Svobodová: Cítím se lépe než loni

Jaká probíhala vaše příprava?
Hodně se změnilo tím, že se nám rozrostla skupina. V deseti lidech byla opravdu sranda, někdo „hodil“ vtip a tréninky jsme tím zvládali mnohem snáz. A to přesto, že já osobně jsem se dost natrápila, nemohla jsem se nějak rozběhat, rozdýchat. Každý trénink mi pomohl odtahat někdo jiný a jsem jim za to vděčná.

Jak na tom tedy jste?
Nechtěla bych to zakřiknout, ale takhle dobře jsem na tom ještě nebyla a je to – znovu říkám – díky skupině. Akorát teď nějak nemůžu spát, takže jsem byla na vyšetření a zjistili mi, že mám hodně minerálů, takže to musíme srovnat. Nevydržím dlouhé tréninky, ale zase jsou kvalitní. Tak jen abych vydržela třeba šestihodinový závod… Ne, musím to dát do kupy.

Jaké máte závodní plány v sezoně?
Jako první mě čekají přebory kraje Vysočina teď v sobotu, neberu to moc jako závod. Jdu si tam vyzkoušet tyče, osahat laťku, přes kterou jsme ještě neskákali. Potom mě čekají 25. ledna Drážďany, to je taková fajn exhibice, něco podobného jako budou – věřím – Pardubice. Hned po nich vyrazím do Doněcku (závod je 9.2. – pozn.)

Říkala jste, že si potřebujete osahat laťku, máte tedy méně naskákáno?
Mám naskákáno v tréninku – troufnu si říct – víc než za poslední dva roky. Spíš se učím nové věci, není jich tolik, ale pro mě jsou docela základní. Ještě mi to dělá problém se s tím srovnat. Jde o držení tyče nebo začátek rozběhu. Zatím s tím nejsem ztotožněná a bude mi to chvíli trvat. A trenér (Lubenský, stál opodál – pozn.) mi to nedovede vysvětlit (směje se).

Nebude vám v závodech chybět potřebná jistota?
Je to tak, nejsem si tak jistá, ale musela jsem to začít řešit kvůli zápěstí, se kterým jsem měla potíže. A to souviselo právě s držením tyče, předtím jsem měla ruku zavřenou, teď mám zápěstí povolené (ukazuje), aby na něj nebyl takový tlak. Snad jsme se dali dobrou cestou, protože o žádné bolesti nevím. Je to ale na úkor toho, že se necítím tak jistě jako dřív.

Přitom ale tvrdíte, že máte naskákáno hodně…
To je pravda, ale jsem zvyklá deset let skákat nějak a teď se půl roku učím něco jiného. Je to o zvyku. Já ale nejsem tréninkový typ, takže věřím, že v závodě mi to „přecvakne“ a půjde to.

Nemáte obavy, že to nestihnete zažít, sezona je krátká, už za měsíc je mistrovství republiky?
To ne, beru to jako vklad do léta, čím víc v hale závodím, tím se pak v létě cítím líp. Halu mám ráda a těch závodů máme naplánováno hodně, po republice (16.-17.2.) mám ještě Stockholm (21.2.). Nejsem zkrátka typ, co by vynechal halu a soustředil se na léto.

Věříte, že byste mohla svoji výkonnost v hale zase posunout (470 z loňska)?
Spíš doufám. Předpoklady na to mám: naběháno více kilometrů, naskákáno více skoků, neposilováno více. Cítím se lépe než loni, kde jsem měla v přípravě potíže se stehnem, a přesto jsem pak skočila docela vysoko. Doufám, že se mi ta dřina vrátí.

Sebrala jste před rokem halový rekord Kateřině Baďurové (dnes Janků), sledovala jste její výkon ve StarDance?
Přiznám se, že jsem viděla až finále, ale tančila krásně. Akorát jsem čekala, že se bude radovat víc, a ona se po oznámení vítězství jen potutelně usmála. To já bych asi jásala radostí.

Vy byste do toho šla?
Ne, to rozhodně ne. Já pro to nemám vůbec žádný vlohy, jsem absolutně bez hudebního sluchu, bez rytmu. Zpívat a tančit, to jsou dvě věci, které já nikdy dělat nebudu, protože nechci trápit lidi kolem.