Petr Frydrych
„Když jsem měl poprvé oštěp v ruce, nepřehodil jsem ani velké vápno,“ vzpomínal v roce 2009 pro časopis Atletika s úsměvem Petr Frydrych. Atlet, jenž nemá klasické sportovní kořeny, jeho otec se věnoval střelbě. Petr se i přes počáteční nezdar do zmíněného atletického náčiní zamiloval, s dřevěnými oštěpy strávil na louce na chatě nejedny letní prázdniny. „Vždycky jsem se pak zlepšil aspoň o sedm metrů,“ tvrdí Frydrych.
Před atletikou hrál nějakou dobu stolní tenis, od jedenácti let byste jej však hledali sotva někde jinde než na stadionu. Jeho prvními trenéry byli v klatovském oddílu Stanislav Míka a Josef Pšajdl, opravdová změna nastala s přechodem k Miroslavu Krhounovi v roce 2004, který předtím trénoval kladivářku Lenku Ledvinovou.
První mezinárodní start přišel v roce 2006 na MSJ v Pekingu, kde skončil Petr v kvalifikaci. Také účast na mistrovství Evropy juniorů 2007 v Hengelu provázela nervozita, která dřív padala i při domácích mistrovstvích. „Tam jsem to prokaučoval,“ vzpomínal Petr na akci, na níž postoupil do finále, pak se ale nevešel do užší osmičky a skončil devátý. V osobnosti kouče Jana Železného, u něhož se připravuje od podzimu 2006, však našel rádce i po této stránce. „Ví co a jak. Zažil všechny druhy závodů, úspěchy i zklamání. Dokážu si to teď v hlavě lépe uspořádat,“ uvědomuje si Frydrych. A také jeho výkonnost se posunula.
V roce 2009 odjížděl na ME 22 do Kaunasu s vědomím šesti závodů, v nichž hodil dál než byl jeho osobní rekord před sezonou. „To bylo opravdu zlomové. Medaile na dvaadvacítkách mě uklidnila. V Berlíně jsem věděl, že můžu prodat to, na co mám,“ říkal k desátému místu na světovém šampionátu. „Úspěchu na MS si cením skoro více, jen mě mrzí, že jsem nepřehodil osmdesátku.“ Výtečnou sezonu ocenili i hlasující v anketě Atlet roku, kteří mu přiřkli při první účasti v desítce hned šestou příčku, těsně druhý skončil také v kategorii Objev roku.
Sezona 2010 posunula Petra blíž světové elitě, po osobním rekordu 88.23 při Zlaté tretře objížděl závody Diamantové ligy a na ME cestoval jako adept medaile. Jenže pauza vynucená zraněním zad se podepsala na jeho výkonu v Barceloně, po šťastné kvalifikaci skončil ve finále se 77.30 desátý. "Zklamání je veliké. Zkusím si z toho vzít poučení. Chtěl jsem medaili. Vlastně ani nevím, v jakém rozpoložení jsem na stadionu byl. Snažil jsem se co nejvíce nemotivovat, udělat pár jednoduchých technických věcí, které mi radil trenér a které naženou metry. Bohužel, všechny tři pokusy byly pokažené," litoval.
V roce 2011 se mu podařilo opět bez potíží kvalifikovat na vrchol. Na mistrovství světa v Tegu však tentokrát skončil před branami finále. Kvalifikačních 76.18 m nestačilo na lepší než 24. příčku. "Cítil jsem se dobře, na nic se nemohu vymlouvat. Snažil jsem se pohlídat si některé technické věci, ale ani v jednom pokusu se mi to úplně nepovedlo. Trénoval jsem na tento závod celý rok, zklamání je tedy hodně velké," říkal po závodě, prvním po dvou měsících. "Tu pauzu jsem takto dlouhou chtěl a ani teď bych na tom nic neměnil," dodal.