Špotáková vs. Ogrodníková - oštěp - 2009

Bára Špotáková, 68,23 m, Memoriál Josefa Odložila, Nikol Ogrodníková, 52,47, Zlatá tretra 2009

Hod Báry Štěpánové je proveden jejím typickým způsobem, který je hodně běžecký, s výrazně vysokými koleny a napřímeným trupem. Toto držení těla spolu s prací dolních končetin, které mají “tah“ dopředu a nikoliv vertikálně, napomáhá k tomu dostat nohy před těžiště již v počátku rozběhu . Přenesení oštěpu s čelního běhu do běhu bokem je prováděno plynule v průběhu dvou kroků. To v kombinaci s jejím typickým náběhem umožňuje Báře poměrně jednoduše zaujmout výhodné odhodové postavení se vzorným zavřením trupu (ramen a boků)  a předběhnutím nohou před těžiště těla . Lze si všimnout takřka ideálního držení oštěpu lehce nad rovinou ramen, se špičkou po celou dobu rozběhu drženou v úrovni očí a udržení „zavření“ až do okamžiku odhodu. Odhod je zahájen výrazným provedením střižného kroku s došlapem na „měkkou“ pravou nohu, na špičku chodidla. Následuje rychlá práce pravého kotníku, zatlačení „přes palec“ do směru hodu, důsledkem je snížení pravého kolene. Současně s tím došlapuje levá noha přes patu na chodidlo a to ve směru odhodu. Levá noha zůstává, což je důležité, po celou dobu odhodu napnuta a vůbec celá levá strana trupu je pořád zavřena. Práce pravé nohy je dále doplněna zapojením boku, dochází k napnutí „lidského luku“. V této chvíli dochází k „nabalení“ oštěpu k vedení k jeho vedení nad ramenem. Zde je, podle mého soudu, mála chyba kdy s nabalením oštěpu dochází k mírnému pokrčení paže v lokti. Nicméně odhodový úhel se nemění  a ve fázi odhodu nedochází ke  ztrátám energie přenášené do oštěpu. Úhel odhodu se hodně blíží ideálu.




Pokus Nikoly patří, v jejím podání, také k těm nejdelším. Rozběh pokusu je proveden běžecky, nicméně je prováděn zjevně rovnou z bočního postavení (pokus jsem neviděl, znám jen kinogram a Nikoliny oštěpařské zvyklosti). Hned na počátku je možné si všimnout prvního technického nedostatku a tím je vedení oštěpu špičkou nad hlavou a to po celé provedení pokusu . Ruka drží náčiní sice nad osou ramen ale oštěp je držen  v pokrčené paži  a po celou dobu pokusu Nikol sleduje špici oštěpu pohledem nahoru, to má důsledek na výsledný hod jako celek. Náběh je prováděn sérií střižných kroků, jež jsou provedeny rytmicky běžecky, s rovnocenným odrazem z obou nohou. Odhod je zahájen posledním střižným krokem. Pravá noha došlapuje mírně vytočena do směru hodu a to přes patu do špičky a je lehce podšlápnuta pod těžiště. V důsledku toho se těžiště těla se dostává před pravou nohu, došlap levé nohy je proveden pěkně na nataženou levou nohu.  Důsledkem je napnutí pouze horní části těla a částečná eliminace síly dolních končetin . Vlastní odhod je zahájen poněkud předčasným zátahem ruky a oštěp je vyprovázen pod stejně vysokým úhlem jako byl nesen po celé trvání pokusu. Odhod je více do výšky než do dálky.
Obě popisované oštěpařky spojuje vícebojařská minulost, u Nikoly ještě i současnost. To se projevuje ve velké dynamice provedení pokusu, v pohybovém rozsahu a celkově dobré fyzické odolnosti. Bára má techniku už hodně vytříbenou a více se o ní rozepisovat je nošením dříví do lesa. To Nikol je na začátku oštěpařské kariery a má techniku ještě hodně syrovou. Její doladění bude chtít ještě nějaký čas a hodně trpělivosti. Potenciál na hody na hranicí 60 m má podle mého názoru už dnes.
Martin Nešvera

 

Vytisknout