Šampionka Dimitriadu: soustředila jsem jen na běh
Michaela Dimitriadu patří dlouhodobě mezi nejlepší světové ultravytrvalkyně, víkendovým světovým triumfem však překvapila i sama sebe. „Odjížděla jsem tam s tím, že budu spokojená s umístěním do desátého místa. Tohle je něco fantastického,“ neskrývala nadšení 38letá běžkyně, která dlouhá léta pracuje jako obchodní referentka jedné pražské lékárny.
Závod se konal v městském parku na okruhu dlouhém něco málo přes 1,5 km a trval od sobotního do nedělního poledne. Dimitriadu za tu dobu stačila urazit 244,232 km (její průměrná rychlost tedy byla více než 10 km/hod. nebo - chcete-li - tempo lepší než 6 min./km) a druhou ženu pořadí, Američanku Connie Gardnerovou, porazila o téměř čtyři kilometry. Svým výkonem o více než 10 km vylepšila svůj vlastní národní rekord a v dlouhodobých světových tabulkách se zařadila na druhé místo. Lepší byla ve známé historii běhu na 24 hodin pouze Japonka Mami Kudoová, která v roce 2009 na Tchaj-wanu zdolala vzdálenost 254,425 km.
Zpočátku to přitom ze strany Dimitriadu na útok na nejvyšší pozice nevypadalo. V první třetině závodu se držela kolem jedenáctého místa, teprve pak se postupně propracovávala výše. „Nebyla v tom žádná předem stanované taktika. Prostě jsem se jen jako vždy soustředila na svůj běh a nic moc dalšího nevnímala. Hlava je u ultra nejdůležitější,“ popisuje s tím, že o vývoji závodu ji dopodrobna informoval podpůrný tým v čele s prezidentem ultramaratonců Ottou Seitlem. „Byli úžasní. Povzbuzovali mě, hlásili mi, kolikátá jsem, kolik ztrácím na tu před sebou, jak rychle běží, jestli zpomaluje, jak vypadá...prostě všechno,“ chválí své kolegy podél trati, ke kterým se po odstoupení svých závodníků přidali i členové spřátelené slovenské výpravy.
Výkon Dimitriadu provázely zdravotní komplikace. Měla zatejpované tříslo i koleno, od 90. km běžela v botách s otevřenou špičkou, protože v těch zavřených jí opuchaly nohy. Dodržovala však svůj pravidelný rytmus, kdy po odběhnutí každého okruhu prošla zhruba stometrovou občerstvovací zónou a snažila se něco za chůze pojíst a popít (hlavně Coca-colu ředěnou vodou, které prý postupně víc a víc ubývalo, až zbyla čistá cola) a posléze se opět rozeběhla. Takto pořád dokola, bez zastavení. Přitom stoupala pořadím. Když se blížila medailovým příčkám, rostly úměrně tomu její ambice. „V jisté fázi závodu jsem ztrácela na vedoucí ženu i více než 3 km, což mi přišlo strašně moc, ale na druhou stranu jsem běhala nejrychlejší okruhy, a to i ve srovnání s muži,“ líčí Dimitriadu, která Američanku Gardnerovou míjela někdy po 20 hodinách běhu. Od té doby už žádnou ze soupeřek před sebe nepustila. „Ale jistá vítězstvím jsem si nebyla, pořád mi mohly prasknout puchýře, ona mohla zrychlit. Teprve když do uplynutí 24 hodin zbývalo asi půl hodiny a Otta Seitl mi řekl, že už mě prostě nemůže nikdo předehnat, tak to ze mě všechno spadlo a já si to jen užívala,“ popisuje své euforické pocity.
Ty jí nepřešly ani po návratu do reality všedního dne, kdy ji stále bolí „celý člověk“, jak sama říká. I proto se již těší, až si od soboty bude užívat dovolené spojené s odpočinkem a plaváním v moři. „Až do konce září si chci dát od běhání úplné volno, kdy budu dělat jenom to, co budu chtít. Pak se uvidí. Koncem října se pak možná účastním mistrovství ČR na 100 km, to ale záleží především na tom, zda se dám zdravotně do pořádku,“ uzavírá novopečená šampionka v běhu na 24 hodin.
