Šebrle: Medaile je pro Štěpána

Aktuality
neděle 6. března 2011
Neuvěřitelný devatenáctý cenný kov z vrcholné atletické akce vybojoval 36letý matador Roman Šebrle. Přečtěte si rozhovor s bronzovým vícebojařem z halového ME v Paříži.

Jste spokojen s bronzovou medailí?
Je to zázrak, zázrak… Na kilometru jsem myslel, že umřu.


Na stupních vítězů se stříbrným El Fassim (vlevo) a zlatým Kravčenkem - foto: www.graf.cz

S čím jste šel do druhého dne závodu?
Po prvním dnu bylo jasné, že Kravčenko vyhraje, pokud se mu nic nestane. Vím, jakou má tyčku. U El Fassiho záleželo, jak se mu bude v tyči dařit. Když dal pět metrů, tak bylo rozuzlení zase o něco jasnější. Je to běžec par excellence.

Jak jste prožíval závěrečný kilometr?
Ve svém věku už nikdy pod 40 nepoběžím. Vsadil jsem se s trenérem o sele, že nepoběžím pod 43. Čekal jsem, že Nizozemec poběží s El Fassim. Nakonec ne. Dobře pro něho, ale nevím, jestli pro mě. Rozběhl to na 40. Tentokrát jsem trpěl víc než kdykoliv na čtvrtce. Když jsme pořád měli jedno kolo před sebou, věděl jsem, že se ho musím udržet, i kdybych tam měl zdechnout.

Dlouho jste po doběhu v cíli ležel…
Myslel jsem, že mi vylezou svaly z kůže. Posledních sto metrů bylo na takový doraz, že kyselina mléčná se vylila víc než po čtvrtce, nemohl jsem stát. Ale byl jsem šťastný.

Věděl jste bezprostředně po doběhu, že to bude bronz, nebo jste byl nervózní?
Tušil jsem to. Věděl jsem, že to bude úplně na knop, já jsem do cíle ještě skočil. Nevybojoval bych už ani bod, jsem naprosto spokojený.

Která disciplína podle vás vyšla a která ne?
Hodně se mi líbily běhy, šedesátka i překážky po x letech výborný. Nečekal jsem to. Nedařilo se mi v dálce. Tam jsem chtěl naopak víc. A neměl jsem štěstí ve výšce. Sice jsem skákal jednu z nejlepších soutěží v životě a na 209 jsem byl dvakrát blízko. A co jsou to tři body? To je, jak když člověk luskne prsty…

6178, to je světový rekord veteránů…
Na to se nehraje. Je to jen taková zajímavost. Pro mě je tenhle šampionát spíš velký příslib na venkovní sezonu. V desetiboji mám ještě silný oštěp. Běžet se dá celkem rychle, takže by to ještě mohlo být zajímavé, pokud zůstanu zdravý.

Tak jste těm mlaďochům ukázal, že nepatříte do starého železa…
To doufám. Udělal jsem docela kvalitní výkon. A dokázal jsem to nejenom sobě, ale i těm pochybovačům.

Co vám říkali soupeři po doběhu?
Nejčastější slovo, které jsem slyšel, bylo: respekt. Takový údiv a obdiv, vlastně od všech.

Poslední víceboje jste se spíše trápil, bavilo vás dneska závodit, když jste konečně zdravý?
Povedla se mi příprava a dal jsem na svůj názor a celý leden byl v teple v Africe. Svaly se pak rozvíjejí jinak, zůstal jsem zdravý. A dneska mě závod hodně bavil.

První medaili na halovém mistrovství Evropy jste měl před 11 lety v Gentu.
Jsem rád, že jsem se důstojně rozloučil s mistrovstvím Evropy. Odešel jsem z něho na vrcholu. Ještě se také předvést na olympiádě v Londýně a budu spokojený. Člověk si uvědomí, co za svou kariéru vyhrál, a že je až neuvěřitelné, jak málo stačí k tomu, aby ty zlaté medaile nebyly. Teď mi to teprve dochází, že to tak nemuselo být. Byl jsem dlouho na vrcholu a ještě se zuby nehty držím.

Medaili vám předával šéftrenér Tomáš Dvořák.
Je dobré, když se tam vystřídají Češi, je to příjemné. Minule mi předával Robert Změlík.

Připadáte si starý? Přeci jen jste mezi těmi mladými kluky matador…
Ne, a to mě žene dopředu. Mám pořád hlavu mladého kluka. Držím s nimi krok, i na tréninku.

Doma bude asi radost veliká, že?
Určitě, ta medaile je pro mého syna Štěpána. Už ji konečně vnímá, před tím byl moc malý. Prožívá to a fandí mi. Včera jsem se nasmál, když mi Eva (manželka - pozn. aut.) říkala, jak děti upozorňovala před šedesátkou: Tak děti, poběží tatínek. Ale když bude poslední, tak se nic neděje.

Je to vaše nejvydařenější medaile?
Teď se mi zdá, že skoro ano. Ten kilometr byl strašidelný. Ale všechny medaile jsou vydařené. Když se kouknu zpětně, tak to byla jedna velká dřina za druhou.

Oslavíte dnes medaili na závěrečné párty v Disneylandu?
Určitě, ten bude dneska můj.

Karolína Farská

Fotogalerie