Jiří Vojtík



vojtik_me2010_ag_b.jpg

Rodák z Prahy Jiří Vojtík byl stabilní českou jedničkou na trati 200 metrů v prvním desetiletí 21. století. Dlouholetý svěřenec Jiřího Nejdla a poté Miroslava Zahořáka v Olympu Praha reprezentoval na celé řadě šampionátů. Mimo to je "blonďatý" sprinter majitelem celé sbírky medailí z národních šampionátů pod otevřeným nebem i z haly.

První reprezentační akcí pro Jiřího Vojtíka bylo mistrovství Evropy juniorů v Rize 1999. Nastoupil na "své" trati - dvoustovce. Ve stejném šampiuonátu, na kterém Alena Rücklová vybojovala na překážkách zlato, zůstal Vojtík v rozbězích časem 21.80 s.

Rok poté (2000) následoval další juniorský šampionát, tentokráte světový. V dalekém Santiago de Chile Jiří postoupil z rozběhů a v semifinále skončil s časem 21.16.

Evropského šampionát atletů do 22 let se v roce 2001 v nizozemském Amsterodamu se Jirka zúčastnil jako dvoustovkař i jako člen týmu na 4x400 metrů. V individuálním závodě zůstal v rozběhu, se štafetou se probil do finále, kde skončili sedmí.

V roce 2002 absolvoval dvě "dospělé" reprezentační akce. Na halovém mistrovství Evropy ve Vídni skončil v rozběhu, při letním ME v Mnichově nepostoupil z meziběhů na sto ani dvě stě metrů.

V polské Bydhošti se v roce 2003 konalo ME do 22 let. Jiří postoupil na dvoustovce z rozběhů třetím nejlepším časem 20.87. Ve finále byl o čtyři setiny pomalejší a to stačilo na konečné šesté místo. Ve štafetě 4x100 metrů ukončila naděje české čtveřice Vojtíkova křeč do stehna. Dobrou formu však prokážal v jihokorejském Tegu, kde na dvoustovce vybojoval bronz. "Rozběh jsem šel vyloženě na postup. V meziběhu jsem chtěl vybojovat co nejvýhodnější dráhu pro semifinále..." popisoval taktiku, která ho dovedla k první velké medaili.  Po semifinále, kde běžel 20.91, pomýšlel i na zlato. "Zklamaný ale rozhodně nejsem. Bronz je úspěch".

Olympijské účasti se poprvé dočkal v roce 2004, kdy Hry hostily řecké Atény. V závodě na 200 metrů zůstal v rozběhu, v tom svém byl časem 20.79 s pátý a první nepostupující. S Asafou Powellem prohrál o 0.02 sekundy. Trenér Jiří Nejdl to okomentoval: "Jirka bohužel běžel ve druhé dráze a z frekvenčního běhu nenabral letmou rychlost. Myslím, že nezklamal. Podle očekávání vládli Američané."

Své druhé HME absolvoval Vojtík v roce 2005 v Madridu. Postoupil z rozběhů, ale časem 21.11 zůstal v semifinále a obsadil konečné dělené deváté místo. "Rozdíl drah je sakra znát, spodní dráhy nemají takový seběh. Je rozdíl, když člověk po sto padesáti metrech sbíhá malý nebo velký kopec," uvedl "majitel" třetí dráhy. Bylo to naposledy, co se na HME běžela dvoustovka, od dalších let už mohli sprinteři vybírat jen mezi šedesátkou a čtvrtkou. "Je vidět, že to není kvůli drahám regulérní," konstatoval. Během sezony na dráze si v tomto roce Vojtík vylepšil osobní rekord na 20.62 a o jednu jedinou setinu zůstal za českým rekordem.

Mistrovství Evropy ve švédském Göteborgu 2006 znamenalo pro Jiřího Vojtíka celkově 10. místo za čas 20.83 sekund. Od finále ho dělila jediná setina sekundy. "Ty moje setiny...už po šesté mi chyběla setina k tomu, abych uspěl. O setinu mi dvakrát utekl limit na mistrovství světa, semifinále na olympiádě a HME v Madridu, český národní rekord taky o setinu a teď mi chyběla setina do finále.... Trochu jsem zaspal na startu, což se mi asi stalo osudným.

Halový evropský šampionát 2007 v anglickém Birminghamu byl zlomový. Poprvé se na HME neběžela dvoustovka, nýbrž čtvrtka. Jiří měl limit splněný a v Birminghamu postoupil do semifinále. V něm skončil časem 47.23, ale chvíli žila naděje, že kvůli diskvalifikaci třetího Itala Barberiho český sprinter ve finále poběží. Bohužel jury následně své rozhodnutí změnila a ani protest české výpravy nebyl uznán. Přesto Jirka nebyl zklamán, naopak do budoucna uvažoval o svém směřování od nejkratšího sprintu směrem ke čtvrtce. Jeho prioritou však zůstala dvoustovka.

Na té se mu v roce 2008 podařilo nominovat na druhé olympijské hry. Ba co víc, povedlo se mu to v novém českém rekordu. O čas svého oddílové kolegy z minulosti Františka Břečky dlouhodobě usiloval a při extralize na Julisce jej o setinu pokořil a ustavil tak nové maximum na hodnotě 20.60. V Pekingu však vyfásnul první dráhu a přestože předvedl druhou nejlepší startovní reakci a také zatáčka se mu vyvedla, doběhl na čtvrtém místě, sedm setin od přímého postupu. Bohužel ani čas 21.05 nestačil na čtvrtfinále. "S výkonem rozhodně nemůžu být spokojen. Ten čas měl být o dost lepší."

V roce 2009 podobně Jirka neobhájil semifinále čtvrtky na o HME, když mu s 47.33 chybělo 13 setin k účasti v Turíně. Venku na oblíbenější dvoustovce sice získal titul, ale k limitu bylo oproti olympijské sezoně relativně daleko (max. 20.81, limit ČAS 20.65). V zimě přestoupil v rámci Olympu od končího jmenovce Nejdla k Miroslavu Zahořákovi.

Jeho forma rostla v průběhu halové sezony 2010 a vyvrcholila právě včas, na republikovém šampionátu, kde se prvenstvím a především časem 47.16 prodral do sestavy pro štafetu 4x400 m na HMS. Právě on pak v Dauhá závod rozbíhal a musel se vyrovnat s nepříznivou první dráhou. Následovali Prorok, Jiráň a Jareš. Od Vojtíkova prvního úseku se čtvrtkaři drželi na páté příčce a přestože se Jareš ještě v závěru pokusil zaútočit na Brity a prodrat se na čtvrté místo, nakonec zaostal o 17 setin zpět. Přitom právě Britové postupovali na čas. Čeští štafetmani odjeli z HMS se sedmým místem a výkonem 3:09.76.
Na ME V Barceloně Jirka dostal v rozběhu osmou dráhu. "S časem nejsem určitě spokojený, chtěl jsem tak 20.80," povídal k času 21.02 ve větru -1.6 m/s. "Vítr jsem tolik necítil, to spíš kolem hotelu. Mám tady totiž skejt a včera jsem na něm jezdil, abych celý den neležel. Možná to vypadá divně, ale mně to pomáhá uvolnit nohám po tréninku. Tady jsou navíc pěkné hladké cestičky," vysvětlil. V roce 2011 se Jirkovi nepodařilo nominovat ani na MS v Tegu a na HME do Paříže, v hale alespoň získal titul na čtvrtce.

V následujícím roce 2012 se mu totéž podařilo na halové dvoustovce, v létě už se ale republikovým šampionem nestal a svou úspěšnou kariéru ukončil. „Důvodů je několik a souvisí spolu, nicméně ten hlavní směr je k budování a zajištění rodiny a to ostatní se od tohoto odvíjí,“ zdůvodňuje své rozhodnutí sprinter věrný Olympu Praha, který ani po ukončení závodění na atletiku nehodlal zanevřít.  „Dala mi toho tolik, že po 25 letech nemohu tento sport opustit úplně. Budu nadále "poklusávat" po Stromovce, kde jsem 8.9.1987 odstartoval svůj dlouhý závod,“ vzkázal a současně poděkoval svým pěti trenérům: za přivedení k atletice otci Pavlovi, za základy Jiřímu Krausovi a Michalu Krčmáři a za cestu k vrcholům Jiřímu Nejdlovi a Miroslavu Zahořákovi.

Vytisknout

Související články