšího atletického oddílu Dukla Praha, členem realizačního týmu komise vrcholové atletiky odpovědným za vrh koulí, členem předsednictva ÚV ČSTV a měl i několik politických funkcí, neboť se stal členem KSČ ještě dlouho před únorovými událostmi roku 1948.

Narodil se 16. dubna 1930 v Praze a vyrůstal v rodině olympijského vítěze ve vzpírání z roku 1932. Vyučil se cukrářem a chtěl hrát kopanou a také hrál na místě pravého obránce za druhotřídní mužstvo Staroměstské Olympie. V prosinci 1947 však změnil své sportovní záměry a přihlásil se do vzpěračského oddílu tehdejšího klubu SNB Praha, aby se věnoval sportu, ve kterém tolik vynikl jeho otec.

Vzepřel dokonce 375 kg, stal se v roce 1948 mistrem republiky ve vzpírání v kategorii nováčků a byl i juniorským mistrem. Jednou se však při tréninku se 120kilovou činkou zranila po lékařské prohlídce to byl konec vzpírání. Otec Skobla ho odvedl na Spartu k Janderovi, který mu nabídl do ruky kladivo, ale to se Jirkovi nelíbilo. Zaujala ho však koule, hodil s ní na zkoušku 11.80 m a o jeho osudu bylo rozhodnuto.

Skobla zůstal ve Spartě, kde si ho vzal do práce výborný trenér Ota Vodička, který praktikoval nové tréninkové metody na principu všeobecné přípravy. Nemohl sice vzpírat, ale ruce i ramena si Skobla posiloval za pomoci kladiva a také nadhazováním a chytáním hozené koule. Jeho tréninková dávka obsahovala až 500 pokusů ve velmi krátké době.

Startoval za Spartu tři sezony 1949–1951 a odešel v roce 1952 do tehdejšího ATK Praha už jako čs. rekordman.

Významným závodem pro něj byla Velká cena města Znojma ve vrhu koulí v roce 1950, která měla určit dva reprezentanty na utkání proti SSSR. Skobla předvedl 14.91 m a byl vybrán poprvé do reprezentace. Startoval tedy za naši republiku v památném utkání se SSSR koncem října 1950 na Strahově za mrazivého počasí.

A pak už to bylo mnoho dalších reprezentačních startů až do posledního utkání v roce 1969 se Švédskem na stadionu v Edenu. Reprezentační dres oblékl 50krát, nejvíc ze všech našich atletů, jedenkrát víc než Ludvík Daněk.

Když odešel z reprezentace Emil Zátopek, byl jednoznačně zvolen Skobla kapitánem našeho družstva. Jako kouč reprezentace a její kapitán byl vynikající. Dával mužstvu veselou náladu, byl takřka u každé disciplíny a povzbuzoval každého závodníka, aby právě v tuto chvíli zabojoval. Ještě v roce 1966 startoval na I. Evropských halových hrách ve Stuttgartu, kde získal bronzovou medaili výkonem 18.08 m. Další rok na II. EHH v Praze se mu už podobný úspěch nezdařil, když vypadl v kvalifikaci.

Jako první čs. koulař překonal v roce 1952 hranici 17 metrů, jako prví Evropan překonal v roce 1957 hranici 18 metrů. Startoval na třech olympijských hrách, v Helsinkách byl osmý výkonem 15.92 m, v melbourne získal bronzovou medaili výkonem 17.65 m a v Římě byl devátý výkonem 17.39 m. Zúčastnil se také tří mistrovství Evropy, kde získal dvě vzácné medaile, zlatou v roce 1954 v Bernu a bronzovou ve Stockholmu. Překonal šestkrát evropský rekord, poprvé v roce 1952 výkonem 17.12 m a naposled roku 1957 výkonem 18.01 m. Devatenáctkrát se stal čs. rekordmanem, poprvé v roce 1952, když překonal o 13 cm legendární rekord Doudy na 16.33 m a svého nejdelšího vrhu 18.52 m dosáhl v roce 1963. Byl dvanáctkrát mistrem republiky. Jeho životní bilance je skutečně vynikající.

Za svou nejlepší sezonu považoval rok 1956 a za největší úspěch to, že se umístil v Melbourne za dvěma Američany O´Brianem a Niederem a před černým Američanem Bantumem. Jako nejtěžší sezonu bral rok 1962, když odjel na mistrovství Evropy do Bělehradu jako favorit a za deště, ve kterém vždy nerad závodil, skončil až na šestém místě výkonem 17.87 m a prvním se stal Maďar Varjú vrhem těsně nad 19 metrů. Uznával vždy svou tréninkovou chybu v tom, že už v roce 1952 poznal podrobně novou techniku O´Briana, ale rozhodl se nevrhat tímto stylem. Teprve později poznal, jakých zvratů dosáhla jeho disciplína s novou technikou.

Po skončení závodní činnosti zůstal v Dukle Praha jako trenér. Jeho odchovanci byli zejména koulaři Jaroslav Brabec (osobní rekord 21.04 m) a Jaromír Vlk (osobní rekord 20.53 m), odevzdal tedy své životní zkušenosti do své práce trenéra. V době svého závodního „důchodu“ však stále vrhal rekreačně a dokonce rok před svou smrtí v roce 1977 startoval na II. světové veterániádě v Helsinkách, kde zvítězil v kategorii nad 45 let výkonem 15.43 m.

Při množství úkolů se vždy věnoval i své rodině. Bohužel, neúprosná nemoc nezůstala v klidu. Ještě ho bylo vidět na cvičných hřištích při pražském ME a naposled v polovině září 1978 na utkání s Maďarskem v Budapešti, kdy už se příznaky těžké nemoci silně hlásily a musel se přemáhat, i když ho jeho typický úsměv neopustil. Zemřel dne 18. listopadu 1978. Svým sportovním životem si dobyl trvalé místo mezi nejvýznamnějšími postavami naší bohaté atletické historie.

Jan Jirka - (výňatek z knihy „Sto let královny“)

Vytisknout