Petr Svoboda



V Petru Svobodovi viděli mnozí nástupce skvělých vícebojařů Dvořáka a Šebrleho a pár sezon to tak i vypadalo. Síla odchovance dukovanské atletiky však tkví nad vysokými překážkami a těm se nyní věnuje naplno. V sezóně 2008 se na stodesítce stal českým rekordmanem, předešlý výkon tehdy překonal v deseti závodech.

Světový šampionát sedmnáctiletých v roce 2001 absolvoval ještě jako dálkař, o rok později (2002) se na MS juniorské kategorie představil už jako sprinter a překážkář. Startoval i na evropském šampionátu juniorů (2003) i do 22 let (2005), ale pokaždé se jeho cesta zastavila v rozběhu. V roce 2003 dosáhl národního juniorského rekordu na 60 m překážek v hale (7.83).

Mezi dospělými se poprvé představil na mistrovství Evropy 2005 v halovém sedmiboji. V úvodní šedesátce mu naměřili 6.90 a usadil se na druhém místě průběžného pořadí. Hned v cíli se však skácel k zemi a s bolestivou grimasou sevřel své levé stehno, což znamenalo konec nadějí. Zklamaný Petr si přitom věřil na 6100 bodů, za takový výkon by bral bronzovou medaili. Pár měsíců specializované přípravy před halovou sezonou 2004 totiž stačilo Svobodovi k dosažení 5899 bodů v sedmiboji a cennému vítězství v mezistátním utkání Nizozemsko – Francie – Španělsko – Česká republika – Velká Británie.

Do halové sezony 2007 vstoupil Petr ve velkém stylu. Na překážkách si v Bratislavě vylepšil osobní rekord na výborných 7.66 sekund a do Birminghamu odlétal s velkými cíly. Jeho rychlost mu však byla paradoxně na obtíž. „Ve třech krocích se dostane o 30 centimetrů blíž překážce, už se odráží nahoru a ztrácí. Techniku ještě nemá optimální,“ popisoval jeho kouč Luděk Svoboda. Petr skončil na HME s časem 7.80 s v semifinále. Limit na MS do Ósaky v létě nepřekonal.

V halové sezóně 2008 Svoboda jako jeden z prvních splnil limit. Ve Valencii překvapil vítězstvím v rozběhu. V semifinále však svůj běh dokončil jako pátý, časem 7.81 sekundy zaostal o desetinu za výkonem z prvního kola a celkově byl hodnocen jako šestnáctý. "Mírně jsem se poranil na tréninku před odjezdem do Valencie. Na první překážce se mi zatáhl sval a já ho nemohl rozběhnout," vysvětloval.

V létě se Petrovi podařilo zlomit letitý Höfferův rekord 13.48. Vyrovnal nebo překonal jej tucetkrát (z toho jen jednou s nepovolenou podporou větru), na velkých mítincích proháněl zvučná jména a získal i mnohé jejich skalpy a vše korunoval vynikajácím druhým místem na světovém finále. Hodnotu českého rekordu ustavila na 13.29 při MČR v Táboře. Na olympiádě v Pekingu prošel hladce prvními dvěma koly, stop mu vystavilo semifinále. Horší reakci (0.183) zdatně doháněl, kolize se čtvrtou překážkou jej zase rozhodila a přes veškerou snahu doběhl na sedmém místě v čase 13.60, v celkovém pořadí skončil 14. "Tak jsem se snažil to dohnat rychlostí a utekla mi technika. Víc se k tomu asi říct nedá," prohlásil. "Víc smutnější asi už nemůžu být. Jsem ale naštvaný sám na sebe," dodal.

Sezonu 2009 zahájil vskutku výborně, hned prvním závodem v Lucemburku limit a záhy také český rekord 7.55 v Düsseldorfu. Jenže si tamtéž ještě před finále natáhl sval, který jej trápil až do odletu na HME. Když však Petr vyhrál v Turíně hladce rozběh a následně semifinále za 7.55, málokdo nevěřil, že to "necinkne". Stalo se, i když v první chvíli převládlo zklamání, že je to "jen" bronz. "Samozřejmě, že z medaile mám radost, ale na ty chyby, co jsem udělal...," kritizoval se zpočátku. "Já jsem to prostě měl vyhrát," řekl.

Venkovní sezona vypadala velmi podobně: Slibný rozjezd, rychle splněný limit pro MS, útok na vlastní NR, zranění, rekonvalescence a návrat na vrchol. Tím bylo MS v Berlíně, kde svým výkonem roku 13.33 pronikl jako první český překážkář na 110 m překážek do finále. V něm se nevyvaroval technických chyb, jen dvě překážky z deseti neopustily svá místa a skončil šestý. "Zprvu jsem byl docela naštvaný, protože jsem prohrál s Jamajčanem a Britem, se kterými jsem nechtěl prohrát za žádnou cenu. Ale začíná mi docházet, že to zas tak hrozné není. Být šestý na světě, po tom dlouhém zranění, je asi maximum, co jsem mohl chtít," uznal po finále. Snažení nejlepšího českého překážkáře ocenila i domácí anketa, v níž obsadil druhou pozici.

Rok 2010 začal Petr impozantně, národní rekord na 60 m př. posunul až na skvělých 7.44 při mistrovství ČR. A už jej řada fanoušků viděla na stupních vítězů na HMS. To se mu sice nepovedlo, rozhodně se ale v Dauhá neztratil. "Stalo se, co jsem si přál - trefil jsem start. Ale pak jsem to neustál hlavou. Chtěl jsem asi víc, než na co jsem v tu chvíli měl," litoval po finálovém doběhu Svoboda. "Na druhou stranu dneska to byl souboj titánů a páté místo se dá považovat za úspěch. Na medaili to chtělo osobní rekord, což oni předvedli a já ne," zhodnotil kriticky svůj čas 7.58.

Na mistrovství Evropy si Petr brousil zuby na nejlepší mety, nepochybně pozvbuzen vedoucí pozicí díky vylepšenému národnímu rekordu na 13.27 při Odložilově memoriálu. Minimálně myslel na medaili. Finálový závod tomu zpočátku odpovídal, pak jej však kontakt s překážkou rozhodil natolik, že málem nedoběhl. To se nakonec nestalo, ale stupně vítězů už mu mezitím o několik decimetrů ujely. Přesto bojoval až do posledního metru, kde nakonec o setinu vydřel šestou příčku za 13.57. V cíli pak ihned padl zklamáním. "Vedl jsem od první překážky, jenže jsem neudržel hlavu na uzdě. Už během závodu jsem se viděl v cíli a najednou jsem se nekoncentroval. Přiznám se, že ani nevím, co se stalo," nevěřícně kroutil hlavou. Že to byla krom vrcholu vydařená sezona usoudili i hlasující v Atletovi roku, v níž třetí příčkou obhájil příslušnost k domácí elitě.

Sezona 2011 přinesla Petrovi první velkou zlatou, když si tentokrát výtečně poradil s tlakem, který na něj byl vyvíjen jako na hlavní medailovou naději české výpravy v Paříži. Vedoucího muže evropských tabulek vyhrál už své semifinále v nejrychlejším čase ze všech závodníků 7.55 a svoji neporaženost v sezoně udržel i v závěrečném běhu o všechno, předvedl výtečných 7.49 a  jasně porazil své konkurenty. "Úžasné," hlesl šťastný vítěz. "Měl jsem malý problém na druhé překážce, ujely mi nohy a úplně se mi vrátil ten pocit z Barcelony: týjo a zas je po všem. Kdyby se to opakovalo, asi bych umřel. Jenže se ve mně něco nastartovalo a já jim to prostě nedal. V cíli jsem tomu nemohl uvěřit," líčil své pocity. Mnohem méně radosti přinesl Petrovi zbytek roku. Zranění nohy při jarním soustředění na Kanárech a nekončící rekonvalscence, kterou se podařilo zažehnat až po sezoně, vyloučily účast při vrcholu na mistrovství světa v korejském Tegu.

Když už se Petr dal dohromady a absolvoval podzimní přípravu, musel start opět vynuceně odložit. Potíže s achilovkou se rozhodl řešit operací, kvůli níž přišel o celou halu 2012. Lapálie však neskončily ani v hlavní části sezony, a tak se musel Petr utěšovat, že dostane ještě jednu olympijskou šanci za čtyři roky v Riu. Radostnou událostí byla zářijová velkolepá svatba na Šumavě s Jiřinou Ptáčníkovou. Zdravotní patálie Petra pronásledovaly dál a ani v roce 2013 se nepostavil na start..

Teprve rok 2014 přinesl v celé jeho zdravotní anabázi zvrat, o to však senzačnější. 8. června, po více než třech letech od posledního startu, zaklekl do bloků a doběhl závodní stodesítku až do cíle. Čas odpovídal pochopitelné opatrnosti - 14.27, nicméně progres na sebe nenechal dlouho čekat. V příštím závodě se dostal na dotek 14vteřinové hranice a v tom dalším už splnil limit na ME. Krátce před ním si posílil sebevědomí solidním výkonem 13.50, pravá pohádka však měla teprve přijít. Po tak dlouhé pauze si Petr nemohl dávat v souboji s evropskou špičkou větší ambice, přesto se probil až do finále, když si cestou vylepšil OR po návratu na 13.39. V bitvě o medaile pak doběhl šestý, následná diskvalifikace soupeře jej pak posunula na pátou příčku, což je pro něj lepší výsledek neýž v roce 2010, kdy platil za hlavního favorita, ale po kolizi s překážkou doběhl na šestém místě. Za svůj skvělý comeback byl Petr odměněn devátou příčkou v anketě Atlet roku, přičemž vyhlašování se zúčastnil i coby interpret. Variace na song Tomáše Kluse Pánubohudooken, kterou podle Svobodova osudu přetextoval Radan Dolejš, patřila v Petrově podání k nejemotivnějším okamžikům historie ankety.

Sezóna 2015 představovala i pro Petra velkou výzvu v podobě domácího HME. Z rozběhu i semifinále (tam zaběhl svůj výkon halové sezóny 7.61) prošel do bojů o medaile, kde však kupil od první překážky chyby a doběhl osmý. Pod otevřeným nebem jeho forma gradovala směrem k vrcholu (nejlépe 13.61), jenže MS v Pekingu jej nezastihlo v dobré pohodě. Po uznaném protestu, jímž se zrušila diskvalifikace v rozběhu, byl doplněn do semifinále, výkon 13.67 byl ale daleko od snu o velkém světovém finále.

V roce 2016 Petr vynechal halovou sezónu. Vrcholem té letní pro něj byly pak olympijské hry v Riu de Janeiru, kde ho v rozběhu postihla diskvalifikace, která byla po protestu naší výpravy zrušena a Petr tak mohl startovat v semifinále. Něčím podobným si prošel o rok dříve na MS v Pekingu. I v Riu pro něj semifinále znamenalo stop a v olympijském závodě bral osmnácté místo. 

FOTOGALERIE

Vytisknout

Související články