Jakub Holuša

Opavský Jakub Holuša je příjemným překvapením mezi českými běžci. Začal jako běžec nad pevnými překážkami a příkopem, v seniorské kategorii se pokračoval středními tratěmi, zejména osmistovkou.

Jeho první mezinárodná účastí bylo hned dorostenecké mistrovství světa v Marakéši (2005) právě na 2000 m steeplechase. Jakub bez větších potíží postoupil do finále, v němž vylepšil svůj osobní rekord na 5:43.49 nad dosavadní národní. Skončil na sedmém místě, spolu s šestým Japoncem Kikučim jako jediný neafrický běžec v bojích o medaile. (Holuša byl v původním pořadí osmý, ale došlo k pozdější diskvalifikaci vítěze Tareqa Mubaraka Tahera - manipulace s rodným listem.)

Cenný kov vybojoval svěřenec Jana Škrabala o dva roky později (2007) na mistrovství Evropy juniorů v Hengelu a bylo to zlato. V těsném finiši byl nejúspěšnější ze čtveřice závodníků, titul navíc získal v osobním rekordu 8:50.30 - o témeř deset sekund. "Byl to napínavý závod," svěřil se šampion v cíli. "První kilometr opravdu rychlý, druhý byl moje tempo a třetí znovu velmi rychlý. Stýpl je na mě příliš dlouhý, proto jsem velmi štastný, že jsem vyhrál." Naznačil také, že to byla jeho derniéra na této trati ve velkém závodě. "Budu teď běhat 1500 m, protože vím, že za 3:43 můžu získat na příštím šampionátu do 22 let medaili. 8:30, které bych potřeboval na stýplu, je pro mě příliš těžké," přiznal s úsměvem.

Slova z Hengela začal poctivě plnit v následujícím roce 2008. V halové sezoně splnil limity na světový šampionát dospělých dokonce na 800 i 1500 m. Nakonec si ve Valencii vybral start na kratší trati (halový OR 1:47.37), v rozběhu si nevedl špatně, zaplatil ale nováčkovskou daň. V cílové rovince přehlédl dotírajícího Španěla Olmeda, který jej na šachovnici připravil o druhé postupové místo. Časem 1:51.09 Holuša neměl šanci vejít se do šestice "šťastných poražených" a obsadil celkově 24. místo mezi 32 účastníky. "Jsem na sebe naštvaný. Španěl mě převezl," komentoval školácké podběhnutí od domácího běžce.

V letní sezoně už se soustředil Jakub takřka výhradně na půlku a dokázal na ní splnit velmi ostrý limit na OH osobním rekordem 1:46.15. V průběhu pekingskémho rozběhu byl aktivní, na šestistovce se zařadil na třetí místo a doufal ve svůj skvělý finiš. V něm se však mezi přímo postupující dvojici nedostal a čas 1:48.19 mu cestu do semifinále také neotevřel. Skončil tak na děleném 41. místě. "Dalo se běžet líp," řekl s odkazem na to, že si závod prodloužil obíháním soupeřů v druhé dráze. "Chybí mi zkušenosti, neběhám to dlouho."

Rok 2009 nezahájil Kuba zdařile, halou se protrápil. Namísto účasti na HME sváděl svěřenec Josefa Vedry marný boj s limitem, který se zdál být snadný, a do Turína se nepodíval. Velmi nešťastně dopadlo úsilí o nominaci na srpnové MS do Berlína, k němuž mu chyběly při 1:46.22 pouhé dvě setiny. Úspěch v sezoně přesto přišel, i když nadvakrát.

Na ME do 22 let v Kaunasu vypadl na 800 m v rozběhu, administrativní chybou však zůstal na soupisce 1500 m a dokázal toho medailově využít. Ve finále doběhl třetí, když v hromadném finiši uplatnil své rychlostní dovednosti. K prvenství by musel předvést výkon ještě o 27 setin rychlejší než jeho 3:51.46, na stříbro by stačilo ubrat dalších 13 setin. "Byl to velmi taktický závod, hodně foukalo, a tak se nikomu nechtělo běžet a hodně se to strkalo. Snažil jsem se hlídat si v závětří dobré místo a pak zaútočit, ještě 50 m před cílem jsem byl pátý, medaili jsem urval na posledních deseti, když ostatní tuhli. Je to fantazie," nešetřil nadšením z medaile. V anketě Atlet roku jej hlasující poprvé zařadil do první desítky.

Začátkem roku 2010 se Jakub pasoval do role nejpříjemnějšího překvapení haly. Ve svém třetím závodě zaběhl čas 1:46.09, který vlastně jen administrativně nebyl uznán jako národní rekord. Na HMS v Dauhá pak prošel až do finále, kde bral nakonec skvělé páté místo. "Je to super úspěch. Páté místo na světě, navíc na této trati, co víc si přát. Je to obrovské povzbuzení pro léto, budu pracovat, abych se dostal na 1:44.50. Dostat se na Evropě do finále bude ale stejně těžké jako tady," věděl po doběhu.

A Jakubova slova se potvrdila do puntíku, do bojů o medaile se v Barceloně probil se štěstím o pár setin. Ve finále si pak připsal další vynikající pátou příčku na vrcholné akci v jednom roce. "K medaili mi ještě něco chybí, ale páté místo je krásné," říkal spokojeně. "Neřvu radostí, teď mám spíš smíšené pocity, ale myslím, že je to dobrý výsledek. Ještě musím chvilku sbírat zkušenosti. Poslední dvoustovka se šla naplno, snažil jsem se udržet s nimi na vlně, pak už zůstaly rozestupy, dohnat to nešlo." Jakub se výrazně posunul v anketě Atlet roku, kde obsadil čtvrtou příčku.

Na začátku halové sezony 2011 vůbec nebylo jasné, zda ji Jakub kvůli zdravotním potížím v přípravě absolvuje. Manko se však podařilo dohnat natolik, že jediný útok na limit pro HME hladce vyšel, navíc výtečným časem 1:46.53. Do Paříže nakonec odjel na patnáctistovku, kde se bez větších potíží probil do finále. Po jeho relativně rychlém průběhu vybojoval stejně jako na předešlých dvou šampionátech páté místo za 3:41.57, devět setin od medaile. "Jsem zklamaný. Do finiše jsem si asi měl držet o trošku lepší pozici, ale říkal jsem si: je to rychlý, ostatní budou vadnout. Oni sice vadli, ale nestačilo to," litoval v cíli. "Jsem rád, že jsem se vyhrabal z problémů s achilovkou. V létě zase na osmistovce,“ vzkázal český reprezentant. Bohužel, léto mu příliš radosti nepřineslo. Zranění, které se naplno projevilo při mistrovství Evropy družstev, předčasně ukončilo Kubovu sezonu.

Na halu 2012, a především její vrchol, se však dokázal parádně připravit. Když se v Istanbulu probil přes dvě kola mezi nejlepších šest, mohl začít pomýšlet na medaili, a svou šanci takticky i rychlostně vyzrálým způsobem proměnil. Při náběhu do druhého okruhu za tempo razantně vzal polský favorit Kszczot, Jakub se bez větších potíží chytil, udržoval se v kontaktu s čelem, zvládl souboje na lokty se soupeři a do posledního okruhu vbíhal na třetí pozici. V něm prokázal největší zrychlení Etiopan Aman, jenž se objevil v cíli po 1:48.36, za ním si však o 26 setin zpět dospurtoval pro stříbro český půlkař! "Je to fantastické, nemám slov. Před finále jsem moc nespal, protože jsem myslel na medaili, dokonce i na zlato," rozplýval se Jakub. "Tempo bylo pomalé, pak za to vzal Ksczot a stupňoval to. V takových momentech je třeba správně zareagovat, roli může hrát každá setinka. Možná jsem měl zaútočit trochu dřív a třeba bych Amana porazil, ale i tak je to úžasné," radoval se.
Mistrovství Evropy, na něž se připravoval již pod vedením Dalibora Kupky, přineslo Jakubovi další páté místo do sbírky, k medaili opět chyběly setinky. "Přicestoval jsem sem se sedmým časem, odvedl jsem, na co jsem v tuto chvíli měl. Neměl jsem takovou formu jako v Istanbulu, ale běžel jsem nejlíp z těch tří běhů," zhodnotil se. Jako finišman se pak spolu s Němečkem, Maslákem a Prorokem podílel na - jak jinak - pátém místě štafety a také na přespání historických statistik ČR časem 3:02.72. Londýn bohužel přinesl nejméně radosti, snažení skončilo stejně jako Pekingu v rozběhu. "Je to pro mě zklamání, chtěl jsem z rozběhu postoupit. Bohužel se to podruhé na olympiádě nepovedlo," litoval.

Na rok 2013 nebude Kuba vzpomínat nejspíš příliš v dobrém. Halu kvůli zdravotním potížím na podzim nestihl, ale na léto se mu nepodařilo připravit nejlepší formu. Přišel o zdánlivě neotřesitelnou pozici jedničky na půlce a na MS do Moskvy se nenominoval. Důvodů, proč mi to nešlo, vidím několik a začalo to už tím, že jsem absolvoval vojenský přijímač, který mi vzal značnou část přípravy, kterou jsem pak ne a ne dohnat. A u mě platí, že když se nepovede začátek, už se to se mnou veze. Taky jsem byl ve skupině jediný běžec a i když se mi trenér věnoval, neměl jsem s kým běhat,“ vypočítal na podzim, kdy už se dohodl na trenérské změně a začal s přípravou ve skupině Jiřího Sequenta.  „Přál jsem si trénovat pod silnou osobností, které si budu vážit a před níž budu mít respekt a to všechno Jirka bezezbytku splňuje. Navíc jsme spolu už předtím měli nadstandardní vztahy, takže navázat spolupráci nebylo nijak složité,“ líčil v rozhovoru.

Po přechodu do nové skupiny Jakub opětovně nalezl správný kurz a v roce 2014 slavil úspěchy na patnáctistovce, na níž se nově zaměřil. Jeho časy atakovaly přední místa národních historických tabulek, V hale rekord časem 3:38.79 pokořil, v létě od letitého zápisu Jana Kubisty zůstal vzdálen jen necelé čtyři desetiny. Na HMS byl pátý, zazářil na ME družstev, jen z evropského šampionátu, kde chtěl zaútočit na medaili, ho předčasně odvolaly zdravotní obtíže.

Zimní část sezóny 2015 přinesla Kubovi nejvýraznější úspěch kariéry. Před domácím publikem při HME v Praze ohromujícím finišem vybojoval zlato na patnáctistovce, navíc ve vylepšeném českém rekordu 3:37.68. "Viděl jsem, že Turkovi (nakonec stříbrnému Özbilenovi) už to úplně „nechutná“. Tak si říkám: musím jít do posledních metrů, jak řvali diváci, to mě tlačilo, tlačilo, tlačilo … Na poslední stovce jsem začal věřit, že až vyběhnu ze zatáčky, tak ho udělám, zkusil jsem zadrobit, malinko zrychlit krok. S publikem se mi nohy snad vůbec „nazalívaly“, pořád mi to jelo a vyšlo to. Sice o kousek, ale vyšlo. Neuvěřitelné," nadšeně vylíčil.
V létě předváděl výborné výkony, které vyšperkoval dlouho vyhlíženým zdoláním Kubistova rekordu. Na diamantovém mítinku ve Stockholmu zaběhl 3:34.26. "První kolo bylo rychlejší a pak se zvolnilo, což mi vyhovovalo. To byl přesně takový průběh závodu, který jsem potřeboval," hodnotil. Formu se bohužel nepodařilo prodat na MS, v Pekingu se nedokázal probít ze silně obsazeného rozběhu. Přes tento dílčí neúspěch nechyběl v top 10 "Atleta roku", ba co víc, druhým místem dosáhl svého vůbec nejvyššího výsledku.

Rok 2016 zahájil Jakub na výbornou. Na halovém světovém šampionátu v Portlandu totiž vybojoval stříbrnou medaili, když zaostal za vítězným Američanem Centrowitzem o pouhých osm setin. „Myslím, že se nám povedla závěrečná příprava. Vsadili jsme vše na jednu kartu a vyšlo to. Navíc nám pomohl aklimatizační kemp v Chula Vistě. Většina elitních mílařů přijela do Ameriky až ve středu před HMS a pak je velmi těžké dobře zazávodit. Ve finále mi hrálo všechno do karet a těší mě, že jsem prodal, na co jsem měl," uvedl po návratu. Naopak začátek letní sezóny mu nevyšel podle představ, když se mu hlavně na Zlaté tretře příliš nezadařilo. Na mistrovství Evropy do Amsterdamu už přijel opět ve skvělé formě. Suverénně ovládl rozběh, ale v semifinále ho postihla diskvalifikace za kolizi se soupeřem a v boji o medaile chyběl. Toto zklamání ho však nezlomilo a krátce po evropském šampionátu dokázal v Monaku vylepšit vlastní národní rekord na patnáctistovce na 3:33.36. S velkými nadějemi odlétal i na olympijské hry do Ria, kde jeho cesta skončila v semifinále a obsadil sedmnácté místo. 

Vytisknout

Související články