Barbora Špotáková



Oštěpařka Barbora Špotáková začínala s atletikou na 5. ZŠ v Jablonci nad Nisou, zejména pod vedením své matky Ludmily. Sama toto období považuje za nesmírně důležité: „Nikam se to nehnalo, ani se nic nepokazilo, získala jsem dobrý všesportovní základ.“ V začátcích Barboře hodně pomohli také její otec a bratr, sami aktivní atleti. „Táta je takový atletický blázen, ještě teď závodí, dřív dělal víceboj a překážky,“ přiblížila Barbora.

Do hlavního města se přestěhovala společně s maninkou a začala studovat na Sportovním gymnáziu Přípotoční, kde vychovávají atlety Slavie Praha. Bylo to pro ni na jednu stranu složité období – zcela nové prostředí, noví kamarádi, při studiu ještě chodila na brigády. U trenéra Petra Čecha inklinovala hlavně k překážkám, oštěpem házela Barbora minimálně.

V roce 1999 začala cíleně trénovat sedmiboj a brzy zužitkovala dřívější všestrannou přípravu, když na juniorském mistrovství světa skončila čtvrtá. Záhy se však rozhodla pro roční studium ve Spojených státech. „Po atletické stránce to ale nemělo hlavu ani patu, dělali jsme úplně nesmyslný tréninky, s trenéry se o tom nedalo diskutovat,“ hodnotí Barbora s odstupem času, „ale měli jsme tam jednoho trenéra z Baham, byl to vícebojař, který dal 70 metrů oštěpem. Tvrdil, že budu vícebojařka, ale oštěp že by mi taky šel.“ Právě tehdy v Barboře Špotákové zapustily oštěpařské kořeny.

Neocenitelnou zkušenost získala v jednadvaceti letech startem na mistrovství Evropy v Mnichově v roce 2002. Tam tehdy atletický svaz posílal mladé atlety, kteří splnili limit na úrovni kategorie „do 22 let“. Po evropském šampionátu si Barbory všiml Jan Železný a pomáhal jí v přípravě. „Byli jsme pět týdnů na soustředění v jižní Africe. Lepší první učitel oštěpu asi neexistuje."

Poté však přišly dvě sezony provázené zdravotními problémy. Po celou dobu Barbora cítila bolest v koleni a měla podezření na únavovou zlomeninu. Na podzim 2003 podstoupila chirurgický zákrok u doktora Horela v České Lípě, který jí vysekal nezhoubný nádor z holeně. Až v sezoně 2004 mohla trénovat při plné zátěži, jenže při olympijském závodě v Aténách se koleno stále ozývalo.

Rok 2005 znamenal rapidní vzestup výkonnosti. Na mistrovství světa Barboře jen těsně uniklo finále (výkonem 58.74 m skončila jako první nepostupující), vyhrála Světovou univerziádu a na sklonku sezony se vyšvihla na páté místo světových tabulek druhým nejdelším hodem české historie 65.74 m. „Musím říct, že takový vzestup mě ani trenéra Rudu Černého tolik nepřekvapil. Věřila jsem, že když se mi koleno uzdraví, výkonnost půjde nahoru,“ vzpomíná.

První velká medaile Špotákové přišla v roce 2006. Třikrát během tohoto roku vylepšila český rekord. Poprvé se do čela vyšivhla na červencovém mítinku v Helsinkách, když překonala Nikolu Brejchovou rovnými 66 metry, na mistrovství Evropy ve švédském Göteborgu přidala v kvalifikaci 12 cm. Ve finále však našla přemožitelku ve Steffi Neriusové, zlato jí uniklo o 18 centimetrů. "Já jsem tušila, že mě přehodí," řekla novinářům po vyhlášení vítězů. "Navíc mi to lítalo sedmdesát metrů nahoru místo do dálky. Házela jsem to do kosmu místo rovně. Ale co, stejně se mi stříbro líbí víc než zlato," dodala s úsměvem: "Já jí to ještě někdy vrátím!" Ono "někdy" přišlo už v závěru sezony na světovém finále, ve Stuttgartu vyhrála Špotáková právě před Neriusovou třetím NR sezony 66.21 m. Poprvé výrazně zasáhla do pořadí Atleta roku, a to druhým místem.

V sezoně 2007 zazářila Barbora opravdu naplno. V Ósace získala ve velkém stylu svůj životní úspěch. Ve zlatém závodě dvakrát vylepšila vlastní národní rekord na 67.07 metru. Stala se tak mistryní světa! Necelé tři týdny poté hodnotu rekordu opět posunula a při výhře na Světovém atletickém finále určila jeho hodnotu na 67.12 m. "Cítím se skvěle!" shrnula do jedné věty své pocity oštěpařka, když byla vyhlášená jako vítězka prestižní domácí ankety.

Jestliže v sezóně 2007 "zářila naplno", těžko bychom hledali přirovnání pro olympijský rok 2008. Snad "z jiné planety". Ostatně, když na závěrečném atletickém finále překonala světový rekord, vyhrkla "to už je skoro moc...". Kromě superhodu 72.28 ve Stuttgartu už měla v kapse olympijské zlato z Pekingu vybojované evropským rekordem 71.42 v thrillerové poslední sérii finále, v níž zlomila objev sezony Mariu Abakumovovou. Už tímto počinem se zařadila mezi legendy českého oštěpu. "Já za to ani nemůžu, jako by se stal zázrak. Vůbec nic si nepamatuju," byly první dojmy po olympijském triumfu. Nebyl to jen sportovní zázrak, ale několik let trpělivé poctivé práce. Jméno Špotáková tak dnes zná snad každý občan ČR, ale bez povšimnutí nemohla zůstat ani ve světě. Kromě očekávaného ocenění v tuzemské anketě Atlet roku se stala v konkurenci dalších olympijských šampionů Sportovkyní roku ČR. IAAF zvolila její světový rekord výkonem roku planety.

Sama Bára věděla, jak těžké bude zopakovat předešlou sezonu. Sama pak označila rok 2009 stříbrným, vždy jako by kousek chyběl. Druhou pozici obsadila na ME družstev, na světovém finále a především na MS v Berlíně.  Ačkoli neměla svůj den, v sektoru srdnatě bojovala. Po úvodních 64.94 braných původně jako "zajišťovák" předvedla nejdelší pokus 66.42 pro sebe netradičně ve třetí sérii. "Povedlo se to, já jsem spokojená. Medaile není hořkosladká, každá medaile z mistrovství světa je cenná. Bylo by hezké být pořád jenom zlatá, ale pořád vyhrávat nejde. Je to sport, a proto na to také lidi koukají," prohlásila po závodě, v němž jí opět sebrala zlato Němka Neriusová. V anketě Atlet roku neměla jako jediná medailistka z Berlína konkurenci.

V sezoně 2010 se Bára stala ambsadorkou nové vzniklého seriálu a mezi její hlavní počiny v sezoně patří právě zisk diamantové trofeje. Zranění lokte z mítinku v Monaku ji však výrazně omezovalo při útoku na zisk titulu kontinentální šampionky. V Barceloně zůstalo nakonec u bronzu, a tak alespoň zůstala nepřerušena medailová šňůra započatá předešlou "Evropou" v Göteborgu. "Bronzová je krásná, je to super," zněla její první reakce. "Hlavně, že to cinká, moc si té medaile vážím. Sezona je těžká a vzhledem k tomu lokti jsem ráda. Každá (medaile) je vydřená. Ve své kariéře jsem v podstatě neměla žádnou lehkou soutěž," zamýšlela se. Po konci sezony ohlásila změnu v trenérském vedení, Rudolfa Černého vystřídal Jan Železný. V domácí anketě zvítězila již počtvrté v řadě, popáté se dostala i do desítky Sportovce roku.

Atletický rok 2011 vyvrcholil na mistrovstvím světa v Tegu. Barbora na něj přijela pod vedením nového kouče skvěle připravená a svedla úžasnou bitvu s Ruskou Abakumovovou, která gradovala až k úrovni světového rekordu. O něj sice nepřišla, spokojit se však musela se stříbrem za 71.58 metru, druhý nejdelší hod kariéry. "Jak to zhodnotit? Bylo to šílené i úžasné, není moc takových závodů v historii atletiky. Kdo by čekal před finále tak dlouhé hody?" divila se. "Abych byla upřímná, chvílemi jsem o světový rekord i se trochu bála," přiznala. V závěru roku nepřišla ani o korunu mezi českými atlety, nasadila si ji již popáté v řadě.

Získat a obhájit jsou dvě zásadně odlišné věci a dobře už to ví i Bára. Viděno z vnějšku však svou obhajobu v Londýně 2012 zvládla s neuvěřitelnou lehkostí. "Poslední krůček, který byl potřeba udělat, abych byla dvojnásobná olympijská vítězka – to zní teda šíleně – byl nakonec jednoduchý," prohlásila bezprostředně po triumfu. "Samotný závod už byl jen důsledek toho, že trénuju druhý rok s Honzou Železným, že jsem úplně zdravá, že jsem pro zlato udělala hodně, že jsem všechno v přípravě splnila a ještě si přidávala. Mám zkušenosti, je mi třicet jedna let a akorát jsem to dnes večer zúročila. Proto to vypadá tak jednoduše a odměnou je mávání diváků – když se stadion vyprázdní a zůstane tam padesát, sto českých vlajek, to nemá chybu!" radovala se oštěpařka, která by vyhrála závod všemi měřenými hody, ten nejdelší, 69.55, zůstal na čele světových tabulek. Vedle olympijského zlata se jí podařilo zopakovat i zisk diamantové trofeje, když si k tomu pomohla triumfy v Římě, Lausanne, Birminghamu i při vyvrcholení v Bruselu. A vcelku přirozeně rok završila oceněním pro atletku roku, šestým v řadě. To už také věděla, že s přítelem Lukášem čeká prvního potomka a že ji tedy čeká závodní pauza.

Syn Janek přišel na svět 24. května 2013. Soutěžní přestávka byla ale nakonec o něco kratší, už v září se Bára odhodlala ke startu. A při Hvězdném házení v Domažlicích (13.9.) to nebylo vůbec špatné - 62.33 m byl nejen zdaleka nejdelší hod sezony u nás, ale zařadil ji mezi top 20 oštěpařek ve světě.

Rok 2014 byl ve znamení jejího velkého návratu. Přestože se Bára starala o svého malého synka, vyhrála až na jedinou výjimku na dílčím mítinku Diamantové ligy všechny závody, do kterých nastoupila a do své skvostné sbírky úspěchů přidala poslední klenot, jež jí chyběl, a sice vítězství na mistrovství Evropy. Cesta k němu však pro jindy suverénní závodnici nebyla snadná, titul získala po boji za výkon 64.41 m, jímž o dva decimetry předčila Srbku Jelačaovou, překvapení závoidu. "Bylo to hrozné, vůbec nevím proč, musela jsem v sobě opět hledat bojovnici. Výkon byl špatný, povedl se trochu jen jeden hod, ale nakonec se můžu pochválit za to, že jsem zabojovala," řekla po závodě a dodala: „že se mi podařilo vše zkompletovat, to je až skoro neuvěřitelné, ale dochází mi to spíš až zpětně. Předtím jsem na to tolik nemyslela, což je asi dobře. Když se člověk k něčemu moc upíná, tak to dost často nevyjde.“
Kromě ME dokázala v sezóně vyhrát i Diamantovou ligu (potřetí v kariéře) a také přispěla vítězstvím k celkovému triumfu Evropy na Kontinentálním poháru. Není divu, že ji hlasující zvolili po sedmé v její kariéře Atletkou roku, čímž se vyrovnala dosavadním rekordmanům v počtu prvenství v anketě Heleně Fibingerové a Janu Železnému. S ním po vzájemné dohodě přerušila po konci sezóny spolupráci, na tu následující se už připravovala sama.

Vrchol sezóny 2015 Báře nepřinesl očekávaný cenný kov a ojedinělá medailová šňůra se přetrhla. A to přesto, že po vlažném začátku její výkonnost směrem k mistrovství světa nadějně stoupala. Jenže v Pekingu se ve finále nedostala ani mezi užší osmičku. "Byla jsem nepřiměřeně unavená už po kvalifikaci. Musela jsem na masáž a stejně jsem se dnes při rozcvičení cítila bez energie. Neseděl mi ani dlouhý pobyt tady, čekání na závod a odloučení od rodiny. Také nemám trenéra, hledám se technicky, není to stabilní," hledala příčiny devátého místa. Přesto pro ni sezóna skončila pozitivně, o pár dní později stvrdila svůj čtvrtý triumf v Diamantové lize. Proto se jí také dostalo vysokého ocenění i v anketě Atlet roku, když skončila čtvrtá. Na podzim také ohlásila konec experimentu v sebekoučování, když se vrátila k trenérovi Rudolfu Černému.

Rok 2016 pro ni nezačal zrovna šťastně. Na soustředění v Jihoafrické republice si totiž přivodila zlomeninu zanártní kůstky a bylo velkým otazníkem, zda vůbec stihne v létě závodit. Lečba šla naštěstí poměrně rychle a diváci ji mohli vidět již mítinku Diamantové ligy v Římě začátkem června. Její forma stoupala a na domácím republikovém šampionátu v Táboře předvedla svůj nejlepší výkon sezóny 66.87. Optimisticky naladěna tak odlétala i na mistrovství Evropy v Amsterdamu. Tam skončila nakonec pátá, což pro ni bylo zklamáním. Chuť si však spravila v ten nejvhodnější moment. Na olympijských hrách totiž vybojovala v páté sérii soutěže bronzovou medaili. "To bylo nádherný, ještě dlouho budu křepčit. Stal se zase zázrak, nevypadalo to se mnou vůbec dobře, povrch je rychlý, zvláštní, praly se s tím úplně všechny. Já jsem sebrala nějaké síly, nevim odkaď, dokonce jsem řvala, to obvykle u hodu nedělám. Bylo to maximum, co jsem mohla dneska vydolovat," zněly její první dojmy po závodě. 

FOTOGALERIE

Vytisknout

Související články