Špotáková: Stále cítím motivaci

Báro, jak se cítíte po svém osmém vítězství v anketě Atlet roku?
Je to něco opravdu výjimečného a pocity jsou krásné. Kdo by to byl řekl, že je to již poosmé. Konkurence byla silná, ale věřila jsem, že lidé ocení zisk olympijské medaile, jelikož byla jedinou atletickou.

Osmým triumfem se stáváte nejúspěšnější atletkou historie ankety, co to pro vás znamená?
Znamená to, že se povedl další rok, který vůbec nebyl snadný. Musím uznat, že jsem měla na olympiádě i štěstí, někomu jinému třeba chybělo. Třeba Zuzka Hejnová byla čtvrtá jen opravdu těsně. Měli jsme a máme mnoho výborných atletů, takže rozhodně nebudu nafoukaná, že jsem vyhrála nejvíckrát. Je to spíš důkaz, že mohu vyhrávat i v tomto věku a motivace, proč se atletice věnovat nadále.

Co je pro vás nyní největší motivací?
Jedinou motivací v současnosti je pro mě olympiáda v Tokiu 2020. Ostatní závody se s tím nedávají srovnávat. Ted jsem byla na zevrubné lékařské prohlídce, protože mě již nějakou dobu trápí levá kyčel a bedra, ale prý to není tak hrozně, vzhledem k tomu, že již šestnáct let vrcholově závodím, což je jistě povzbuzující.

Nyní máte na kontě více vítězství v této anketě než třeba Jan Železný nebo Helena Fibingerová. Jaké z toho máte pocity?
Přijde mi zvláštní, když někdo řekne, že mám tři medaile ze tří olympiád nebo co jsem vše dokázala vyhrát. Sama tomu nemůžu někdy uvěřit. Je to důsledek toho, že to táhnu tak dlouho. V podstatě dělám celá léta vše skoro stejně, jsem obklopena stejnými lidmi, před rokem jsem se vrátila k trenérovi Černému. Prostě zůstávám na svém a přináší to úspěchy.

Vzpomínáte si ještě na své první vítězství v Atletovi roku, které jste získala po své zlaté medaili na MS v Ósace?
Jistěže pamatuji. To tady byl ještě Roman Šebrle, který byl absolutní špička a já ho po několika letech poprvé sesadila. Tehdy jsem si připadala zvláštně a vlastně jsem si to ani až tolik neužila.

Letošní vítězství jste si užila víc?
Byla jsem si vědoma, že to může být také naposledy. Proto jsem si vyhlášení užila a musím říct, že jsem věnovala více času i přípravě. Potkala jsem jednu paní z Kladenska, která mě nalíčila a pomohla mi vybrat šaty. Konečně jsem nemusela lítat po Václaváku a do poslední chvíle vymýšlet, co si vezmu na sebe.

Vyhlášení ankety Atlet roku je každý rok dost podobné. Je něco, co vám za ty léta utkvělo v paměti?
Ráda vzpomínám na rok 2012, kdy mi tady zpívaly děti a já již věděla, že jsem těhotná. V tom bylo hodně emocí. Navíc tehdy jsem ještě nemohla prozradit, že jsem těhotná, tak jsem mlžila, protože do třetího měsíce se to neříká.

Vítězové dostávají zlaté cihličky. Jak s nimi nakládáte?
Mám je schované v sejfu. Z některých jsem si nechala udělat náušnice. Jednou si z cihliček nechám udělat snubní prsteny. Tak dvakrát do roka přijde otázka, jestli už mají tavit. Zatím ještě nedozrál správný čas, ale výhledově se to blíží.