Barbora Laláková



lalákováHMS08AGv.jpg

Rodačka z Brandýsa nad Labem Barbora Laláková vstoupila do širší povědomosti v únoru 2006, kdy skokem 1.99 m překonala dlouholetý halový rekord Zuzany Hlavoňové. Osobní rekordy si ten rok vylepšila i dráze. Její výraznější úspěchy ale přišly po přechodu k trenérovi Michalu Pogánymu v roce 2004. „S mým bývalým trenérem Vláďou Kučerou jsem byli moc dlouho a já začala mít pocit, že stagnuji. Výsledkově jsem se nikam neposouvala.“ O Pogánym Barbora věděla, že je energický a dokáže z člověka vyždímat maximum. Bála se mu ale zavolat. Až její maminka musela vzít telefon a vytočit číslo. Ze sluchátka se prý ozvalo ostré „No prosim?“ Barbora tak nesmělým hláskem začala: „Dobrý den, tady Barbora Laláková. Já se chci zeptat, jestli nechcete novou svěřenkyni...“

Po roce a půl spolupráce, kdy změnila s trenérem Pogánym téměř celou techniku, přišel únor 2006 a halový mítink v Banské Bystrici. Barbora Laláková měla toho roku již o pět centimetrů vylepšený osobní rekord na 1.95 m. Na Slovensku ale předvedla 199 centimetrů. Z rekordní tabulky ČR tak vymazala zápis Zuzany Hlavoňové z Gentu 2000. „Nejprve jsem napotřetí skočila svůj nový osobní rekord 1.96,“ telefonovala tehdy Laláková přímo ze Slovenska: „Pak jsem si řekla, že zkusím 1.99 jen tak pro radost. A vyšlo to hned napoprvé.“ V euforii se pak snažila ještě o 2.01 metru, ale marně. Z fotografií se zpětně zdálo, že na překonání stačilo opravdu málo.

Přestože si Laláková v roce 2006 zlepšila osobní rekord i na dráze (na hodnotu 1.94), nepřetavila svoji úspěšnou sezonu v medaili ani na HMS Moskvě, ani na ME v Göteborgu. V Moskvě bylo na postup do finále třeba skočit 1.93 na první pokus, ale Laláková skončila na výšce 1.90 jedenáctá. „Myslela jsem si, že finále mám jisté,“ přiznala Barbora při vzpomínce na březen 2006. „Cítila jsem se výborně a forma byla dokonale vyladěná.“ Až do výšky 190 cm skákala Barbora Bezchybně, zasekla se až na 1.93: „Tahle výška mě, ani nevím proč, straší. Nemám jí ráda. Lekla jsem se a začala skákat něco úplně jiného. Tím stylem bych neskočila snad ani metr a půl.“

Na mistrovství Evropy byla Laláková podruhé v kariéře, poprvé v Mnichově 2002 skončila v kvalifikaci. Po čtyřech letech chtěla uspět, minimálně se dostat do finále. Ale už před odletem se trochu obávala: „Slovo Göteborg nemám ráda. Absolvovala jsem tam už jeden závod a skočila tehdy 1.84. Nezbývá mi ale, než to prokletí změnit.“ Na severu Evropy se ale Lalákové podobně jako v Moskvě nedařilo. I zde skončila v kvalifikaci, když překonala 1.87 m. „Určitě bylo v mých silách, abych to zvládla. Ještě při prvním a druhém pokusu jsem skákala celkem slušně, ten třetí jsem zkazila úplně.“

Halovou sezónu 2007 Barbora vynechala. Od začátku měla zdravotní komplikace s patou odrazové nohy. Svůj vstup do sezony proto stále odkládala, nakonec však raději neriskovala a žádný závod nešla. Utekla jí proto možnost startu na HME v Birminghamu.
Na letní MS do Ósaky však již odcestovala spolu se dvěma dalšími českými výškařkami. Jako jediná z nich se dostala mezi do finále, kde obsadila dělené patnácté místo za 190 cm. "Necítila jsem se svěží a trápila jsem se s rozběhem. Neukočírovala jsem to. Kvalifikace byla mnohem lepší, ve finále jsem se nemohla nahecovat. Nepomohlo ani krátké zařvání mého trenéra," uvedla.

Na HMS ve Valencii 2008 skončila na 16. místě výkonem 181 centimetrů. V halové sezoně se potýkala se zraněním a i když minimálně posledních čtrnáct dní před odletem byla zcela v pořádku, měla závodnické manko. "Neměla jsem čas vyskákat se po zranění. Je to škoda, ale pro mě je to další zkušenost, která se hodí," zhodnotila své vystoupení ve Valencii svěřenkyně trenéra Pogányho. "Dneska jsem měla na to skočit 186, dvakrát jsem tam měla 10cm rezervy."

Smůla však neskončila halou, na konci dubna si Laláková na tréninku přetrhla achilovku. V takových případech trvá rehabilitace měsíce, její účast na olympiádě se tak přesunula do teoretické roviny. Úraz na levé, tedy pro Lalákovou odrazové, noze se stal na přípravném soustředění na Kanárských ostrovech. „Přišlo to absolutně bez varování. Skákali jsme flopy snožmo a Bára vypadala ve skvělé formě. Kdo ji viděl, tak říkal, že skáče jako na trampolíně. Nestěžovala si na žádnou bolest, jen prý cítila unavená lýtka. A pak se to stalo,“ smutnil její kouč Michal Pogány. Prognózy se bohužel vyplnily a Barbora musela olympiádu oželet. Na podzim však začala spřádat plány na další sezónu a v prosinci již začala opatrně skákat. Jen potvrdila, že osudný cvik již nehodlá nikdy dělat.

Návrat do sektoru si asi představovala Barbora o něco lépe. Maximem její halové sezony 2009 bylo 185 cm a ani později v létě se výš nedostala. Návrat mezi elitu se odsunul až na rok 2010, Báře však přes úvahy o konci kariéry nechybělo odhodlání porvat se s blokem v hlavě, který jí dosud bránil ve zlepšení. Ačkoli změnila v rámci USK tréninkové vedení k Martině Blažkové, odstranění bloku se během sezony nepodařilo. Maximem zůstalo 187 v hale a 185 venku. Návrat do sektoru zkusila Bára v roce 2013, dostala se na 178 centimetrů a při republikovém šampionátu skončil čtvrtá.

Vytisknout

Související články