Robert Změlík



Triumf na HMS 1997 v Paříži

Robert Změlík, hanák z Ivaně u Prostějova získal na OH v Barceloně korunu nejvšestrannějšího atleta planety Země. Nebyla to náhoda, ale výsledek roků fanatického atletického tréninku. Ne nadarmo se tvrdilo, že Robert buď trénuje, nebo o atletice diskutuje nebo přemýšlí, a to 24 hodin denně.

Sportovní základy získal v Klenovicích na Hané. "Tam nastartoval můj atletický motor skvělý tělocvikář Jan Kopečný. Jako kluci z venkova jsme dělali snad všechny sporty. Ale ve škole se mi dařilo nejen v tělocviku. Měl jsem vyznamenání i na vítkovickém SOU,“ tvrdí Robert.

Už v páté třídě hrál záložníka v žákovském klubu Sokol Ivaň a v zimě se věnoval košíkové jako pivot. "Chtěl jsem být ve všem nejlepší a dost se nám to dařilo. Škola z Klenovic byla postrachem sportovek v celém kraji. V 11 letech jsem si udělal doma na zahradě doskočiště, dřevěné bloky i klukovské sektory prokouli a oštěp. Když jsem skákal, padly na to všechny matrace z domova. O šest let starší brácha - Vilda - si zase udělal svoji posilovnu,“ vzpomíná s úsměvem Změlík.

Přesně ví, že svoji první atletickou medailičku získal v Prostějově při běhu Stráže lidu, to mu bylo 10 let. V osmé třídě se vypravil o prázdninách za atletickými odborníky do Prostějova, za „strécem“ Zikmundem a Milanem Čečmanem a už ve 14 letech se poprvé zapsal do listiny čs. rekordmanů. Skočil do dálky 692 cm. "Tenhle rekord dodnes nikdo nepřekonal a dokonce Lewis měl ve 14 letech osobák jen 686 cm," chlubí se právem nejslavnější atlet z Hané. Na podzim v roce 1983 si připsal první vícebojařský rekord, bylo to na Slavii. O rok později se dostal do vítkovického SOU a do skupiny trenéra Rudolfa Chovance. A právě on mu dal základ k vrcholným výkonům. Už v dorostenecké kategorii se zapsal Robert desetkrát do rekordních listin v hale i venku. Po dálkařském tréninku se vrátil k víceboji v 16 letech a hned rekordy 6564 bodů a 6728 bodů.

V roce 1986 se nominoval ziskem 7026 bodů ze Strahova na I. juniorské MS do Atén. Polepšil se v Řecku o 84 body a byl desátý. Právě pod Akropolí odstartoval do světa velkých vícebojařů. Cesta vzhůru však nebyla přímočará. Robert utržil nejeden šrám, a to doslova i obrazně. Mnohé si také „vykoledoval“ svou hanáckou hlavou. Na MEJ 1987 vedl ještě před tyčí, ale spadl do šuplíku a skončil v nemocnici a ne na stupních vítězů, v roce 1989 mu činka vyrazila sedm zubů a přerazila čelist, dostal koulí do hlavy, ale přišly ještě horší problémy.

První velkou medaili získal Robert na MSJ 1989 v Sudbury. Byla stříbrná (7659). Na podzim začal studovat na Vysoké báňské v Ostravě. Po třech semestrech však dal přednost atletice. V roce 1990 absolvoval první vysokohorské soustředění v Pyrenejích a bylo z toho 4. místo na ME ve Splitu. V tomto roce absolvoval i první hodinový desetiboj v Curychu a moc se mu líbil. To předznamenalo i další sportovně organizátorské aktivity mladého Hanáka.

Předolympijský rok odstartoval 5. místem v dálce (783 cm) na MS v hale v Seville. To už měl na svém kontě první osmimetrový skok z haly v Bordeaux (800cm). Ve strahovské nafukovačce přidal ještě 8 cm a nad překážkami porazil Hudce. Také na jaře zahájil ve velkém stylu. V Brescii vytvořil první seniorský rekord ve víceboji (8297 b.) a o pár dnů později se zlepšil v Götzisu na 8349. I na MS v Tokiu pokračoval v rekordní sérii. Výkon 8379 bodů mu zajistil čtvrtou příčku jen o 15 bodů za tehdy „bronzovým“ vítězem OH Schenkem. Robert byl naším nejúspěšnějším atletem a přece mu vadila další „bramborová“ medaile. Na podzim přestoupil do pražské Dukly.

Olympijský rok zahájil stříbrnou medailí na HME V Janově a rekordem 6118. Po dalším pyrenejském soustředění přišel úspěch v Brescii a vynikající rekord v Götzisu 8627 se skvělou dálkou (802) a překážkami (13,84). Trochu však ztratil v tyči a oštěpu. Pokračovaly vleklé problémy s loktem. Pár týdnů před OH opustil Změlík trenéra Chovance a dal přednost Bugárovi. Na OH v Barceloně procházel skvěle celou soutěži.

„Už jsem nebyl zcela zdravý. Bolel mě loket a šetřil jsem si jednu ránu pro olympijskou soutěž. Také kotník mě už trápil řadu měsíců. Po výšce 205 cm jsem však už byl klidný. Zatrnulo mi ještě po rozcvičovacím hodu oštěpem kolem 35. V závodě to však bylo třikrát přes 56 a nejdál 59,06 m. Před patnáctkou jsem měl již náskok 200 bodů před Peňalvarem, který ještě není žádný velký běžec. Doběhl jsem za Szabem a potom jsem už prožíval nádherný pocit olympijského vítězství,“ rád vzpomíná Robert Změlík.

Po Barceloně ještě odjel do Talence k souboji s O`Brienem, který propadl v americké kvalifikaci. Američan vytvořil světový rekord, Robert byl druhý, a přece všichni ocenili statečnost nastoupit po olympijském vítězství proti odpočinutému soupeři. Velký rok zakončil Robert slavným Vopet cupem v Ostravě, hodinovým desetibojem před 17 000 diváků i neoficiálním rekordem v této disciplíně.

Zimu strávil u strýce v Kalifornii. Tato zima však předznamenala další zdravotní problémy. „Po zranění z Los Angeles jsem to dorazil na halovém MS v Torontu. Po výšce jsem už dál nemohl. Ani další léčení nebylo úspěšné. Vzdal jsem na MS ve Stuttgartu a musel se podrobit operaci. Teď už vím, že byla rehabilitace zbytečně dlouhá a leccos se mohlo možná léčit jinak,“ je přesvědčený Změlík.

Další roky byly pro Roberta soubojem s problémy až do jara 1996. Po podzimním úrazu rameních vazů (1995) už věřil v návrat na dráhu snad jen sám Změlík. Opět strávil zimu v USA, v Provu. Američtí lékaři a rehabilitační pracovníci ho dokonale spravili. Začátkem května nasbíral v Itálii 8232 body, ještě v dešti a větru a s rezervou na trati 1500 m. V Rakousku zaběhl potom skvěle překážky. Před OH odletěl opět do Prova se svojí snoubenkou Andreou Sollárovou. „Chystám se na krokodýlí trénink, to je ležet a čekat na ještě lepší formu,“ tvrdil Robert opět plný sebedůvěry. A závěr toho všeho: sedmé místo v Atlantě výkonem 8422 bodů, v září svatba s Andreou v Bratislavě a zlatá medaile v sedmiboji na halovém mistrovství světa 1997 v Paříži.

František Macák - (výňatek z knihy „Sto let královny“)

Vytisknout